Kniha Jeviště v mé prasklé hlavě Břetislava Rychlíka (Větrné mlýny, Brno 2026) je vlastně divadelní inscenace o jedenácti dějstvích a epilogu. Před každým dějstvím jsou uvedeny osoby a obsazení, přičemž obojí splývá, žádná osoba nehraje (vědomě) jinou postavu než sama sebe. Taky je uvedena scéna, přesněji jednotlivá dějiště obrazů.

Celé knize to dodává divadelnosti, což jen dosvědčuje, že Břetislav Rychlík je bytostný komediant — nebo v širším smyslu performer. Jinými slovy, veškerá jeho činnost, nejen herectví, se obrací k publiku. Bez té divadelní terminologie bychom mohli říct, že Břetislav Rychlík je člověkem veřejného vystupování, což ho nakonec přivedlo z divadla do televize (respektive k filmovému dokumentu), k novinovému komentování a psaní fejetonů a nakonec do politiky. A koneckonců i k sepsání těchto pamětí, jež vznikaly postupně, na výzvu Divadelních novin a později Českého rozhlasu.

Z Horňáckých slavností po hlavě mezi komedianty

Sedm počátečních dějství je věnováno touze po divadle, Slováckému divadlu jako první Rychlíkově herecké štaci a pak především Hanáckému divadlu, pozdějšímu HaDivadlu, které se stalo jeho osudovou univerzitou divadelní teorie i praxe a především školou autorství, které v sobě vždycky měl, jen hledal, kudy s ním ven. O divadelní etice, kterou jsme obdivovali u polských divadel té doby, ani nemluvě.

„Svatost“ HaDivadla byla daleka náboženského vytržení Grotowského inscenací, ale oddanost svaté povinnosti v umění nelhat a neusnadňovat si úděl mělo HaDivadlo s Grotowského i Kantorovou školou společnou. Ústy Josefa Kovalčuka byla vyslovována se vší vážností, perem Arnošta Goldflama potutelně, existencemi některých herců a hereček až ostentativně, vždy však nekompromisně.

V těchto nejkrásnějších kapitolách knihy jsem pochopila i Břeťovo folklorničení, které mi naživo přišlo vždy trochu moc okázalé — ale když se dočtu, že ve dvaceti letech strpěl, aby na něj navlékli slovácký kroj, a přenášel cimbál a zametal pódium na Horňáckých slavnostech, musím mu lásku k lidovým písním a obyčejům věřit. Ta venkovanská lidovost do společenství dlouhovlasých hadrníků, temně klímovsky filozofujících či ginsbergovsky skandujících civilizační žaloby — patřila jsem mezi ně, vždyť jsme s Břeťou vrstevníci — sice neseděla, ale Břetislav Rychlík je zvláštní postava, která do sebe oba světy pojme.

Na začátku knihy vidíme nejspíš trochu hyperaktivního, avšak řádně skautsky a patriarchálně venkovsky vychovaného Břeťu, který se utrhne a po hlavě skočí do bídy komediantství s vysokým intelektuálním a morálním nárokem; jaká to byla bída, si dnes snad nikdo ani nedokáže představit.

Břeťovo vzývání „posvátné “ slivovice bohužel zavání v příslušných krajích i domácím násilím a zničenými životy, ostatně i takových se v knize dotkne; to ale není jeho téma. Jeho úcta k manželce a pozdější spolutvůrkyni televizních dokumentů Monice a láska k rodině — nejen k té vlastní, ale i respekt k rodině jako fenoménu —, jakož i nezměrná pracovitost nakonec čtenáře vede k závěru, že to snad může jít i s tou slivovicí.

Spolu s Monikou vtělil Břetislav Rychlík jedinečnost rané historie HaDivadla do počátečních dílů seriálu HaDivadlo: Padesátka na krku, který vysílala ČT Art k výročí divadla, jež svojí absolutní oddaností existenciální výpovědi urážených, ponižovaných, ale nepotlačitelných napsalo zásadní kapitolu do dějin českého divadla 20. století.

Postupně doplňované portréty Jána Sedala, Jiřího Bulise, Arnošta Goldflama, Miloše Černouška a Josefa Kovalčuka jsou malovány roztřepeným štětcem, namáčeným v paletě bez ostrých zářivých tónů. Ten štětec Břeťa drží v ruce, jež se po desáté štamprli chvěje, i tělo, k němuž ta ruka patří, se někdy skácí, ale navzdory tomu všemu, nad čím „slušný“ člověk kroutí hlavou, je to krásné a jedinečné svědectví o poctivém a počestném životě — napsala bych, že „v pravdě“, kdyby to nebyla taková fráze.

