Předčasné volby v Itálii vyhrála pravice, povede ji její ukřičená část
Petr JedličkaVítězné straně Fratelli d'Italia se podařilo vytěžit fakt, že jako jediná zůstala od voleb 2018 trvale v opozici. Itálii teď čekají daňové škrty na dluh a přitvrzení vůči uprchlíkům. Vůči Rusku a euru by se politika měnit moc neměla.
Jasným vítězstvím pravicového bloku skončily v neděli parlamentní volby v Itálii — hlasování, jež bylo vyhlášeno po letním rozpadu velké koalice Maria Draghiho jako předčasné volby. Nejlepšího výsledku — přes 26 procent — dosáhla strana Fratelli d'Italia (Bratři Itálie, jde i o název italské hymny) pohybující se profilací mezi trumpismem a konzervativismem polského Práva a spravedlnosti, přičemž v nejrůznějších kulturně-symbolických odkazech stále koketuje i s původním italským fašismem. Předsedkyně Fratelli d'Italia Giorgia Meloniová se teď dle všeho stane premiérkou.
„Zdá se, že nový italský kabinet bude ten nejbližší k pravicovému okraji od druhé světové války. Spolu s Fratelli d'Italia by v něm měla zasednout Lega Mattea Salviniho a Forza Italia Silvia Berlusconiho,“ hlásila ve speciálu France 24 v noci na pondělí Catherine Nicholsonová, zpravodajka této stanice.
Ještě ve volbách 2018 sotva pětiprocentní strana Fratelli d'Italia postavila svůj profil na důsledném, místy až fundamentalistickém konzervatismu a na opozici vůči technokratickým a velkokoaličním vládám, které se v Itálii v posledních letech střídaly. Té poslední, zmíněné covidové supervětšiny v čele s Mariem Draghim, se účastnily jinak všechny významnější italské formace včetně okamurovské Legy. Strana Fratelli d'Italia tak v neděli sesbírala všechny nespokojené voliče pravice i ty, kteří si přáli prvenství nějaké pravicové síly. Lega a Forza Italia skončily na polovině minulého výsledku.
Vzhledem k bonusu pro vítěze, jímž italský volební systém odměňuje nejúspěšnější subjekty, by se měla nová vláda opírat přibližně o šedesátiprocentní většinu v obou komorách parlamentu. Bude nicméně muset řešit těžkou energetickou krizi či válku na Ukrajině, v nichž chtějí Fratelli d'Italia i nadále podporovat protiruské sankce, zatímco jejich partneři se zdráhají.
Také v ekonomické politice kritizovali Fratelli d'Italia předchozí vládu ostře zprava a slibovali oživení prostřednictvím razantního snížení daní, což může vzhledem k italské inflaci, dluhu a dalším strukturálním problémům italského hospodářství přivodit řadu problémů.
Liberálně orientovaní pozorovatelé se děsí plánů Fratelli d'Italia na soustředění azylantů v hlídaných oblastech až do případného přiznání azylu či na pokutování neziskovek, které zachraňují uprchlíky na moři. V hodnotových otázkách lze v Itálii příštích let vyloučit v podstatě jakoukoliv liberalizaci. Spíše zde bude snaha vtělit některé z anti-LGBT postojů vítězů voleb do legislativy.
Ideje opuštění Evropské unie či návratu k liře se Fratelli d'Italia zřekli již dávno. Dnes prosazují přeměnu EU na konfederaci plně suverénních států, k čemuž však mají v Evropě zatím moc málo spojenců. Pravděpodobnost vyvolání nějaké integrační krize v Evropské unii je tak i u nastupující vlády malá — mimojiné i díky pokračujícímu rozdělování unijní postcovidové pomoci, v níž má Itálie vyhrazen obří balík 191,5 miliardy eur.
V rámci unijní politiky bude nicméně kabinet Giorgie Meloniové dost možná komplikovat jednání o rozpočtu. Také lze očekávat daleko větší pochopení pro vzdor Orbánova Maďarska či Kaczyńského Polska vůči tlaku na uchování nezávislosti veřejných institucí a další podobné kritice.
Vývoj od posledních voleb
Politická situace v Itálii prošla od posledních voleb poměrně divokým vývojem. Jako první vznikla po volbách 2018 koalice mezi unikátní spíše levicovou protestně-populistickou formací Hnutí pěti hvězd, která tehdy získala vůbec nejvíce hlasů, a nacionálně populistickou pravicí z Legy. Tato koalice vydržela do léta 2019, kdy se předseda Legy Salvini pokusil vyvolat předčasné volby — podpora jeho formace v průzkumech totiž tehdy dosahovala 36 procent, což byl dvojnásobek jejího posledního volebního zisku.
Hnutí pěti hvězd se ovšem domluvilo s tradičními stranami a v září 2019 složilo druhou vládu. Lega musela do opozice. Tento kabinet, označovaný podle premiéra jako Conte II, byl poměrně úspěšný. Vydržel až do zimy 2020/2021, kdy jej rozložil odchodem svojí frakce exsociálnědemokratický expremiér Matteo Renzi s vlastními politickými ambicemi.
Konečně se pak podařilo vyjednat třetí vládu, jíž byla už zmiňovaná Draghiho supervětšina s účastí všech stran s výjimkou Fratelli d'Italia. Ta skončila předčasně kvůli rozkolu v Hnutí pěti hvězd na začátku letošního léta a kvůli následné neochotě celé pravice slepit další supervětšinu.
Výsledky ostatních
Komu vše prospělo politicky nejvíce, je zjevné z aktuálního výsledku. Lega, jež měla před dvěma roky podporu kolem 36 procent, skončila na 8,7 procenta a volební mapy ukazují, že se opět v podstatě stala Ligou severu. Hnutí pěti hvězd celkově oslabilo, stále však vítězí na jihu. Kdo jej volil posledně a nyní už nechtěl, zůstal teď ve neděli nejčastěji doma.
Levice seřazená za centristickou Demokratickou stranou si udržela tradiční bašty v Toskánsku, v okolí Boloně a v průmyslových městech na severu. Bez jižanských voličů obsluhovaných Hnutím pěti hvězd ale za pravicí zaostala.
Celkově zůstává italská politika především rozkolísaná. „Můžeme vidět, jak různé strany nabírají velice rychle popularitu a zase ji stejně rychle ztrácí ve prospěch někoho jiného. Nyní to zažije dost možná právě Meloniová, zvláště bude-li například tuhá zima a záležitosti na Ukrajině se ještě více zkomplikují,“ shrnul pro britský Guardian analytik Wolfango Piccoli.
Patří se doplnit ještě jednu kontextuální věc – pravicově-konzervativní blok, jež bude nyní vládnout, nezískal většinu hlasů.
Většinové zastoupení v parlamentu má díky tomu, že byl jako jediný schopnen vytvořit velkou volební koalici, kterým italský volební systém nahrává.
Kromě ní kandidovala ještě levicová koalice kolem Demokratické strany, v níž byla ale kromě PD jen malá zelená či důsledněji levicová uskupení, a pak centristicko-liberální blok, ještě o něco menší.
Kvůli rozbití poslední vlády levicová koalice odmítla byť jen domlouvat spojenectví s Hnutím pěti hvězd. Liberální centristé pak zase odmítli dojednávat volební koalici s levicí.