S přibližujícím se volbami do italského parlamentu hledá Hnutí pěti hvězd (M5S) témata, kterými by dokázalo získat na svou stranu co nejvíce italských voličů. Cesta k volebnímu úspěchu však zůstává pro uskupení, které se dlouhodobě umisťuje na prvním či druhém místě ve volebních preferencích Italů, trnitá.

↗

Nejvýraznější tváří hnutí je již od počátku bývalý komik Beppe Grillo, který do dění v M5S zasahuje často i pomocí svého blogu. Foto ilBlogdelleStelle.it

Před necelými pěti lety se Hnutí pěti hvězd stalo faktickým vítězem voleb do italského parlamentu. Tehdy jen díky hlasům získaným v zahraničí obdržela nejvíce preferencí současná vládní strana, středolevicová Demokratická strana (DS), která zásluhou velkorysé volební prémie obsadila téměř polovinu křesel v Poslanecké sněmovně. V Senátu, který taktéž vyjadřuje důvěru vládě, však musela DS hledat obtížný kompromis, ze kterého se nejdřív zrodil poloúřednický kabinet Enrica Letty, a pak tříletá vláda Mattea Renziho. V průběhu volebního období se Hnutí pěti hvězd vyprofilovalo jako hlavní opoziční síla v Itálii, a v prosinci roku 2016 se mu, společně s dalšími částmi opozice, podařilo pohřbít vládní reformu ústavy, a tím i Renziho vládu.

I přes tento úspěch však vyhlídky politické síly vedené bývalým komikem Giuseppem Grillem nejsou zdaleka růžové. Volební úspěch z roku 2013 byl výsledkem konvergence dlouhodobě nespokojených voličů levice, díky kterým hnutí dosahuje velice dobrých výsledků v takzvaných rudých regionech, a zklamaných voličů pravice, kteří zlomili hůl nad pravicovou koalicí. Pravice byla tehdy ve stavu těžké krize: Berlusconi musel rezignovat kvůli mezinárodnímu tlaku a jeho hlavní spojenec, xenofobní Liga Severu, byl ve vážné krizi kvůli různým aférám zpronevěry refundací nákladů na volby.

Dnes je ovšem situace částečně jiná. Blok středopravicových sil se vzpamatovává z kómatu a nabírá znovu na síle. Ukazují to červnové komunální volby, kde pravicové koalice zvítězily i mnoha levicových baštách, a Hnutí pěti hvězd naprosto pohořelo. Je patrné, že pravicoví voliči Hnutí pěti hvězd zvažují, zda se nevrátit domů.

Tento posun se projevil i ve změně rétorice lídrů M5S, kteří začali hrát na protiuprchlickou notu. „Hnutí pěti hvězd zažilo porážku v komunálních volbách a teď se snaží nadbíhat voličům Ligy severu,“ uvedl sociolog Alessandro del Lago právě k této změně.

Hnutí také stáhlo svou podporu reformě, jež měla zmírnit podmínky nabytí italského občanství. V obou případech ale propagandistický úspěch slaví pravice. Hnutí sice tyto kotrmelce nijak výrazně nepoškodily, ale ani ho nepřiblížily k hranici čtyřiceti procent hlasů, které musí dosáhnout, aby dostalo příští rok se volbách většinovou prémii ve Sněmovně.

Fenomén Grillo a vláda v Římě

Zákon o zmírnění podmínek pro nabytí italského občanství není prvním, na který Hnutí pěti hvězd změnilo postupně zcela názor. Jedná se z části i o důsledek způsobu, jakým je tato politická síla vedena. Neformální lídr M5S, nejvyšší garant, ale také vlastník značky, bývalý komik Giuseppe Grillo, nemá v každodenní politice hnutí zdaleka tak všudepřítomné postavení jako další lídři antipolitických hnutí Emmanuel Macron či Andrej Babiš. Po smrti organizátora a ideologa M5S Roberta Casaleggia se ovšem právě Grillo stal jakýmsi korektorem a cenzorem pozic hnutí.

Grillo se ze svého blogu, který funguje jako jakýsi osobní ústřední výbor M5S, nezdráhá korigovat poslance, rušit přijaté dohody, vyvolávat hlasování o vyloučení či dokonce intervenovat do místních primárek. Tento způsob chování u hnutí, jehož stěžejním programovým bodem bývala kdysi přímá demokracie a transparentnost, způsobilo mnoho odchodů a vyloučení. Stačí připomenout, že hnutí opustila, či musela opustit, zhruba pětina poslanců a senátorů zvolených v roce 2013.