Po roce 1989 setrvá Břetislav Rychlík v HaDivadle ještě v Goldflamově inscenaci Lidské tragikomedie Ladislava Klímy, načež odchází k režii pravidelných dramat či vlastních dramatizací v „kamenných“ divadlech a k televizní dokumentární tvorbě.

V seriálu Padesátka na krku Moniky Rychlíkové, kde Břetislav Rychlík vystupuje jako průvodce, se dozvídáme o dalších skvělých inscenacích HaDivadla, o cenami obdařených režiích J. A. Pitínského, o hudebním a hereckém podílu Martina Dohnala po smrti Jiřího Bulise, o slavných Hvězdách na vrbě, které nejlépe vyznívaly v sekretariátech okresních výborů KSČ — viděla jsem je v Prostějově a v Plzni v takzvaném Domě hrůzy u Radbuzy, kde tomu normalizační architektura tvořila případnou scénografii.

U toho však Břetislav už není, v Mostě zatím v letech 2003—2005 točí krásný film Kamenolom boží, za který dostane cenu na Finále Plzeň a na festivalu Jeden svět. Film nemá nic společného s jeho Horňáckem ani s folklorem, nýbrž odehrává se v povrchových dolech na Mostecku a v Krušných horách.

Z Mamlasa Mistrem

V době, kdy Břetislav Rychlík natáčel Valašský snář s Ludvíkem Vaculíkem nebo dokumentární portrét Karla Schwarzenberga, mi sympatie k němu kalil pocit, že se až příliš přimyká k velkým patriarchálním zjevům českého veřejného prostoru, k autoritám (včetně Václava Havla), nesoucím ve štítu hodnoty až příliš konzervativní vzhledem k tomu, jak hluboce a silně HaDivadlo, s nímž jsem si ho identifikovala, všechny „odvěké řády“ a silná slova zpochybňovalo a zesměšňovalo.

Po přečtení knihy mě napadlo, že Břetislav Rychlík možná hledal učitele, které v příslušném studentském věku vlivem normalizačních poměrů neměl, že jako pozdní žák potřeboval pobýt s Mistry, aby o sobě zjistil víc, než si mohl uvědomit v komunitním, generačním a estetickém souručenství HaDivadla. Nevím, ostatně mezitím se sám stal z Mamlasa Mistrem. (V knize reprodukuje několik krátkých zenových zápisků o životě Mamlasa a Mistra ve Vancouveru v Kanadě, kde herci HaDivadla půl roku na světové výstavě animovali všeliké fantastické vehikly. Mistrem je zde Miloš Černoušek, později známý z televizních seriálů jako Cyril Drozda.)

Od osmého dějství se hloubka ponoru spolu s mírou autorova zaujetí zmenšuje. Tyto kapitoly vznikaly na výzvu dramaturgyně Českého rozhlasu Brno Aleny Blažejovské jako podklad pro životopisné vyprávění, které pod názvem Osudy vysílá stanice Vltava od roku 1992: Břetislav Rychlík natočil ty své v roce 2021, své osudy vyprávěl v roce 2022 i  Arnošt Goldflam.

V těchto kapitolách už Břetislav Rychlík tolik nemluví o druhých — tedy s výjimkou oněch zmíněných Mistrů, ale ani o nich nijak zvlášť z hloubky, spíš jen tak uctivě a s historkami — a víc se zabývá politikou, stavem české demokracie, kultury.

Tajemná je kapitola týkající se jeho konfliktu s brněnskou televizí, resp. hlavně (ale snad nejen) jejím ředitelem, kterého jmenuje jen gogolovskou přezdívkou hejtmana z Revizora. Dějství je jinotajné, čtenáře by zajímal s odstupem formulovaný Rychlíkův názor na poměry v brněnské televizi, on se ho však nedopouští, možná s ohledem na veřejnoprávně rozhlasové Osudy.

Taky by se člověk rád dočetl něco víc o jeho filmech, aspoň o těch oceněných, o natáčení, o práci s tématem, jak se z divadelního vidění adaptoval na vidění filmových obrazem — bohužel nad (sebe)reflexemi vítězí spíš historky z natáčení. Taky o kontaktu s nejmladší generací divadelníků, s níž se setkává jako pedagog JAMU, bych se ráda dozvěděla víc: jak se cítí jako ten Mistr, jímž se časem pro mladé adepty divadla stal?

