Tři věci, jež si stojí za to pamatovat o Silviu Berlusconim

Petr Jedlička

Vůdčí postava italské politiky uplynulých dekád byla za hranicemi známa především mediálním impériem a bulvárními skandály. Zároveň se ale jednalo o unikátního praktika moci a člověka, jenž etabloval v nejvyšší politice krajní pravici.

Typickým poznávacím znakem Silvia Berlusconiho byl jeho široký úsměv. Ke konci života, kdy jej nahradili ve vůdčím postavení jiní, mu nicméně trochu povadl. Momentka z videozáznamu. Repro DR

Trojnásobného italského premiéra Silvia Berlusconiho, jenž zemřel v pondělí 12. června ve věku šestaosmdesáti let, se stalo zvykem připomínat heslovitě. I v současnosti tak v každém ohlédnutí zaznívá, že byl nenapravitelný provokatér, macho a sukničkář, že se stal prototypem podnikatelského magnáta v politice, že přinesl do italské politiky operetní teatrálnost a že jí dominoval přes dvacet let. Či že inspiroval řadu dalších podnikatelů-populistů, se kterými máme co dočinění dodnes.

Je to pochopitelné a nelze říci, že by cokoliv ze zmíněného nebyla pravda. Zároveň šlo ale o příliš velkou osobnost na to, aby zůstala v paměti jen jako extravagantní politik-miliardář, který řekl o Angele Merkelové, že je culona inchiavabile („nešukatelná tlustoprdka“), a který prošlapal cestu pro Andreje Babiše.

Jsou intelektuálové, kteří tvrdí, že „zjev Berlusconi“ patří k nejhoršímu, co politiku v Evropě v posledních dekádách potkalo. Tím spíše si ovšem žádá tento fenomén pojednat v souvislostech, byť třeba jako jeden z příkladů vzorců, na něž si dávat pozor, má-li přežít funkční demokracie. Co si tedy o Silviu Berlusconim stojí za to zapamatovat?

1) Byl skvělý praktik a novátor v sebepropagaci, magnát mnoha talentů

Zatímco většina veřejně známých magnátů, a je to případ i třeba Donalda Trumpa, se do nejvyšších vrstev již narodila a svou kariéru začínala s obrovským kapitálem, u Berlusconiho tomu bylo jinak. Jeho rodina měla sice známosti a byla zajištěná, otec byl ovšem jen zaměstnancem jedné z milánských bank a matka pracovala v domácnosti.

Mladý Silvio si vybral pro studium práva se zaměřením na reklamu. Při tom se živil sám jako prodejce vysavačů, fotograf na oslavách, muzikant či autor esejů, které psal za peníze svým spolustudujícím, aby je mohli na škole odevzdat pod vlastním jménem.

Již v mládí v sobě objevil bavičský talent a cit pro líbivou hudbu. Obojí opravdu měl a je naprosto trefné, jak jeho postavu nechává Paolo Sorrentino ve svém proslulém filmu Loro (česky Oni a Silvio) nekonečně zpívat. Později v devadesátých letech osobně Berlusconi spolusložil hymnu své strany Forza Italia a také vítězný chorál pro svůj AC Milán. Obojí se zpívalo i teď ve středu při pohřbu před milánskou katedrálou.

Mladý Berlusconi hrál na klavír i na kontrabas, zpíval v baru na vyhlídkové lodi a o přestávkách kapely bavil publikum před oponou vtipy. Rychle si dělal známosti a když končil v roce 1961 studia, znal ho v Miláně kde kdo.

Na první podnikání si půjčil v bance, kde dělal jeho otec. Začal se prosazovat ve stavebním businessu a obchodu s realitami. Právě zde už využíval svoji proslulost. Jeho prvním velkým projektem, který mu udělal jméno v oboru, se stal obří rezidenční komplex Milano Due s hřišti a jezírky na východním předměstí Milána. Dobudovával se po většinu sedmdesátých let.

