Opravuji, co jsem v knize špatně pochopila: ve hře Břetislava Rychlíka s Milošem Černouškem na Mamlasa a Mistra byly role obráceně: Mistrem byl Rychlík a Mamlasem Černoušek. Na charakteristice Rychlíkova uměleckého i osobnostního vývoje to ale nic nemění.
Děkuji za text. Připojuji se s tím, že Angela Merkelová byla prudce inteligentní a přitom autenticky obyčejná. Nepletla se do věcí umění, nevynášela soudy o tom, v čem není vzdělaná, veřejné mínění nemanipulovala, ale ovlivňovala a vytvářela: někdy i proti sobě. Nebyla panička, nenechala svůj privátní prostor vytěžovat pro obecnou zábavu, nezvedala do náruče dětičky, nefotila se s domácími mazlíčky, svoji práci brala vážně. Hodně štěstí a zdraví a ať se dožije světa lepšího, než je ten současný, při síle a humoru.
Petice, kterou jsem podepsala, se týkala obrany javoru stříbrného u paláce jménem Bellevue na nábřeží Bedřicha Smetany v Praze. Javor měl být poražen, aby mohlo být znovu prokopáno čapadlo a protaženo lávkou až daleko do vody. Petice byla zřetelně formulovaná, její smysl byl jasný a úmysl odstranit javor, který je stejně starý jako celá ta honosná a v místě dominantní budova z roku 1905, se mi jevil ve shodě s autory petice hrubě nešetrný k dotčenému místu. Petice byla účinná a javor roste na nábřeží dál. Vypadá jako socha a kdykoli tudy jdu, nemůžu vždy znovu uvěřit tomu, že tenhle strom byl navržen k pokácení.
Pokud jde o ten výkřik při přijímačkách na AVU:
požadavek, aby student vykřikl či přímo zařval ze všech sil se vyskytuje u přijímacích zkoušek na různé školy už dávno. Dokonce i moje cvičitelka pilates tím zakončuje cvičení. U zkoušky se tím testuje, jak dokáže adept pustit emoce, odbourat sebekontrolu, prosadit se hlasem. V tom filmu je zrovna tahle linie vedená moc dobře: bez problémů zařve kluk, který už předtím sebevědomě o sobě řekne, že je osobnost, že nezná žádného současného umělce a že dějiny umění se doučí, až to bude potřebovat. Řevem jenom dokreslí svou povahu, a je docela zajímavé, že ta povaha je docela v rozporu s jeho zjevem, čili kdoví, co si tím přehnaným sebevědomím řeší.
Dva další jsou jiný případ. Plachá dívka a student indického původu dlouho sbírají odvahu i sílu a pak vlastně nevykřiknou, ale spíš vydají (nezávisle na sobě) až překvapivě táhlý klidný tón.
U zkoušek na uměleckou školu se vedle znalostí ( které tedy uchazeči mají bídné, ale viděli jsme jen některé) zkoumá především talent a na akademii i to, jak se adepti umění vztahují ke světu, k čemu si myslí, že umění je a kde se v umění sami vidí. To se tam přece zkoumá detailně. A my vůbec nevíme, kdo bude přijat a kdo ne. Nějaké sdělení pro komisi by bylo i to vaše, pane Poláčku, kdybyste se sebral a opustil zkušebnu, i to by pro komisi byla zpráva a vůbec by nemusela znamenat, že vás ta reakce diskvalifikuje.
Ten film není dokumentem o klauzurách nebo státnicích, ale o přijímacích zkouškách. Za nevzdělanost a egománii adeptů škola - zatím - nemůže.
Upřímně řečeno mě překvapilo, jak jsou zkoušející ve všech ateliérech ke studentům laskaví, to moje přijímačky na DAMU byly mnohem ostřejší. To byla ovšem doba, kdy například hulvátství a sexuální obtěžování Evžena Sokolovského bylo tolerováno, zatímco dnes by možná čelil oprávněné žalobě.
A ještě- ten film není publicistický, ukazuje jen část zkoušek do části oborů, jiný autor by jistě natočil něco jiného. Možná, že z těch uchazečů, kteří ve filmu vystupují, nebyl přijat žádný.
Vážený pane Profante, ohledně podepisování petic jsem jiného názoru. Petice není otevřený dopis, který by vyzýval k zamyšlení a řešení problému, není to ani volební program. V uvedených případech mi nedělá problém připojit podpis, případně volit i s vědomím kompromisu, nemusím souhlasit úplně se vším. Petice ale autoritativně vyžaduje sankční konání, v tomto případě ve třech různých ohledech. Vyžaduje výměnu kádrů, nemůžu si pomoct. A zde mě udivuje, že to lidé, kolegové umělci a kulturní pracovníci, podepisují jako celek. Nekádruji je a nepochybuji o jejich znalosti kulturního prostředí, ale oni přece podepisují tu autoritativní žádost o výměnu kádrů adresovanou ministerstvům! A to mě překvapuje a po pravdě to nechápu.
Břetislav Rychlík jako zapisovatel svého osudu
Alena Zemančíková
Opravuji, co jsem v knize špatně pochopila: ve hře Břetislava Rychlíka s Milošem Černouškem na Mamlasa a Mistra byly role obráceně: Mistrem byl Rychlík a Mamlasem Černoušek. Na charakteristice Rychlíkova uměleckého i osobnostního vývoje to ale nic nemění.
