Jedním z geniálním nápadů filmu Grandhotel Budapešť bylo jeho umístění nikoli přímo do Budapěšti, ale do obecně pojaté východní země v období mezi válkami. Vymyšlená země Zubrowka začala jako dekadentní monarchie, pak se stala mafiánských státem, zfašizovala se, byla dobyta a vstřebána mezi státy Varšavské smlouvy. A poté — v závěru snímku — se stává obyčejným a bezvýznamným státem Evropské unie ležící někde na východ od Alp.

V reálných zemích východní Evropy žádné komplexní vypořádání s minulostí zatím nenastalo. Ve skutečnosti se tak Andersonův film zdá méně zábavným a více pronikavým, když se podíváme na vzestup pravicového nacionalismu a otevřeně přiznaného fašismu.

Jeďte na východ, pak doprava

Rakousko čeká 22. května prezidentské klání. Volit budou mezi lídrem krajně pravicové Rakouské Strany svobodných a bývalým předsedou Zelených, který nyní kandiduje jako nezávislý.

Obliba krajní pravice v Rakousku nastala i navzdory tomu, že středová vláda natáhla ostnatý drát na hranici, deportovala tisíce uprchlíků a demonstrativně nepozvala Řecko na summit, který uzavřel balkánskou migrační trasu. Rakouská policie hlásí od minulého roku šedesátiprocentní nárůst rasově motivovaných incidentů, zatímco ti, kteří sledují rasismus na internetu, upozorňují na četné případy oslavování nacismu. To je spojeno s nenávistnými projevy určenými migrantům.

Jen šedesát minut zabere cesta z Vídně do Bratislavy. Ve zdejším parlamentu najdete čtrnáct poslanců z otevřeně fašistické strany a dalších patnáct z krajně pravicového seskupení. Premiér Robert Fico vyrazil do březnových voleb se strategií „ani jednoho muslima“ a s bojem proti evropským kvótám. Nyní přibírá pravicové nacionalisty do koalice.

Dvě hodiny odsud leží Budapěšť, kde premiéra Viktora Orbána, pravicového nacionalistu, vyzývá k soutěži o popularitu krajně pravičácká strana Jobbik. Ta nechávala vlastní milice pochodovat ulicemi ve vysokých botách, ale nyní se snaží vylepšit svou fašistickou pověst. Průzkum veřejného mínění v minulém roce ukázal, že čtyřiadvacet procent Maďarů je ochotno otevřeně vyjádřit antisemitské názory. V hlavním městě počet takto smýšlejících vystoupal až na devětačtyřicet procent.

Když se vydáte na sever do Polska, naleznete tam pravicově konzervativní stranu Právo a spravedlnost, která má plné ruce práce se změnou ústavy. Snaží se totiž omezit soudní dohled nad vládou a umlčet tisk.

Samozřejmě, vzestup pravicově konzervativních partají, které brojí proti migraci a chtějí rozbít Evropskou unii, se netýká pouze východní Evropy. V Británii máme UKIP a francouzská Národní fronta vedená Marine Le Penovou se momentálně pohybuje pod třiceti procenty, přičemž příští rok přijdou prezidentské volby.

Ovšem kombinace tohoto růstu autoritářství, nacionalismu, otevřeně přiznaného fašismu a také rasismu namířeného proti menšinám by nás měla znepokojovat o něco silněji právě ve východní Evropě.

Zaprvé: jedná se o státy, kde demokratické uspořádání ještě nezapustilo kořeny, média jsou často v rukou oligarchů a pod vlivem státní manipulace, korupci se daří a úroveň demokratického povědomí není vysoká. Krajně pravicové politiky nebude stát příliš práce, pokud se rozhodnou ke stejné proměně, kterou Le Pen zařídila pro Národní frontu — tedy k přechodu od „odbojářů“ na okraji k vystupování v oblecích od Chanelu.

Zadruhé: hlavním tahounem celého procesu není tradiční pohon extremismu — ekonomické selhání. Například na Slovensku prudce vzrostl HDP na osobu, když se stát připojil k Evropské unii. A přestože nezaměstnanost tu zůstává vysoká, kolem deseti procent, za poslední tři roky se zmenšila o třetinu.

Namísto toho se totiž jedná o odklon od politického středu, který je motivován obavou o tradiční životní styl. Vše je samozřejmě především reakcí na uprchlickou krizi.

Zatřetí: rozmach krajní pravice ve východní Evropě se může stát součástí geopolitické hry. Zpráva z Martens Centre minulý rok ukázala — navzdory odlišnostem různých fašistických skupin — jejich „překvapivě podobný postoj k Putinovskému Rusku“.

Evropské krajně pravicové strany totiž sdílí s Putinem stejné záměry — rozpad EU a NATO — a navíc vidí v jeho autoritářství a konzervativním nacionalismu ideální model, podle kterého by chtěly zorganizovat své státy.

Obleky místo uniforem

Taková uskupení samozřejmě nejsou výtvorem Kremlu, ale konkrétní vazby jsou zřejmé: pravidelné výstupy v ruských médiích, pravidelné návštěvy, pozvání ke sledování voleb v Rusku a spřízněných státech. A také peníze: ukázkovým příkladem je Marine Le Pen, která si vypůjčila devět milionů eur od ruské banky.

Tváří v tvář tomuto vývoji se EU a její středová vláda zdá paralyzována. Primární právo EU, konkrétně sedmý článek, dovoluje uvalit sankce na zemi, která závažně porušuje základní práva. Vyžaduje ovšem dvoutřetinovou většinu parlamentu a zatím nebyl nikdy použit.

Tento měsíc je třeba vytyčit jasné limity, a to právě během situace v Rakousku. Evropa musí dát jasně najevo, že odmítá uznat krajně pravicového prezidenta. Rakousko má demokratické právo zvolit fašistu. A my máme stejné právo — na základě zmíněné smlouvy — pozastavit členství Rakouska v EU.

Víme, že EU je schopna jednat nemilosrdně proti vládě, která se jí nezamlouvá. Vždyť jsme minulé léto sledovali její chování vůči Řecku, kdy se snažila rozbít vládu prosazující sociální spravedlnost, nejvíce protirasistickou vládu, která kdy byla zvolena!

Dnes ty stejné státy, které stály po boku Německa při pokusu vykopnout Řecko z eurozóny, odmítají přijímat uprchlíky a místní média a soudnictví se ocitají v ohrožení.

Pokud tedy Evropa nyní čelí autoritářům a rasistům, pak by lidé v zemích, které stály u zrodu EU, měli trvat na tomto: naši předci rozhodně nebojovali s fašismem jenom proto, aby se nyní znovu vplížil do hlavního proudu. Sice vyměnil obleky za uniformy, ale je vlečený stejně žalostným ublíženectvím, které omlouvalo zločiny minulosti.

Z The Guardian přeložil LUKÁŠ SENFT