Kde vzal Berlusconi enormní sumy na všechny své ranné velké investice, to je v Itálii velké téma dodnes. Nejčastěji se mluví o mafii a o zednářské lóži. Jednou z populárních teorií je také, že Berlusconi tajně zmnožoval peníze politiků.

Berlusconiho se stýkal opravdu s kde kým. Jeho nejznámějšími politickými patrony byli však Bettino Craxi, pozdější socialistický premiér, jenž se sám snažil s mafií koexistovat, a Piersanti Mattarella, křesťanskodemokratický politik ze Sicílie, kterého mafie zlikvidovala — jinak též bratr současného italského prezidenta.

Silvio Berlusconi ve středním věku na palubě svého osobního tryskáče. Foto WmC

V průběhu sedmdesátých let se Berlusconi vrhl také na reklamní a mediální business. Začínal s malou lokální televizí TeleMilano, ze které během necelé dekády vystavěl Canale 5 — první velkou italskou soukromou televizi. Někdejší zákaz celostátního vysílání soukromých kanálů se naučil obcházet tak, že skupoval různé místní stanice, a pak nechal vysílat na všech týž program.

Zde se též začal naplno projevovat jeho cit pro výběr zábavného programu, po němž touží specifické části většinového diváctva: domácký muž po příchodu z práce, ženy v domácnosti a starší střední třída obecně.

Za začátek jeho magnátské éry se obecně považuje rok 1983, kdy hodnota jeho majetku přesáhla v přepočtu jednu miliardu korun. Berlusconi už měl tehdy dvě televize a vzápětí přikupoval bezmála co rok další až do konce dekády.

Předpokladem vzniku jeho výsledného impéria, s nímž na začátku 90. let ovládal prakticky veškeré nestátní televizní vysílání, se stala liberalizace vysílacích frekvencí, kterou prosadila vláda právě jeho patrona Craxiho. Berlusconi tehdy složil pomyslnou lobbyistickou maturitu, když si dokázal uplést v nejvyšších politických kruzích síť klientů, která reformu podržela, ačkoliv původně byla protlačena formou nouzového dekretu.

Různé sekce jeho podnikatelského portfolia se pak v následujících letech ocitaly přechodně mimo zákon. On si ale vždy následně vyjednal nápravu.

Velkou část mediální říše zbudoval v podstatě na hraně zákona. Vše se však nakonec povedlo legalizovat. A když si Berlusconi bral v roce 1990 jako svou druhou ženu Veronicu Lariovou, nešel mu za svědka nikdo jiný než Bettino Craxi.

Jeden z Berlusconiho velkých politických patronů, socialistický premiér Bettino Craxi (vpravo), nakonec utekl před protikorupčním tažením ze země. Závěr života trávil v exilu v Tunisku, kde v roce 2000 zemřel. Foto archiv WmC

Na začátku 90. let patřily do Berlusconiho impéria už nejen televize, ale i kina, vydavatelské domy, dvoje velké noviny, desítky časopisů či milánský fotbalový velkoklub. Na cestě k nejvyšším příčkám zbývalo Berlusconimu to poslední: získat s pomocí nabyté ekonomické a mediální moci i přímou politickou moc. O způsobu, jakým si poradil, se dodnes píší knihy.

Nejen že totiž neměl do příslušné doby obdoby, ale ani poté se nikdy v podobném rozsahu a záběru nezopakoval. Babišovský nákup novinářů s hančovským píár a prchalovskou prací se sítěmi o dvacet let později se s tím nedá vůbec srovnávat.

Berlusconi spojil všechny své talenty a využil všechny páky. Produkci svého impéria přeskládal tak, aby kombinovala zábavu a veškerý volnočasový obsah s talk shows, v nichž sám vystupoval. Nechal se prezentovat jako nejúspěšnější podnikatel v zemi, největší (leč stále lidová) celebrita a všestranný génius. Pro publikum usedlých pánů zavedl pořady, v nichž vystupovaly spoře oděné showgirls. Svíčkové dámy těšil kantilénami.