Nejmladší mistr světa: centrum šachu se přesouvá do Asie
David Navara
Tohle je ohromně zajímavý, vzácný a skvělý článek! A to vůbec nejsem šachistka, na rozdíl od své přítelkyně Viktorky Rybákové. Gratuluji!
Angie Merkelová, Danke!
Jan Šícha
Děkuji za text. Připojuji se s tím, že Angela Merkelová byla prudce inteligentní a přitom autenticky obyčejná. Nepletla se do věcí umění, nevynášela soudy o tom, v čem není vzdělaná, veřejné mínění nemanipulovala, ale ovlivňovala a vytvářela: někdy i proti sobě. Nebyla panička, nenechala svůj privátní prostor vytěžovat pro obecnou zábavu, nezvedala do náruče dětičky, nefotila se s domácími mazlíčky, svoji práci brala vážně. Hodně štěstí a zdraví a ať se dožije světa lepšího, než je ten současný, při síle a humoru.
Když nevíme, co počít, žádáme výměnu kádrů
Alena Zemančíková
Jedna odpověď a jeden komentář
Petice, kterou jsem podepsala, se týkala obrany javoru stříbrného u paláce jménem Bellevue na nábřeží Bedřicha Smetany v Praze. Javor měl být poražen, aby mohlo být znovu prokopáno čapadlo a protaženo lávkou až daleko do vody. Petice byla zřetelně formulovaná, její smysl byl jasný a úmysl odstranit javor, který je stejně starý jako celá ta honosná a v místě dominantní budova z roku 1905, se mi jevil ve shodě s autory petice hrubě nešetrný k dotčenému místu. Petice byla účinná a javor roste na nábřeží dál. Vypadá jako socha a kdykoli tudy jdu, nemůžu vždy znovu uvěřit tomu, že tenhle strom byl navržen k pokácení.
Pokud jde o ten výkřik při přijímačkách na AVU:
požadavek, aby student vykřikl či přímo zařval ze všech sil se vyskytuje u přijímacích zkoušek na různé školy už dávno. Dokonce i moje cvičitelka pilates tím zakončuje cvičení. U zkoušky se tím testuje, jak dokáže adept pustit emoce, odbourat sebekontrolu, prosadit se hlasem. V tom filmu je zrovna tahle linie vedená moc dobře: bez problémů zařve kluk, který už předtím sebevědomě o sobě řekne, že je osobnost, že nezná žádného současného umělce a že dějiny umění se doučí, až to bude potřebovat. Řevem jenom dokreslí svou povahu, a je docela zajímavé, že ta povaha je docela v rozporu s jeho zjevem, čili kdoví, co si tím přehnaným sebevědomím řeší.
Dva další jsou jiný případ. Plachá dívka a student indického původu dlouho sbírají odvahu i sílu a pak vlastně nevykřiknou, ale spíš vydají (nezávisle na sobě) až překvapivě táhlý klidný tón.
U zkoušek na uměleckou školu se vedle znalostí ( které tedy uchazeči mají bídné, ale viděli jsme jen některé) zkoumá především talent a na akademii i to, jak se adepti umění vztahují ke světu, k čemu si myslí, že umění je a kde se v umění sami vidí. To se tam přece zkoumá detailně. A my vůbec nevíme, kdo bude přijat a kdo ne. Nějaké sdělení pro komisi by bylo i to vaše, pane Poláčku, kdybyste se sebral a opustil zkušebnu, i to by pro komisi byla zpráva a vůbec by nemusela znamenat, že vás ta reakce diskvalifikuje.
Ten film není dokumentem o klauzurách nebo státnicích, ale o přijímacích zkouškách. Za nevzdělanost a egománii adeptů škola - zatím - nemůže.
Upřímně řečeno mě překvapilo, jak jsou zkoušející ve všech ateliérech ke studentům laskaví, to moje přijímačky na DAMU byly mnohem ostřejší. To byla ovšem doba, kdy například hulvátství a sexuální obtěžování Evžena Sokolovského bylo tolerováno, zatímco dnes by možná čelil oprávněné žalobě.
A ještě- ten film není publicistický, ukazuje jen část zkoušek do části oborů, jiný autor by jistě natočil něco jiného. Možná, že z těch uchazečů, kteří ve filmu vystupují, nebyl přijat žádný.
Vážený pane Profante, ohledně podepisování petic jsem jiného názoru. Petice není otevřený dopis, který by vyzýval k zamyšlení a řešení problému, není to ani volební program. V uvedených případech mi nedělá problém připojit podpis, případně volit i s vědomím kompromisu, nemusím souhlasit úplně se vším. Petice ale autoritativně vyžaduje sankční konání, v tomto případě ve třech různých ohledech. Vyžaduje výměnu kádrů, nemůžu si pomoct. A zde mě udivuje, že to lidé, kolegové umělci a kulturní pracovníci, podepisují jako celek. Nekádruji je a nepochybuji o jejich znalosti kulturního prostředí, ale oni přece podepisují tu autoritativní žádost o výměnu kádrů adresovanou ministerstvům! A to mě překvapuje a po pravdě to nechápu.