V Římě a dalších italských městech vyšly v sobotu 24. února desítky tisíc lidí do ulic, aby protestovaly proti fašismu. Demonstrace, které proběhly týden před parlamentními volbami, svolaly velké levicové organizace a odbory v reakci na atentát, který spáchal proti uprchlíkům sympatizant extrémní pravice a bývalý kandidát Ligy severu Luca Traini ve středoitalském městě Macerata.

Právě reakce odborových centrál a velkých levicových organizací vzbudila v italské levici jistou nevoli: velké organizace se nejdříve rozhodly připojit k prvotní demonstraci, která proběhla již 10. února přímo v Maceratě, na nátlak politiků středolevicové Demokratické strany pak svůj postoj odvolaly. V Maceratě i navzdory tomu před dvěma týdny proběhla úspěšná demonstrace s účastí dvaceti tisíc lidí z celé Itálie.

Slovo začínající na ef

Události v Maceratě byly pro velkou část médií i italské společnosti momentem, kdy si uvědomily, že fašismus není ani zdaleka minulostí a že aktivisté z fašistických organizací nejsou jen pobláznění a celkem neškodní popletové s takřka fetišistickou zálibou v Mussolinim a v artefaktech fašistického dvacetiletí.

Jak již dlouhou dobu upozorňují antifašističtí aktivisté v kampani laparolaconlaeffe (doslova slovo začínající na ef), média často zamlčují či potlačují politický background mnoha násilných činů spáchaných osobami napojenými na extrémně pravicové kruhy.

Jedním z posledním příkladů je vražda dvou trhovců původem ze Senegalu, kterou spáchal ve Florencii roku 2011 aktivista neofašistické skupiny CasaPound Gianluca Casseri. Jestliže tomu bylo letos jinak a slovo začínající na ef se dostalo na první stránky deníků, tak za to může s největší pravděpodobností probíhající volební kampaň.

Jeden z hlavních požadavků posledních demonstrací je zakázání činnosti neofašistických organizací. V letošních volbách kandidují do parlamentu rovnou dvě neofašistické strany: již zmíněná CasaPound a také hnutí Forza Nuova. Demonstrující odkazují na ústavu, která zakazuje obnovení, a to v jakékoliv formě, rozpuštěné Národní fašistické strany. Na druhou stranu však italský stát tento zákaz nikdy striktně nevymáhal. Již v roce 1946 tak italští fašisté mohli založit novou stranu, Italské sociální hnutí (MSI), která se dva roky poté dostala do parlamentu, kde zůstala nepřetržitě až do svého rozpuštění v roce 1993.

Italské sociální hnutí a jeho pozdější transformace do nové strany Národního sjednocení sloužily fakticky jako mateřské organizace menších a nezávislejších fašistických skupin. Dnes tuto roli převzala Liga severu, která se pod vedením současného předsedy Mattea Salviniho změnila z regionální strany brojící proti masovým daňovým transferům ze severu Itálie do Říma a odtud dále na jih na celostátně působící stranu lepenovského typu.

K této přeměně stačilo relativně málo: obyvatele jižní Itálie nahradili v nenávistné rétorice migranti, Řím Brusel, a navíc má Liga za sebou velkou zkušenost „komunálního rasismu“: brojení jménem pořádku proti bezdomovcům, Romům, prostitutkám, ale také třeba proti turistům konzumujících svačinu přivezenou z domu v centru historických měst. Fašistické skupiny vidí dnes v Lize nejen spojence, ale i hlavní politické kolbiště, v jehož rámci mohou uplatňovat svůj vliv.

Fašismus se nevrátí

Ve svých mobilizacích se antifašističtí aktivisté setkávají nejen s odporem svých protivníků, ale často také s výsměchem mnoha establishmentových novinářů, intelektuálů a politiků. Ti tvrdí, že antifašisté bojují staré bitvy, protože fašismus se přece již nevrátí. Sami však ignorují skutečnost, že fašismus se nevrátí, protože z Itálie nikdy neodešel.

Jak ve své době poukázal Pasolini, režim kolem vládnoucí křesťanské demokracie byl sice nominálně antifašistický, ale současně fašistické skupiny používal v třídním boji proti dělníkům a jiným progresivním vrstvám italské společnosti. V poválečné historii Itálie je bezpočet násilných událostí a atentátů, za kterými stojí fašisté a části bezpečnostních složek či tajných služeb. Koneckonců italská buržoazie si fašisty vždy představovala v roli služebníků na černou práci, po porážce ve 2. světové válce se jí tuto vizi podařilo realizovat.

Po konci studené války a se zhroucením italského stranického systému na začátku 90. let se pozice fašistů přece jen změnila. Definitivně skončila systematická teroristická aktivita, byť i nadále fašistické síly používají násilí a zabíjejí. Skrze Národní sjednocení se fašistům daří vstoupit hlavním vchodem do pravicového bloku Silvia Berlusconiho. I zde fašisté slouží jako osoby na černou politickou práci, které navíc často organizují teritoriální sítě pravicového bloku a dostávají se pod jeho deštníkem do významných funkcích na místní úrovni.

Pravici se navíc podařilo v devadesátých letech nastolit agendu národního porozumění, která navrhovala ukončit „rozdělení národa“ na fašisty a antifašisty. Umírněná levice místo toho, aby vystupovala proti tomuto postupnému stírání rozdílu mezi fašismem a antifašismem, politiku národního udobření nekriticky přejala. Jedním z příkladů tohoto vyklizení antifašistických pozic je přijetí fašistického výkladu o válečných a poválečných událostech ve východních regionech sousedících s tehdejší Jugoslávií.

Je jasné, že ambicí současných fašistických politiků není přímo uchopit moc, ale spíše být onou personální a myšlenkovou rezervou širšího pravicového bloku, který má znovu šanci být nejsilnějším uskupením na italské politické scéně. Namlouvat si, že fašismus není pro demokracii nebezpečí jen z toho důvodu, že změnil svou taktiku, je krátkozraké. A Itálie dnes ukazuje, jak tato taktika může být pro fašisty úspěšná.