Do doby rozkladu tradičního italského politického spektra, který zapříčinila dílem letitá systémová a všudypřítomná korupce spojená s mafiánským násilím a dílem rozpad východního bloku, vplul s vlastní zbrusu novou stranou Forza Italia — jako spasitel a nejznámější tvář obrazovky a především presidente rozjetého, penězi zasypaného AC Milánu.

Celé generace fotbalových fanoušků na světě si dodnes pamatují éru Paola Maldiniho, Roberta Donadoniho, Carla Ancelottiho či Alessandra Costacurty. Tito všichni — a s nimi samozřejmě Holanďani Marco van Basten, Frank Rijkaard a Ruud Gullit — byli tehdy hvězdami Berlusconiho fotbalového dream teamu, který magnát štědře sponzoroval.

Samotný název Berlusconiho politického projektu Forza Italia byl ostatně zvolen tak, aby kopíroval skandování, jímž povzbuzují fanoušci italský národní fotbalový tým. Kontextuálně správný překlad by neměl znít Vzhůru Itálie nebo Kupředu Itálie, jak se většinou uvádí, ale jako nějaká varianta našeho Jedeme, Češi, jedeme.

Hvězdné trio Berlusconiho AC Milánu na přelomu 80. a 90. let. Zleva Frank Rijkaard, Marco van Basten a Ruud Gullit. Foto archiv WmC

2) Měl vizi, ale nikdy ji nenaplnil. Nebyl úspěšný premiér

Existuje mnohým podložený výklad, že Berlusconi vstoupil do politiky z velké části i proto, aby unikl, respektive aby zastavil, akci Čisté ruce. V rámci obrovského protikorupčního tažení v čele s Antoniem Di Pietrem bylo od února 1992 prošetřováno na pět tisíc politiků, průmyslníků, význačných postav právního systému a dalších hodnostářů. Na podzim 1993 se proslýchalo, že jedním z obviněných bude i Berlusconi. Probíhala už také příslušná šetření.

Hypotézu posiluje samozřejmě fakt, že italská politika v osmdesátých letech byla až neskutečně zkorumpovaná a Berlusconi byl vždy poblíž. Získal v této době také většinu svého majetku. Dále platí, že přímo do politiky vstupoval jako kritik Čistých rukou s tezí, že jde o akci „rudých prokurátorů“, kteří by chtěli mít v Itálii vládu sovětského typu.

Přímo s Di Pietrem se Berlusconi střetl hned po svém prvním volebním vítězství v roce 1994, přičemž Di Pietro nakonec konflikt plný očerňování svojí osoby v médiích neustál — v prosinci téhož roku rezignoval. Berlusconi se svými novináři přesvědčoval pak veřejnost ještě řadu let o pofidernosti Čistých rukou, takže před jeho dalším volebním vítězství v roce 2001 už byla Mani pulite vnímána obecně jako neúspěšná.

Silvio Berlusconi s Veronicou Lariovou, svojí druhou a nejznámější manželkou. Snímek pochází z jeho vrcholných podnikatelských let. Foto archiv WmC

Na druhou stranu — Berlusconi se připravoval na vstup do politiky dlouho. V kontrastu s jinými politiky-magnáty měl navíc jasnou koherentní vizi, kterou za celou kariéru nezměnil a v každých volbách obhajoval. Byla jí tzv. Grande Rivoluzione Liberale slibující vytvoření podmínek pro co nejsnazší rozvoj drobného a středního (zejména rodinného) podnikání a souběžně — což už se ale tak často nezmiňovalo — státní podporu nejznámějších italských značek: pomyslného stříbra italského průmyslu.

K pochopení významu této vize je třeba doplnit, že jedním z určujících prvků italské politické debaty posledních dekád je otázka, jak vrátit zemi status přední průmyslové mocnosti a Italům s tím související blahobyt. V první polovině 90. let byla žádoucí cesta spatřována buď v boji s korupcí, anebo v odstraňování překážet v podnikání. V pozdějších dekádách se vinilo euro, globalizace a nakonec přistěhovalci.

