V roce 2011 zahájily evropské státy spolu s USA a arabskými spojenci vojenskou operaci v Libyi. Ta vedla ke svržení režimu tamního vládce Muamara Kaddáfího. Mocenské vakuum, které zde následně vzniklo, uvrhlo Libyi do občanské války, která představuje čím dál větší hrozbu pro tamní civilisty. Ti se před ní snaží za každou cenu uprchnout.

Jejich destinací je především Evropa, a právě minulou neděli při pokusu o dosažení evropských břehů jedna z uprchlických lodí ztroskotala. Utonulo na devět set lidí. Uprchlíci se nesnaží do Evropy dostat jen z Libye. Ani zdaleka ne, utíkají také z mnoha dalších zemí v čele se Sýrií, kde probíhá dlouholetá a velmi krvavá občanská válka. Nicméně právě libyjský případ nejvíce poukazuje na nedostatečnost evropského úsilí zabránit tragickým situacím, při kterých umírají tisíce lidí.

Nedostatečná pomoc ze strany EU

Minulý rok se díky počtu tří a půl tisíce utonulých uprchlíků stal pro vody Středozemního moře z toho hlediska rekordním. Přesto Itálie ukončila svou záchrannou misi Mare Nostrum, na kterou každý měsíc ze svého rozpočtu poskytovala devět milionů Euro. Mare Nostrum nahradila na přelomu roku operace Triton zřizovaná EU, která na ni ze svého rozpočtu vyhradila částku tři milionů euro měsíčně.

Více evropští zástupci poskytnout odmítli, což zdůvodnili poměrně cynicky tím, že méně peněz na záchrannou operaci odradí uprchlíky od pokusů se po moři do Evropy vydat. Tento argument se ukázal jako mylný: celkový počet běženců se zvýšil. Díky výraznému omezení záchranářských prací však výrazně vzrostl také počet těch, kteří letos na moři utonuli.

Možná ještě více kritizovaným nedostatkem mise Triton oproti misi Mare Nostrum je omezený mandát, kterým disponuje. Italská mise Mare Nostrum měla za úkol monitorovat vody Středozemního moře a pomáhat lodím, které se ocitly v nouzi, zatímco operace Triton má vody Středozemního moře monitorovat s cílem kontrolovat a chránit evropské hranice. Výsledkem je tak podle Amnesty International situace, kdy tonoucím uprchlíkům velmi často pomáhá spíš italská pobřežní stráž než zástupci operace Triton.

Vzhledem k třetinovému rozpočtu a omezenému mandátu operace Triton nemůže být divu, že během prvních tří a půl měsíce roku 2015 utonulo ve Středomoří více než osmnáct set uprchlíků. Vezmeme-li v potaz, že o minulý rok v této kolonce svítilo číslo tři a půl tisíce, musíme konstatovat, že Evropská unie při zakládání operace Triton naprosto nedostála svým humanitárním povinnostem.

Tento fakt ještě zvýrazňuje srovnání, kolik finančních prostředků EU poskytuje na pomoc uprchlíkům, a kolik evropské státy poskytly na bombardování Libye. Tehdy půl roku trvající operace stála evropské státy dohromady téměř tři miliardy euro. Částka, kterou evropské státy vynaložily na jeden měsíc bombardování Libye, by vystačila na provoz operace Triton při rozpočtu tří milionů euro po dobu téměř čtrnácti let. Pokud by rozpočet operace Triton vzrostl na sto milionů euro na měsíc, vystačila by částka tří miliard euro na dobu dvou a půl let.

Záchrana tváří raději než záchrana životů

Událost z minulé neděle, kdy ve Středozemním moři utonulo devět set libyjských uprchlíků, měla být rázným budíčkem pro představitele EU. Reakci evropských lídrů však popsal ředitel Amnesty International pro Střední Asii a Evropu slovy: „Čeho jsme ve čtvrtek v Bruselu byli svědky, to byla spíš operace s cílem zachránit si tvář, ne však s cílem zachraňovat životy.“

Výsledkem evropského summitu sice bylo trojnásobné navýšení rozpočtu operace Triton. Ta však nadále nemá mandát na hledání a zachraňování lidí v nouzi a to především na volném moři, kde k většině tragických událostí dochází. Proto se ani nadále nevyrovná misi Mare Nostrum, za jejíž existence ve Středozemním moři zahynulo během roku 2014 tři a půl tisíce lidí. Evropská unie se tak bude nadále soustředit více na ochranu evropských břehů než lidí, kteří při snaze jich dosáhnout po stovkách umírají.

