Internety ožily diskusí o tom, zda se smí říkat „smrt fašismu“. Jemnocit bojovníků proti zločinné politické korektnosti by zřejmě mohl být dotčen — říkat, že má něco umřít, je vrcholně mráčkové. A především, tohle heslo je radikálně protidemokratické. Nebo ne?

Podívejme se tedy na to, jak v českém kontextu chápeme demokracii. Okřídlená masarykovská teze říká, že demokracie je diskuse. Z toho si patrně někteří lidé vyvozují, že demokraté mohou pouze diskutovat a že diskuse je jejich první a poslední metodou. Cokoli, co se nachází mimo diskusní rámec, je nedemokratické a pro demokrata nepřijatelné. A facka přece diskuse není.

Výsledkem takového přesvědčení je étos pacifismu a nenásilného odporu, který postupně povýšil na jedinou akceptovanou a legitimní formu politické praxe: Jakákoli demonstrace, jakýkoli veřejný protest, který je „poklidný“ a nevyústí ve fyzickou konfrontaci, je bez ohledu na to, jaké ideje prosazuje, svou nenásilností alespoň na té nejzákladnější úrovni legitimizován.

Naproti tomu je podle stejné logiky jakákoli veřejná akce, která se k nějaké formě násilí uchýlí, automaticky odmítnuta jako něco nečistého a špatného.

Když ulicemi českých a moravských měst pochodují nacisté, společnost jejich přítomnost ve veřejném prostoru ve větší či menší míře toleruje. Stačí, aby se organizátorům podařilo udržet hnědé ovečky na uzdě a shromáždění nepřerostlo ve fyzickou konfrontaci.

Tou nejradikálnější reakcí je podle přísně pacifistické logiky nenásilná blokáda. Kdokoli by se chtěl pokusit o aktivní konfrontaci nacistů, je zpravidla zpacifikován samotnými blokádníky. Jestli něco děsí „liberálního protestujícího“ ještě víc než Vandasovi soukmenovci, je to představa, že fašisty někdo fyzicky konfrontuje.

Striktně pacifistické hledisko je navíc posíleno přesvědčením, že právě nenásilný způsob odporu je tím jediným možným prostředkem, jak dosáhnout politické změny.

V neurčitém životním pocitu postmoderního člověka tak rotují Gándhí, tibetský mnich a Václav Havel. Ti se stali symboly triumfu idealismu nad brutální silou. Tváří v tvář šibenicím, které nám nacisté slibují, křičíme „nenásilí!“ a dojímáme se nad vlastní historickou výjimečností.

Svět je brutální

Radikální pacifismus je absurdní a v některých případech i politicky nebezpečný. Demokracie opravdu vychází z diskuse. Je ovšem také metodou distribuce moci ve společnosti, která diskusi umožňuje.

Aby bylo možné diskutovat, musí být k diskusi dva, kteří jsou ochotni debatu vést a připustit, že ten druhý vůbec má právo mluvit. Pokud taková vůle u pomyslné protistrany chybí, diskuse končí a demokracie má právo a povinnost se odpovídajícími prostředky bránit.

↗

S nacismem a fašismem se demokracie o dialog pokoušela opakovaně. Všechny tyto pokusy dopadly katastrofálně. Foto rarehistoricalphotos.com

S nacismem a fašismem se demokracie o dialog pokoušela opakovaně. Všechny tyto pokusy dopadly katastrofálně a definitivně vzaly za své 1. září 1939. Fašisté se místo dialogu rozhodli demokracii i s jejími demokraty fyzicky vyhladit. A tehdejší demokraté na tento útok adekvátně reagovali a třeba i pod tím nehorázným heslem „smrt fašismu!“ fašismus vyhladili. Nikoli za pomoci rimmerovské radikální letákové kampaně, ani vyvěšením židovské či polské vlajky, ale brutálním fyzickým násilím. Fašismus se nedočkal jen symbolické, ale i fyzické smrti.

Ani masarykovské politické hnutí nezůstalo pouze u marných pokusů diskutovat, a když Heydrich rozpoutal další kolo teroru, odpověděla exilová vláda stejnou medicínou: nechala Heydricha zabít. Od tohoto aktu násilí dodnes odvozujeme legitimitu české státnosti. A parašutisty, kteří atentát provedli, pokládáme za národní hrdiny.

Lidé, kteří zaútočili na pražské kavárny a veřejná prostranství, se nasprejovanými hesly otevřeně přihlásili právě k dědictví nacismu i Heydricha, k pogromům a nenávistným kampaním, které nacisté a jejich ideologičtí spojenci rozpoutali ve 30. letech. Jinak řečeno, hlásí se k ideji, která dialogem a demokracií otevřeně pohrdá a chce ji vyhladit. Jediné, co jí v tom brání, je její aktuální politická bezvýznamnost.

Stejně jako se rozbité výlohy v Německu proměnily po upevnění nacistické moci v koncentrační tábory, pronásledování a likvidaci ideologických odpůrců a nakonec v plynové komory, proměnily by se i dnešní zničené výlohy ve fyzickou likvidaci dnešních ideologických nepřátel nacistů.

Víkendoví útočníci nám sami řekli, jakými prostředky se chtějí s demokracií vypořádat. Je právem a povinností demokracie na tuto hrozbu reagovat. Říkat po víkendu nahlas a zřetelně „smrt fašismu“ je zcela adekvátní. Neznamená to, že zítra uspořádáme lynč na všechny tuzemské nacisty.

„Smrt fašismu“ je spíše veřejnou deklarací toho, že si demokracie ceníme natolik, že stejně jako před 70 lety budeme ochotní na její obranu v krajním případě povstat a bránit ji vlastními životy. A že pokud se společenská situace posune od rozbitých výloh kamsi k plynovým komorám a totalitnímu policejnímu státu, neskončí náš odpor u ostře formulovaného otevřeného dopisu, ale u regulérního a legitimního násilí, jehož cílem bude přivodit fašismu nikoli jen symbolickou smrt.

Pokud v tomhle budeme mít jasno, máme slušnou šanci, že „smrt fašismu“ zůstane už navždy pouze heslem a zdviženým varovným prstem demokracie.