Jistou roli zde sehrává mýtizace minulosti — období všestranného rozvoje a souvisejícího užívání si (tzv. Dolce vita) v poválečné éře. Faktem nicméně je, že v Itálii se svého času vyrábělo všechno a ještě i v 80. letech soustavně bohatla.

Berlusconi sliboval dvacet let před Babišem řídit stát jako firmu, snižovat daně a u malých rodinných podniků dokonce i tolerovat daňové úniky. Chtěl z gruntu reformovat stát i s celou jeho správou, školství, soudnictví. Sliboval velké investice do infrastruktury.

Volby vyhrál a premiérem se po nich stal celkem třikrát:

  1. v březnu 1994, tj. hned po svém vstupu do politiky,
  2. v květnu 2001, kdy porazil právě se svou ekonomickou vizí levici a vydržel u moci až do dalších řádných voleb,
  3. v dubnu 2008, kdy už levice reformovaná za Demokratickou stranou politiku snižování daní přijala.

Z pozadí řídil věci pak ještě chvíli po volbách 2013, kdy vznikla velká koalice.

V roce 1994 sliboval mimo jiné milion nových pracovních míst. Jeho vláda však skončila po půl roce kvůli vyšetřování jeho milánských partnerů pro napojení na organizovaný zločin, respektive po souvisejícím konfliktu se severoitalskými separatisty. Berlusconiho čekalo pak dlouhé sbírání sil.

Před volbami v roce 2001 nechal Berlusconi rozeslat do všech italských domácností výtisk knihy svého životopisu Italský příběh. Byla napsaná čtivě a pro kampaňové účely. Přímo v televizním vysílání zároveň nabídl občanům Contratto con gli Italiani, předvolební smlouvu po americkém vzoru, v níž sliboval mimo jiné reformovat daně do tří pásem s nulovou sazbou v nejnižším, zvýšení minimálního výměru důchodu, snížení nezaměstnanost na polovinu a garanci policejní hlídky v každé čtvrti.

Známý italský politolog a sociolog Luca Ricolfi později podrobně zkoumal, nakolik Berlusconi svou Smlouvu s Italy dodržel — Berlusconi sám zde samozřejmě tvrdil, že bezezbytku. Právě Ricolfi však doložil, že o splnění lze mluvit pouze v otázce minimálního důchodu.

Vláda z roku 2001 vydržela do fiaska v regionálních volbách v roce 2005. Berlusconi však tehdy hrozbu předčasného konce odvrátil, kabinet přeskládal, a s novým premiérským pověřením dokončil řádné funkční období, což je v Itálii nezvyklé. Zásluhou tohoto manévru se o něm dnes mluvívá i jako o premiérovi čtyřnásobném, ne jen trojnásobném, protože v letech 2001 — 2006 vedl formálně vlastně kabinety dva.

Volby 2008 se konaly po odchodu Berlusconiho velkého soupeře, předsedy Evropské komise z let 1999 až 2004 a premiéra z let 1996 až 1998 a 2006 až 2008, Romana Prodiho. Berlusconi tehdy prokazatelně uplatil několik senátorů částkami ve výši několika milionů eur, aby Prodiho poslední vládu složili. Středolevou koalici vedla pak centristická Demokratická strana a v jejím čele stál římský starosta Walter Veltroni.

Tehdy již jednasedmdesátiletý Berlusconi kandidoval s motem Si può fare (To půjde) a AC Milán opět zářil — jedná se o éru hráčů, jako byl Káká, Dida, Ronaldo, Ševčenko či Alessandro Nesta. Volby se tak povedlo pravici vyhrát potřetí.