Zatímco ztrojnásobení rozpočtu operace Triton bylo jediným opravdovým rozhodnutím přijatým na bruselském summitu, na straně evropských představitelů lze také spatřovat očividnou snahu vysvléci ze sebe veškerou zodpovědnost, kterou za stovky ztracených životů afrických uprchlíků mají, a navlíknout ji na převozníky, kteří uprchlíky převážejí.

Italský premiér Matteo Renzi tvrdí, že Itálie je ve válce s převozníky uprchlíků, kteří jsou podle něj zodpovědní za jejich úmrtí. On i další evropské státy navrhují vyřešit současnou situaci potopením. Tito převozníci si z tragické situace ve Středomoří udělali opravdu odporný byznys, jenže v případě Libye připravily podmínky pro jeho rozvoj do značné míry právě evropské státy.

Kromě morální stránky tohoto řešení se nabízí také otázka, jestli je vůbec úspěch takového plánu reálný. Alain Coldefy, bývalý francouzský admirál na tuto otázku pro list The Telegraph odpověděl jednoduše: „Jediný způsob, jak je zastavit, představuje zničení úplně všech lodí v Libyi, což je očividně naprostý nesmysl.“

Nikdo nemá větší šanci uspět

Ředitel lidskoprávní organizace Human Rights Watch Kenneth Roth zdůrazňuje, že více než padesát procent lidí, kteří se snaží do Evropy uprchnout, pochází ze Sýrie, Eritrei, Afghánistánu nebo Somálska. To znamená, že přichází ze zemí, ve kterých se obyvatelé opravdu dlouhodobě setkávají s utlačováním a násilím. Proto je třeba si uvědomit, že tito lidé se nepřestanou pokoušet do Evropy dostat, že tato výzva jen tak nezmizí, a že dříve nebo později přijde čas se jí naplno čelem postavit.

Letos v únoru vyzvala OSN evropské státy k přijetí kvót, na základě kterých by si mezi sebou uprchlíky rozdělily. Vysoký komisař OSN pro lidská práva Antonio Guterres tehdy urgoval evropské státy k vzájemné solidaritě, která by navíc Evropě umožnila pomoci většímu počtu uprchlíků.

Bez podobného vzájemně solidárního systému není možné, aby EU dostála svým humanitním závazkům, které se bez pochyby na pomoc lidem prchajícím z nebezpečí vztahují. Místo toho, aby na tento fakt evropští lídři patřičně zareagovali a začali takový systém budovat, snaží se této povinnosti nadále vyhýbat. Politický proces, který by mohl vést ke společné evropské reakci na tuto situaci se tak odkládá, a evropští lídři si místo toho kupují čas (aktuálně například tím, že svou pozornost hodlají směřovat na převozníky).

Současná situace samozřejmě představuje velkou výzvu. Zároveň však je to výzva, které se EU může postavit a může v ní uspět. Na světě není žádný jiný subjekt, který by v tom měl větší šanci než právě EU a to nejen díky tomu, že právě Evropa je nejbohatším kontinentem světa, jak o tomto víkendu na půdě RB OSN připomněla Angelina Jolie slovy (vůči EU velmi kritickými): „Je odporné vidět, jak se tisíce uprchlíků topí před prahem nejbohatšího kontinentu světa.“

Kromě výzvy představuje současná situace také příležitost pro EU prokázat svou ochotu zasadit se o záchranu tisíců lidských životů za cenu vlastního sebeobětování. Pokud se této výzvě postavit odmítneme, bude to naším selháním, které se pak velmi černým písmem zapíše do historie evropského projektu a do budoucna zapříčiní ztrátu části evropské identity založené na mezilidské solidaritě a humanistickém myšlením. Další evropské generace si nepochybně budou připomínat, že jsme neudělali tolik, kolik jsme mohli, abychom zabránili smrti tisíců a tisíců mužů, žen i dětí u evropských břehů.

Političtí představitelé se proto musí přestat vyhýbat řešení současné situace a místo toho začít vysvětlovat občanům svých zemí, že řešení jako zmiňované kvóty jsou sice na první pohled nepopulární, ale z humanitního hlediska naprosto na místě. Dříve nebo později něco takového budou muset tak jako tak udělat, nicméně čím později s něčím takovým začnou, tím obtížnější to potom bude.