Poslední dějství Rychlíkova divadla tvoří v podstatě nekrology přátel a spolupracovníků — režiséra Františka Čecha, herečky Ivany Hloužkové či Jána Zavarského, scénografa, který s chudým divadlem typu HaDivadla neměl nic společného ( ba spíše naopak, pracoval i pro operu a jiné velkoformátové produkce), setkali se však jako pedagogové na JAMU.

A samozřejmě žalozpěv za Jána Sedala, celoživotního osudového spolubratra, který z HaDivadla neodešel a umřel vlastně násilnou smrtí, i když až několik let po smrtelném útoku jednoho pomatence. Příběh končí krátkou zmínkou o zvolení do Senátu Parlamentu ČR.

Zachovat si cit pro ponižované a bloudící

Na tomhle místě si dovolím pamětnickou poznámku mimo recenzi. Když se stal Jakub Patočka šéfredaktorem Literárních novin, byl Břetislav Rychlík v jejich redakční radě a taky do nich přispíval. Pak mu radikální zelená politika, reprezentovaná Jakubem Patočkou a Janem Beránkem, začala připadat moc levicová, Bursíkova strana Zelených zdánlivě potvrdila svou pravdu co do směřování a usedla v Topolánkově vládě. Ministrem zahraničí se stal za Bursíkovy Zelené Břetislavův idol Karel Schwarzenberg. Břetislav Rychlík se z mladého revolucionáře začal stávat starým hofrátem, psal moudré sloupky do Lidovek…

Naštěstí mu to nezůstalo, i když — do senátních voleb šel jako nominant TOP 09 a zasedá v klubu ODS a TOP 09 jako bezpartijní. Doufám, že mu i jako senátorovi zůstal cit nejen pro obecné hodnoty demokracie, ale i pro životy oněch ponižovaných a bloudících, o kterých tak silně a přesvědčivě hrával v HaDivadle. I ty mají být předmětem zákonodárného úsilí.

Za podpis Břetislava Rychlíka mezi třinácti nejpravicovějšími senátory, jako jsou Tomáš Jirsa nebo Jiří Oberfalzer, kteří v roce 2025 naléhali na vládu, aby neupouštěla od bezvýhradné podpory Izraele v konfliktu s Palestinou, a užili přitom termínu „empatie bez kontextu“ v souvislosti s masakrováním civilních obyvatel Gazy, se Břetislav Rychlík nakonec v podstatě omluvil — k úlevě nás, kteří ho máme rádi.

Zásadně důležitou součástí knížky jsou fotografie a komentáře k nim — v nich se teprve čtenář dozvídá víc o jednotlivých lidech, místech, činnostech a podobách. Já jako čtenář ocením časté fotky ženy Moniky a malých dcer Apoleny a Juliány; Apoleninými novinářskými úspěchy se Břetislav Rychlík v knize nechlubí.

Jeviště v mé prasklé hlavě mě v prvních několika dějstvích vrátilo do nadšení i trápení mládí, které jsme s Břetislavem Rychlíkem prožívali v téže době: ano, takhle hnusné, perfidní a mrzké to v normalizaci bylo a tak bezvýhradně oddaní kumštu, autenticitě, literatuře a — opravdu — vyššímu principu mravnímu jsme byli.

Proudy alkoholu a tisíce cigaret byly samozřejmým průvodním úkazem té kultury, tak už se dnes nežije, herci jsou dbalejší svého zdraví a fyzické formy, ve shodě s dobou, maskující vnější úhledností vnitřní bezradnost. V seriálu Padesátka na krku bylo vidět, jak je ta zakladatelská generace, pokud se dneška dožila, životem a tím vším ostatním poznamenaná.

Břetislav Rychlík uspěl jako divadelní i dokumentární režisér. V jeho kdysi až neuvěřitelně útlém těle — na fotkách v knize je to vidět — se usadilo mnoho talentů a schopností a velká životní energie, schopná překonat i vážnou nemoc a úrazy.

Jako senátor už pochopitelně nemůže být tím spontánně zpívajícím Horňákem ani divokým hladovým hercem. Ba ani Mamlasem už být nesmí. Ani kdyby je chtěl hrát, nezahraje. S tím, jak nám vládne současná politická garnitura (ale ani ta minulá nebyla o moc lepší), se konformně smířit nelze. Společného nepřítele už známe, a jako kdysi za bolševika, i dnes sedí na nejvyšších rozhodujících pozicích. Ještě si netroufá bít, zakazovat a zavírat, ale už vyhrožuje. Břetislav to bude mít v tom Senátu těžké.

Břetislav Rychlík: Jeviště v mé prasklé hlavě. Větrné mlýny Brno 2026.