Berlusconiho vládnutí po roce 2008 bylo nicméně už zcela zastíněno jeho osobními opletačkami se soudy, starými kauzami, které ho dobíhaly, i aférami typu placeného sexu s nezletilou Maročankou Ruby. Velkou kritiku v jeho vlastní koalici vzbudilo také, když obsadil několik ministerstev pohlednými ženami s diskutabilní kompetencí pro daný rezort, jako byly Mara Carfagnová, Michela Brambillová či Stefania Prestigiacomová. Ne úplně s pochopením se ostatně setkalo i ustavení tehdy třicetileté Giorgie Meloniové ministryní mládeže.

Když pak Berlusconi prosadil na přední místa kandidátky pro následné evropské volby v roce 2009 figury, jako byla účastnice Miss Italia Barbara Materová nebo spoluorganizátorka premiérových Bunga bunga večírků Licia Ronzulliová, začala se veřejně ohrazovat i jeho manželka. Výsledkem byl rozvod a bulvární debata, která zastínila v Itálii nadlouho veškerou politiku. A v roce 2010 udeřila hospodářská krize.

Za své poslední vlády po roce 2008 obsadil Berlusconi hned několik ministerstev pohlednými ženami s diskutabilní kompetentností. Vlevo zde ve svých třiceti i současná premiérka Meloniová, tehdy ministryně pro mládež. Foto Andres Solaro, AFP

Poslední kabinet v čele se Silviem Berlusconim vydržel do listopadu 2011, kdy Itálii dostihla naplno dluhová krize a související obavy z krachu celého hospodářství. Berlusconi později uváděl, že si rozpad jeho tehdejší koalice a jeho následnou rezignaci vyjednali u italských politiků Angela Merkelová, Romano Prodi, Christine Lagardeová a José Manuel Barroso.

Několik tehdejších hlav států a vlád zpětně v rozhovorech potvrdilo, že příslušné tlaky skutečně proběhly — také v unijních strukturách se vytratila důvěra v Berlusconi solidnost ve vztahu k dodržování pravidel eurozóny i k řízení státu celkově.

Po volbách 2013, před nimiž položil tehdejší Montiho úřednickou vládu pro změnu sám Berlusconi, pomáhal sestavit ještě velkou (později Lettovu) koalici. Týž rok byl ovšem poprvé a naposledy ve svým kauzách pravomocně odsouzen za daňové podvody.

Nešel nakonec do vězení, ale musel dělat prospěšné práce (pomáhal v domově důchodců) a musel na čas z politiky. Vrátit se ve vůdčí roli se mu už nikdy nepodařilo. Sice to ještě několikrát zkusil, v důsledku ale jen vždycky zhatil nástupnickou kariéru některé z osobností, jež po něm chtěla vedení pravicové koalice převzít.

Berlusconiho kritikové dnes vnímají zesnulého politika jako premiéra, který v čele vlády neuspěl takřka v ničem a jen dělal ostudu. Jeho stoupenci naopak tvrdí, že byl vizionář, jemuž však nepřátelé znemožnili uskutečnit plány, a nakonec ho uštvali.

Na tom, že jako premiér neprosadil mnoho, se přitom oba tábory v podstatě shodují. Fakticky to byly jen dílčí úpravy daní, dílčí změny ve volebním systému a dílčí programy infrastrukturní výstavby.

Vedle toho však Berlusconiho vlády a parlamentní koalice mnohokrát upravovaly zákony a další právní akty účelově tak, aby ochránily Berlusconiho či jeho spojence před justicí. Sám Berlusconi označoval v posledních letech za svůj největší politický úspěch to, že zachránil Itálii před komunismem, což hovoří samo za sebe.

3) Přivedl k moci krajní pravici

Velký díl Berlusconiho volebních úspěchů spočíval vždycky ve schopnosti postavit silný volební blok, respektive bloky. Spojoval v nich většinou svoji Forzu, jež byla po většinu existence jeho osobním uskupením, křesťanskodemokratické strany, severoitalské autonomisty a separatisty plus postfašistické formace. Vědom si skutečnosti, že zvlášť s postfašisty mohou mít další členové bloku problém, nechával budovat často i různé volební koalice pro různé regiony.

