Do zajímavé situace dospěla Itálie deset měsíců po nástupu současné superkoaliční vlády Maria Draghiho. Průzkumy aktuálních preferencí zde totiž vedou hned dvě krajně pravicové strany těsně za sebou: Liga v čele s Mattem Salvinim a Bratři Itálie v čele s Giorgií Meloniovou. Obě se těší podpoře kolem dvaceti procent. Obě přitom už počítají s eventuální spoluvládou.

„Zatímco mnozí vzhlížejí s obavami k východní Evropě, v Itálii se formuje nesvatá krajně pravicová aliance se zjevným cílem převzít rozhodování,“ varují Tobias Mörschel a Michael Braun v posledním čísle čtvrtletníku IPS Journal.

Salviniho Liga je z dvojice známější. Kdysi regionalistická strana vystupující pod jménem Liga Severu prošla v minulé dekádě proměnou v celoitalskou nacionálně-populistickou formaci, která postupně přerostla svého někdejšího, tradičně silnějšího koaličního partnera — Berlusconiho Forzu Italia.

Se svou siláckou, protibruselskou a protipřistěhovaleckou rétorikou, kombinovanou s internetovými selfie-stylem Mattea Salviniho, vyrostla Liga po migrační krizi 2016 v nejsilnější stranu italské pravice.

Po volbách 2018 nastoupil Salvini do protestní vlády s Hnutím 5 hvězd (tzv. kabinet Conte I) a na vysněném ministerstvu vnitra pokračoval ve volební kampani. V létě 2019 už Liga sahala po osmatřiceti procentech.

Pak ovšem přišla loňská letní vládní krize, jíž vyvolala právě Liga v snaze vynutit si volby, v nichž by zúročila svou podporu. A nastal zlom. Kabinet byl nakonec přestavěn na středolevicový bez Ligy (kabinet Conte II) a od té doby Liga oslabuje.

Spolu s oslabováním Salviniho Ligy přitom začala rychle růst druhá z jmenovaných formací: Bratři Itálie. Původní odštěpek z postfašistického křídla Berlusconiho koalice z roku 2012 se dlouho držel pod pěti procenty. Za rok 2019 však vyrostl nad deset, za rok 2020 nad patnáct a nyní už průzkumy vede.

„Součet podpory obou stran dává přes čtyřicet procent (…) a zjevně jde o propojené nádoby. Lidé nespokojení z nějakého důvodu se Salvinim nerevidují své názory, ale jen přecházejí k Bratrstvu,“ uvádí k posledním trendům Valerio Alfonso Bruno z britského Centra pro analýzu radikální pravice.

Příčiny, program a možnosti spolupráce

V souhrnech příčin popsaného stavu znalci obvykle uvádějí:

1. proměnu sebeprezentace krajní pravice (přechod od hulákání ke stylu selfie a úsměvy, u nás učebnicově reprezentovaného Tomiem Okamurou),
2. krizi tradičních stran, jež se již dříve v Itálii projevila nástupem Hnutí 5 hvězd,
3. celkové problémy italského hospodářství a národohospodářského modelu,
4. normalizaci demagogického populismu, která začala už za Berlusconiho éry,
5. relikty italského fašismu
6. a samozřejmě, faktické jádro jevů, které krajní pravice zveličuje — problémů spojených s přistěhovalectvím a migrační krizí.

Jak Liga, tak Bratři Itálie slibují razantní protipřistěhovalecká opatření včetně rozsáhlých deportací či námořních blokád, obranu tradičních hodnot, vládu pořádku a všestranné uplatňování zásady Italové především. Rozdíly mezi oběma stranami jsou v ekonomických a sociálních politikách — Liga je pro nízké daně a malý sociální stát, zatímco Bratři slibují různé programy na podporu rodin a zvýšení porodnosti.

Obě mají pak trochu jiné ideové zázemí a přirozeně jiný vztah k současné superkoaliční vládě — Liga v ní zasedá spolu s tradičními stranami, zatímco Bratři Itálie tvoří opozici.

Přesto dokážou obě formace velice vstřícně komunikovat a podle shody analytiků vstoupí při první příležitosti do koalice. Pravděpodobné je přitom, že by s nimi vládla i kdysi dominantní Forza Italia, jejíž podpora se dnes pohybuje pod devíti procenty.

„Je třeba mít na paměti, že i když mluvíme o krajní pravici, stále jde o někdejší členy Berlusconiho koalice (…) Salvini byl za poslední Berlusconiho koalice vládním europoslancem, Giorgia Meloniová dokonce ministryní (…) Italský volební systém přitom navádí strany k formování volebních bloků a v pravicovém bloku vždy platilo, že vládu sestavuje nejúspěšnější strana za účasti ostatních,“ vysvětloval na TLDR Jack Kelly, šéfanalytik tohoto kanálu.