Trojnásobného italského premiéra Silvia Berlusconiho, jenž zemřel v pondělí 12. června ve věku šestaosmdesáti let, se stalo zvykem připomínat heslovitě. I v současnosti tak v každém ohlédnutí zaznívá, že byl nenapravitelný provokatér, macho a sukničkář, že se stal prototypem podnikatelského magnáta v politice, že přinesl do italské politiky operetní teatrálnost a že jí dominoval přes dvacet let. Či že inspiroval řadu dalších podnikatelů-populistů, se kterými máme co dočinění dodnes.

Je to pochopitelné a nelze říci, že by cokoliv ze zmíněného nebyla pravda. Zároveň šlo ale o příliš velkou osobnost na to, aby zůstala v paměti jen jako extravagantní politik-miliardář, který řekl o Angele Merkelové, že je culona inchiavabile („nešukatelná tlustoprdka“), a který prošlapal cestu pro Andreje Babiše.

Jsou intelektuálové, kteří tvrdí, že „zjev Berlusconi“ patří k nejhoršímu, co politiku v Evropě v posledních dekádách potkalo. Tím spíše si ovšem žádá tento fenomén pojednat v souvislostech, byť třeba jako jeden z příkladů vzorců, na něž si dávat pozor, má-li přežít funkční demokracie. Co si tedy o Silviu Berlusconim stojí za to zapamatovat?

1) Byl skvělý praktik a novátor v sebepropagaci, magnát mnoha talentů

Zatímco většina veřejně známých magnátů, a je to případ i třeba Donalda Trumpa, se do nejvyšších vrstev již narodila a svou kariéru začínala s obrovským kapitálem, u Berlusconiho tomu bylo jinak. Jeho rodina měla sice známosti a byla zajištěná, otec byl ovšem jen zaměstnancem jedné z milánských bank a matka pracovala v domácnosti.

Mladý Silvio si vybral pro studium práva se zaměřením na reklamu. Při tom se živil sám jako prodejce vysavačů, fotograf na oslavách, muzikant či autor esejů, které psal za peníze svým spolustudujícím, aby je mohli na škole odevzdat pod vlastním jménem.

Již v mládí v sobě objevil bavičský talent a cit pro líbivou hudbu. Obojí opravdu měl a je naprosto trefné, jak jeho postavu nechává Paolo Sorrentino ve svém proslulém filmu Loro (česky Oni a Silvio) nekonečně zpívat. Později v devadesátých letech osobně Berlusconi spolusložil hymnu své strany Forza Italia a také vítězný chorál pro svůj AC Milán. Obojí se zpívalo i teď ve středu při pohřbu před milánskou katedrálou.

Mladý Berlusconi hrál na klavír i na kontrabas, zpíval v baru na vyhlídkové lodi a o přestávkách kapely bavil publikum před oponou vtipy. Rychle si dělal známosti a když končil v roce 1961 studia, znal ho v Miláně kde kdo.

Na první podnikání si půjčil v bance, kde dělal jeho otec. Začal se prosazovat ve stavebním businessu a obchodu s realitami. Právě zde už využíval svoji proslulost. Jeho prvním velkým projektem, který mu udělal jméno v oboru, se stal obří rezidenční komplex Milano Due s hřišti a jezírky na východním předměstí Milána. Dobudovával se po většinu sedmdesátých let.

Kde vzal Berlusconi enormní sumy na všechny své ranné velké investice, to je v Itálii velké téma dodnes. Nejčastěji se mluví o mafii a o zednářské lóži. Jednou z populárních teorií je také, že Berlusconi tajně zmnožoval peníze politiků.

Berlusconiho se stýkal opravdu s kde kým. Jeho nejznámějšími politickými patrony byli však Bettino Craxi, pozdější socialistický premiér, jenž se sám snažil s mafií koexistovat, a Piersanti Mattarella, křesťanskodemokratický politik ze Sicílie, kterého mafie zlikvidovala — jinak též bratr současného italského prezidenta.