Dlouho to fungovalo. Celkově měla Berlusconiho koalice sílu na severu i na jihu. Pouze oblast mezi severem a Římem — Emilia-Romagna, Marche, Umbrie a Toskánsko — volila vždycky doleva. V rámci bloku měl přitom Berlusconi krajnější formace po většinu času pod kontrolou. Několikrát se vzbouřily, a pak bylo třeba blok přestavovat. Nikdy však Berlusconiho a jeho Forzu nepřerostly.

Volební mapa z voleb 1994. Silné pozice Berlusconiho koalice na severu, v okolí Říma i na jihu zde modrou barvou. Grafika WmC

Změna nastala v minulé dekádě, kdy zapůsobilo několik faktorů zároveň:

  • proběhla recese navázaná na bankovní krizi v letech 2008-2012, která poznamenala i Itálii,
  • země byla nucena přečkat období škrtů a úřednických vlád,
  • postupně se do velké míry vyčerpaly tradiční strany, a to jaké programové, tak co do nabídky zajímavých osobností,
  • začala velká migračně-uprchlická krize.

Starý a skandály stíhaný Berlusconi už nedokázal dát většinově atraktivní nabídku. Lidé z něj byli unavení. Nevěřili mu a nevěřili ani jeho pravici.

Velká část Italů ovšem zároveň nechtěla volit levicové strany. A tak se otevřel prostor pro formace nového typu. Nejprve šlo o protestní Hnutí pěti hvězd, které už při volbách 2013 získalo 25 procent hlasů (Berlusconiho blok měl tehdy 29 procent) a které vzniklo na vymezení se vůči celému establishmentu, včetně Berlusconiho.

Poté začala stoupat Liga Mattea Salviniho, vzniklá z někdejší Ligy Severu, a Bratři Itálie, formace někdejší Berlusconiho chráněnkyně Giorgie Meloniové. Vzhledem k míře vytváření nepřátel, demagogii, uctívání řádu a ideologii nacionalistického populismu lze obě tyto strany řadit ke krajní pravici.

Liga vládla Itálii s Hnutím pěti hvězd v letech 2018 až 2019 a znovu v supervelké koalici za covidu v letech 2021 a 2022. Bratři Itálie vládnou s Ligou a Forzou Itália nyní.

Volební mapa z voleb 2018. Na severu boduje Berlusconi už jen v koalici, jinak vyhrává Salviniho Liga (zelenou). Na jihu jasně dominantní Hnutí pěti hvězd (žlutou). Grafika WmC

Berlusconiho zásluha o úspěch krajní pravice je v zásadě trojí:

  1. přivedl ji ještě v juniorní roli do nejvyšší politiky, rozdal jí posty a naučil ji populistickým kampaním,
  2. sám zprofanoval reformní očekávání a zbabral správu státu natolik, že spolupodnítil poptávku po radikálnější proměně,
  3. svými útoky na justici, na média či na přistěhovalce připravil půdu pro opravdovou politickou práci se strachem a nenávistí. U velké části Italů také posílil dojem, že se v zemi nelze dobrat spravedlnosti.

Silvio Berlusconi sám nenávistný populista nebyl. Trousíval sice uštěpačné poznámky o imigrantech, homosexuálech či Bruselu, zde šlo ale spíš o výplody člověka starého světa, který už není v centru všeho dění a který tápe, proč mu ujel vlak. Přesto byl Berlusconi velkým bojovníkem s politickou korektností i průkopníkem podbízení se voliči s vulgárním myšlením, včetně vousatých vtipů, vyzdvihování „selského rozumu“ či zpochybňování institucí.

Jak píše John Hooper v Guardianu, sám Berlusconi se dopracoval nahoru pomocí zákulisních tahů, uplácení a balancování na hraně zákona. Ve společnosti méně tolerantní k porušování pravidel by nikdy tak úspěšný nebyl. Takto svou kariérou a chováním v politice naopak ještě posunul pomyslnou laťku a udělal pro politiky jako Salvini či Meloniová více prostoru.

