Internety ožily diskusí o tom, zda se smí říkat „smrt fašismu“. Jemnocit bojovníků proti zločinné politické korektnosti by zřejmě mohl být dotčen — říkat, že má něco umřít, je vrcholně mráčkové. A především, tohle heslo je radikálně protidemokratické. Nebo ne?

Podívejme se tedy na to, jak v českém kontextu chápeme demokracii. Okřídlená masarykovská teze říká, že demokracie je diskuse. Z toho si patrně někteří lidé vyvozují, že demokraté mohou pouze diskutovat a že diskuse je jejich první a poslední metodou. Cokoli, co se nachází mimo diskusní rámec, je nedemokratické a pro demokrata nepřijatelné. A facka přece diskuse není.

Výsledkem takového přesvědčení je étos pacifismu a nenásilného odporu, který postupně povýšil na jedinou akceptovanou a legitimní formu politické praxe: Jakákoli demonstrace, jakýkoli veřejný protest, který je „poklidný“ a nevyústí ve fyzickou konfrontaci, je bez ohledu na to, jaké ideje prosazuje, svou nenásilností alespoň na té nejzákladnější úrovni legitimizován.

Naproti tomu je podle stejné logiky jakákoli veřejná akce, která se k nějaké formě násilí uchýlí, automaticky odmítnuta jako něco nečistého a špatného.

Když ulicemi českých a moravských měst pochodují nacisté, společnost jejich přítomnost ve veřejném prostoru ve větší či menší míře toleruje. Stačí, aby se organizátorům podařilo udržet hnědé ovečky na uzdě a shromáždění nepřerostlo ve fyzickou konfrontaci.