V průběhu sedmdesátých let se Berlusconi vrhl také na reklamní a mediální business. Začínal s malou lokální televizí TeleMilano, ze které během necelé dekády vystavěl Canale 5 — první velkou italskou soukromou televizi. Někdejší zákaz celostátního vysílání soukromých kanálů se naučil obcházet tak, že skupoval různé místní stanice, a pak nechal vysílat na všech týž program.

Zde se též začal naplno projevovat jeho cit pro výběr zábavného programu, po němž touží specifické části většinového diváctva: domácký muž po příchodu z práce, ženy v domácnosti a starší střední třída obecně.

Za začátek jeho magnátské éry se obecně považuje rok 1983, kdy hodnota jeho majetku přesáhla v přepočtu jednu miliardu korun. Berlusconi už měl tehdy dvě televize a vzápětí přikupoval bezmála co rok další až do konce dekády.

Předpokladem vzniku jeho výsledného impéria, s nímž na začátku 90. let ovládal prakticky veškeré nestátní televizní vysílání, se stala liberalizace vysílacích frekvencí, kterou prosadila vláda právě jeho patrona Craxiho. Berlusconi tehdy složil pomyslnou lobbyistickou maturitu, když si dokázal uplést v nejvyšších politických kruzích síť klientů, která reformu podržela, ačkoliv původně byla protlačena formou nouzového dekretu.

Různé sekce jeho podnikatelského portfolia se pak v následujících letech ocitaly přechodně mimo zákon. On si ale vždy následně vyjednal nápravu.

Velkou část mediální říše zbudoval v podstatě na hraně zákona. Vše se však nakonec povedlo legalizovat. A když si Berlusconi bral v roce 1990 jako svou druhou ženu Veronicu Lariovou, nešel mu za svědka nikdo jiný než Bettino Craxi.

Na začátku 90. let patřily do Berlusconiho impéria už nejen televize, ale i kina, vydavatelské domy, dvoje velké noviny, desítky časopisů či milánský fotbalový velkoklub. Na cestě k nejvyšším příčkám zbývalo Berlusconimu to poslední: získat s pomocí nabyté ekonomické a mediální moci i přímou politickou moc. O způsobu, jakým si poradil, se dodnes píší knihy.

Nejen že totiž neměl do příslušné doby obdoby, ale ani poté se nikdy v podobném rozsahu a záběru nezopakoval. Babišovský nákup novinářů s hančovským píár a prchalovskou prací se sítěmi o dvacet let později se s tím nedá vůbec srovnávat.

Berlusconi spojil všechny své talenty a využil všechny páky. Produkci svého impéria přeskládal tak, aby kombinovala zábavu a veškerý volnočasový obsah s talk shows, v nichž sám vystupoval. Nechal se prezentovat jako nejúspěšnější podnikatel v zemi, největší (leč stále lidová) celebrita a všestranný génius. Pro publikum usedlých pánů zavedl pořady, v nichž vystupovaly spoře oděné showgirls. Svíčkové dámy těšil kantilénami.

Do doby rozkladu tradičního italského politického spektra, který zapříčinila dílem letitá systémová a všudypřítomná korupce spojená s mafiánským násilím a dílem rozpad východního bloku, vplul s vlastní zbrusu novou stranou Forza Italia — jako spasitel a nejznámější tvář obrazovky a především presidente rozjetého, penězi zasypaného AC Milánu.

Celé generace fotbalových fanoušků na světě si dodnes pamatují éru Paola Maldiniho, Roberta Donadoniho, Carla Ancelottiho či Alessandra Costacurty. Tito všichni — a s nimi samozřejmě Holanďani Marco van Basten, Frank Rijkaard a Ruud Gullit — byli tehdy hvězdami Berlusconiho fotbalového dream teamu, který magnát štědře sponzoroval.