Dnešní lídři italské pravice Georgia Meloniová a Matteo Salvini se od Berlusconi naučili sebepropagaci, teatrálnímu stylu i popkulturnímu přístupu ke kampani. Foto Tiziana Fabi, AFP

V letech těsně před smrtí Berlusconi ještě nové pravici pomáhal: v roce 2021 vylobbovával větší vliv v superkoalici Maria Draghiho; v roce 2022 tuto koalici zase rozbil a po podzimních volbách přivedl Forzu do současné vlády Georgie Meloniové.

Dle mnoha pozorovatelů chtěl hrát dál úlohu rozhodující šedé eminence v pozadí. Ve skutečnosti byl ale už spíše jen bulvární celebritou.

Se svými posledními partnerkami — Francescou Pascalovou a následně Martou Fascinovou — pořádal opulentní večírky ve svých přepychových sídlech, které plnili hvězdy showbusinessu, staří podnikatelé, lepé děvy a různí pochlebovači. Rozvažoval, do které z funkcí posadí které ze svých dětí. Jeho životní dráha mezitím přešla do uměleckých ztvárnění.

Už jen detailem byly přátelské vztahy s Vladimirem Putinem, jehož Berlusconi hájil i po invazi na Ukrajinu, stejně jako dříve Muammara Kaddáfího, George Bushe a v menší míře i Alexandra Lukašenka.

Jeden z největších italských podnikatelských talentů, geniální zákulisní praktik i taktik, jedinečný politik, jenž ale promarnil šanci stát se státníkem, člověk s citem pro nižší vrstvy a obrovskou energií, který ovšem nemajetným nakonec moc nepomohl, mistr optimistického podnikatelského populismu, bavič s hudebním nadáním i autor desítek nemístných poznámek, fanfaronský rytíř a macho v jedné osobě, poživačník, který se nedokázal často krotit, daňový podvodník a ztělesnění konfliktu zájmů i italské fešácké korupce zemřel kvůli infekci v plicích, již mu zhoršila leukemie, kterou ve stáří trpěl.

Francouzský satirický plátek Charlie Hebdo se se Silviem Berlusconim rozloučil karikaturou s rakví vhazovanou do plastového odpadu ve zjevné narážce na četné plastické operace, jimiž si Berlusconi snažil udržet mladší vzhled. V rodném Miláně mu byl vystrojen velkolepý státní pohřeb.

Prosíme, podpořte naši práci

Společně jsme přispěli ke konci éry Andreje Babiše. Nikdy by to nebylo možné bez vás. Naše práce ale není u konce. Denně budeme dohlížet na to, aby se slibované změny opravdu staly.

Vaše podpora určuje naši sílu.

Spolu #jsmeDR.

Diskuse
JP
June 18, 2023 v 13.28
Berlusconi, emoce lidu a princip demokracie

Bezmála až opulentně pojatá pohřební řeč k úmrtí zdánlivě nesmrtelného politického zombieho S. Berlusconiho.

K veřejnému působení tohoto génia politického kýče bych připojil jednu malou vzpomínku z dost dávných dob; pokud mě paměť neklame bylo to v té chvíli, kdy byl Berlusconi poprvé donucen vyklidit jím tak neodolatelně milované křeslo ministerského předsedy.

Německá televize v ten čas přinesla ve večerních zprávách reportáž k dané události, v jejímž rámci vystoupily i dvě italské ženy - víceméně toho typu, který autor úvodního textu decentně opsal jako "svíčkové dámy". Zkrátka, dvě italské měšťky, očividně nadšené vyznavačky svého politického idolu.

Tyto dvě dámičky se nyní velice rozhořčovaly nad tím, že se někdo opovážil jejich milovaného politika vyštípat z jeho mocenské pozice (bylo to po provalení se celé řady korupčních skandálů spojovaných s jeho vládou); a jedna z nich se srdceryvným povzdechem vyhlásila: "Vždyť on toho pro lidi tolik udělal!!"

