Současná vládní krize není v Itálii ta hlavní
Petr JedličkaV zemi se daří dlouhodobě pouze některým odvětvím, zbytek ekonomiky stagnuje nebo pomalu upadá. To, spolu s důsledky poslední recese a častým střídáním vlád, vede k obecné malomyslnosti, k hledání stále nových spasitelů i nepřátel.
Vždy, když nastane politická krize v zemi významu Itálie — osmé největší ekonomice světa a třetí Evropy — , je to vážné. Zvláště pak rozpadne-li se u toho vláda a zároveň hlásí ekonomové z celé EU konec růstového období.
Itálii ovšem sužuje souběžně ještě jedna krize a ta se určitě rychle nevyřeší, ať už sestaví novou vládu kdokoliv. Tato druhá krize není tolik vidět, zůstává v pozadí, ale její otisk lze najít ve všem podstatném, co se v italské politice a ekonomice děje — včetně posledních událostí.
Řeč je o krizi strukturální, krizi systému. Vychází z vývoje italského hospodářství v celosvětovém kontextu v posledních pětadvaceti letech, protíná politiku, způsob fungování institucí a prostupuje už i italským myšlením.
Základem je, že pouze několik odvětí italského hospodářství se zvládlo dobře uchytit v soudobé podobě globální ekonomiky, využít vzniku eurozóny i nových technologických trendů. Od roku 2009 (tedy už deset let!) italské hospodářství jako celek stagnuje, a to mu ještě pomáhají instituce EU. Samo o sobě je v mírném úpadku a žádná z vlád s tím nedokázala nic udělat — navzdory tomu, že se vyzkoušelo několik různých přístupů.
To se pochopitelně odráží i na náladě či voličském chování. Tím spíše, že vlastní výkon hospodářství je vskutku jen základem dnešního velkého italského problému.
Jak moc je to vážné
Jak už naznačeno výše, i v celosvětovém kontextu zůstává italská ekonomika významná. Také regionům, které lákají turisty, se daří dobře. V průmyslu ale prosperují výrazně pouze vybrané značky ve vybraných sektorech, a to zejména v několika oblastech na severu země.