Jak je tento způsob řízení špatně použitelný, ukazuje vláda Hnutí pěti hvězd v Římě. Věčné město vede od loňského června pěticípá starostka Virginia Raggiová, která byla zvolena poté, co zavedené politické síly zasáhl rozsáhlý korupční skandál. Není pochyby, že Raggiová převzala město s obrovskými problémy, a to hlavně finančního rázu. Kolem starostky se ale vytvořily různé neformální skupinky, takzvaná direktoria, jež zasahují do vedení města společně s Grillem, a to i přesto, že nejsou tvořena politiky, již by dostaly mandát vládnout.

„Rozhodnutí se často činí mimo zastupitelský klub,“ postěžoval si nedávno deníku La Repubblica Andrea Mazzillo, který je již třetím radní pro finance za první rok vlády Hnutí pěti hvězd. Výsledkem je velice chaotická personální politika starostky, která neustále odvolává radní a městské manažery, a zcela nepředvídatelné chování. Celý dojem z vládnutí je o to strašnější, že Hnutí se zaštiťuje přímou demokracií a transparentností, zatímco v realitě dominují jejímu vládnutí osobní vazby a tajnůstkářství.

Během prvního roku vlády nad Římem se také ukázalo, že Hnutí je sice schopno se vyrovnat se starou politickou třídou, ale má jen malou výdrž vůči ustanoveným ekonomickým elitám. Ty v Římě tvoří především developeři. Na začátku roku se spustila debata o novém stadionu AS Řím, kolem kterého má vyrůst i velké obchodní a administrativní centrum. Proti tomuto plánu se stavělo jádro hnutí i tehdejší radní pro městský rozvoj, nezávislý urbanista, Paolo Berdini. Kvůli nové čtvrti by se musely totiž vybudovat zcela nové dopravní infrastruktury a určené parcely stojí v ekologicky citlivé oblasti.

Starostka však nakonec vyhověla zainteresovaným developerům, kteří do boje za stadiónovou čtvrť zmobilizovali i populárního kanonýra Francesca Totiho. Do plánu bylo zaneseno několik kosmetických změn a nepohodlný Berdini ztratil svůj post. Jeho nástupcem nebyl dosud jmenován.

(Ne)stát se politiky

Italskou politiku již dlouhá léta sužuje problém, který ale můžeme vidět i v jiných končinách Evropy. Politické elity jsou čím dál méně schopné analyzovat společnost, ve které žijí, a hlouběji chápat její problémy a navrhovat řešení. Velká část viny tohoto teoretického a praktického úpadku politiky jde za teorií TINA, která přeměnila politiky v osoby, jež mají prodat řešení vymyšlená jinde. Koneckonců, dnešní politici v případě volebních neúspěchů tvrdí, že svoji politiku „špatně vykomunikovali“ a nikoliv, že přijali sporná rozhodnutí.

V Itálii se tento stav projevuje mimo jiné tím, že politická třída řeší ve spolčení s mediálním aparátem pseudoproblémy a pseudokauzy. Ve své antipolitické rétorice Hnutí pěti hvězd tvrdilo, že chce nejen zatočit s „privilegii“ politiků, ale také přivést do parlamentu nové osobnosti schopné vidět reálné problémy a nabídnout řešení. Koneckonců pět hvězd z názvu poukazuje na pět velice konkrétních priorit hnutí: veřejná voda, ekologie, udržitelná doprava, rozvoj a dostupnost internetu.

Zpětný pohled na působení pěticípých poslanců a senátorů však ukazuje, že se hnutí rychle sžilo se žalostnou úrovní politické kultury. Stačí se podívat na kampaně, které vedlo v posledních týdnech a měsících. Hnutí vyrazilo do boje proti rentám vypláceným bývalým poslancům a senátorům, jejichž předpokládané zrušení přinese úspory v řádu několik málo desítek milionů eur, což neposune ani o milimetr italský státní rozpočet; vláda se utkala s hnutím ohledně znovuzavedení povinného očkování, zatímco italské veřejné zdravotnictví sužují škrty a klientelistické sítě; otázku eura chce potom M5S vyřešit tím, že možná vypíše referendum o návratu k liře.

A koneckonců i téma migrace není nic jiného než „žrout pozornosti“ voličů. I kdyby zítra najednou ustal veškerý proud migrantů, tak by to nepomohlo vyřešit problémy, který nejvíce tíží Italy: hospodářství, nezaměstnanost a sociální nespravedlnosti. V M5S sice existují lidé, kteří se zabývají závažnými problémy a navrhují nová řešení, ale všichni stojí mimo rozhodovací struktury. Prostě a jednoduše, nová politická kultura se nevytvoří vzdání se části poslaneckého platu.

Hnutí pěti hvězd stále na Italy působí jako nová politická síla a nemálo z nich ji bude chtít dát šanci vládnout. Před pěti lety se dalo věřit, že svým elánem a otevřeností překoná omezení daná vnitřním oligarchickým fungováním a stane se alternativní sílou. Dnes je ale čím dál více jasné, že hnutí je jen další součástí italského úpadku.