Byl to moment, který v jeho plasticitě je sotva možno překonat: je zde politik který podle veškerého střízlivého úsudku vždy hleděl především na vlastní prospěch, na vlastní kariéru, na vlastní moc, a při tom všem v nejmenším neváhal užívat všech možných triků a manipulací, nejspíše i vysloveně kriminálních metod - ale který přesto dokáže velkou část veřejnosti omámit natolik, že tito lidé v něm naprosto nekriticky stále spatřují svého rytíře bez bázně a hany, který se kdykoli obětuje ve prospěch svého lidu.

Tato scéna byla napohled pouhá drobnička; ovšem tehdy jsem definitivně dospěl k poznání, že demokracie není systém, který by zaručoval vítězství spravedlnosti, poctivosti a upřímnosti. Nýbrž že demokracie ze své samotné podstaty vždy inklinuje k populismu, k manipulaci, k vytváření politických preferencí na základě plochých emocí, ať už pozitivního či negativního charakteru, místo na základě rozmyslné a odpovědné racionální úvahy.

Dost dobře se nedá tvrdit, že by Berlusconi byl otcem politického populismu (populistická byla už aténská demokracie, jak dopodrobna popsal samotný Platón); nicméně je fakt, že Berlusconi byl zřejmě tím, kdo zahájil éru novodobého "moderního" politického populismu, kdy ke své velmi úspěšné manipulaci volebním lidem dokázal jedinečným způsobem využít veškerá komunikační média moderní doby. (Do jaké míry mu v tomto ohledu byl učitelem Joseph Goebbels je těžko soudit; Goebbels ovšem měl tu výhodu že nepůsobil v podmínkách ani té formalistické demokracie, která je státoprávní realitou současné éry.)

Co tedy říci závěrem? Nevzpomenu si už na přesnou formulaci, ale právě nedávno V. Bělohradský v jednom svém článku volby a volební kampaně nazval tuším "stokou demokracie". A to sice z právě uvedeného důvodu, totiž že je zde rozumné a odpovědné uvažování o věcech veřejných naprosto vytěsněno populismem a mediální manipulací všeho druhu.

S V. Bělohradským je možno polemizovat v mnoha ohledech, ale v každém případě v daném bodu nelze jinak nežli mu dát plně za pravdu.

AZ
June 18, 2023 v 13.41
Skvělá práce

Děkuju za výborný článek, opravdovou službu. Mnoho z uváděného bylo zapomenuto. Výmluvný portrét jistého typu talentu, praktik i mezí uplatnění a úspěchu.

June 18, 2023 v 16.53
Ještě dvě doplnění

Napadlo mě to až dnes při poslechu životopisné relace na Al-Džazíře, ale je to myslím důležité ještě doplnit:

1) Asi největším lobbyistickým úspěchem Berlusconiho z předpremiérského období, tedy -- největším s ohledem na důsledky, bylo zajištění si, aby Itálie neměla funkční regulaci propojení politické a mediální moci.

2) Zatímco například Donald Trump v USA uspěl ve volbách i díky využití rozšířeného kultu peněz, bulvárního věhlasu a televizních celebrit, který ctili i pracovníci médií středního proudu, a proto s ním specificky jednali, Berlusconi v Itálii celou danou kulturu nejenže využil, ale před tím přímo sám letitou prací vybudoval. Právě jeho televize naučily Italy milovat boháče, věčně obklopené přepychem a krasavicemi. To je oproti Trumpovi, Babišovi nebo Ivanišvilimu další obrovský rozdíl.

PK
June 18, 2023 v 17.01

Vždycky si při takových příležitostech vzpomenu na (podle mínění mnohých) nejlepší film všech dob Občan Kane.

Je samozřejmě trochu smutné, když smrt člověka není smrtí člověka, ale (jenom) politickou událostí. Takových jsme zažili a ještě zažijeme více.

Dotyčný to tak ale sám chtěl, byla to za života jeho volba.