Šest důvodů, proč politikové jako Erdoğan vítězí opakovaně
Petr JedličkaDalší volební vítězství autoritářského prezidenta podnítilo řadu analýz jeho příčin a souvislostí. Stěžejní roli připisují analytikové kontrole médií, práci s budovatelským kultem, využívání nového typu nacionalismu či poměrům v opozici.
Jak se předvídalo už po prvním kole, vyhrál turecký prezident Recep Tayyip Erdoğan i druhé kolo letošních voleb. Stalo se tak přes nejméně čtyřicetiprocentní inflaci a související zdražování, které sám Erdoğan spoluzavinil, přes odmaskování mnoha nedostatků jím vybudovaného systému při únorovém zemětřesení, přes nespokojenost mladší generace i navzdory sjednocení takřka celé opozice.
V Turecku není už dávno liberální demokracie s klasickou dělbou nezávislých mocí. Hlasy ve volbách se zde však sčítaly až dosud poctivě. Opozice též v posledních letech leckde i vítězila. Přesto nedokázala ani tentokrát již dvacet let vládnoucího Erdoğana překonat.
Jak je to možné? U politiků Erdoğanova typu, a platí to i pro nám geograficky nejbližšího Viktora Orbána, lze vysledovat určité společné znaky, jejichž spolupůsobením dokáží vyhrávat volby opakovaně, často i navzdory vnějším okolnostem.
Jejich analýze se v uplynulých dnech věnovaly renomované zdroje ve Francii, Británii, Německu i USA. Výsledná zjištění se dají rozdělit v zásadě do šesti kategorií.
1. Úprava „hracího pole“ ve vlastní prospěch
Nacionalističtí populisté s autoritářskými sklony nemanipulují — na rozdíl od klasických autokratů — vlastní odevzdávání a sčítání hlasů ve volbách. Zajišťují si neférově výhodnější volební postavení jinak. Zřejmě nejoblíbenější cestou je kombinace využívání vlastních klientských sítí (mezi velkopodnikately — donory, vlastníky médií, atd.) a ztrpčování života konkurenci prostřednictvím státní moci.
V historii Erdoğanova působení příslušným směrem jsou patrné dva velké zlomové body: rozprášení letních protestů v istanbulském parku Gezi v roce 2013, po němž začal režim výrazně přitvrzovat, a zpackaný pokus o převrat z léta 2016, od nějž se Turecko sune k plnohodnotnému autoritářství.
Dnes Erdoğanovi klienti vlastní drtivou většinu televizních stanic, přičemž státní televize dala prezidentovi v předvolebním měsíci prostor 32 hodin 42 minut, zatímco lídr opozice dostal jen 32 minut. V zemi, kde 86 procent voličů uvádí, že čerpá informace především z televize, je to mimořádně důležitá věc.
Erdoğan a jeho strana ovládli už v půli minulé dekády policii. Armádu pak pacifikovali čistkami po roce 2016. Podobně naložili se soudy. Celá polovina soudců v Turecku má dnes méně než čtyři roky zkušeností — jde o dosazené prorežimní kádry.
Po pokusu o převrat v roce 2016 nechal Erdoğan vyházet z důležitých míst na úřadech, v médiích a v akademickém prostředí na 150 tisíc lidí. Postaveno bylo 260 nových věznic a naplnili je mimo jiné i jeho odpůrci. Za mřížemi jsou v Turecku stále desítky novinářů i několik předních politiků, zejména kurdských. Zákony obhajované bojem s dezinformacemi umožňují režimu blokovat sociální sítě.
V dosud nezlikvidovaných menšinových médiích i na univerzitách panuje autocenzura a strach — jmenován nechce být ostatně v posledních letech ani jeden ze spolupracovníků DR žijících v Turecku, s nimiž konzultujeme naše texty. Připočtou-li se velké peníze prorežimní části podnikatelů (zejména velkých stavebních firem) či podpora islámských nadací, těžko o obřím zvýhodnění Recepa Erdoğana ve vlastních volbách pochybovat.
2. Práce s obrazem státníka, tradicionalisty a stavitele
Svými stoupenci jsou politikové jako Erdoğan bráni přirozeně pozitivně — ne jako menší zlo, ale jako velcí lidé a státníci. Jedná se o určitý obraz, s nímž pak politikovi píár poradci různě pracují. V případě Erdoğana má tento obraz čtyři konkrétní varianty:
- Erdoğan jako člověk z lidu, pokorný a upřímně věřící,
- Erdoğan jako tvůrce a garant silného, mezinárodně důležitého a nezávislého Turecka,
- Erdoğan jako politik, jenž myslí na lidi,
- Erdoğan jako budovatel, stavitel.
V prvním případě Erdoğan vystupuje jako Turek, jenž nezapomněl na své kořeny v chudších vrstvách, jako ctitel a ochránce tradičních hodnot, jako politik, který vybojoval muslimkám právo zahalovat vlasy, státník, který nechal vysvětit Hagiu Sofiu zpět na mešitu, či člověk, jenž nepropadl čemukoliv hedonistickému spojovanému se západní liberální civilizací.
Ve druhém případě se zdůrazňuje turecká výjimečnost a jedinečné postavení v mezinárodní sféře. Jednou se zobrazuje Erdoğan v poloze vůdce turkického světa sahajícího od Albánie přes Sýrii až po Sin-ťiang (často se hovoří až o poloze neo-osmanského sultána). Jindy jako muslimský lídr, jenž hájí zájmy všech věřících od Libye přes Palestinu až po Střední Asii, a ještě jindy jako zcela pragmatický státník a diplomat, připravený konat pro každou dobrou věc.
Takto Erdoğan vystupuje ve vztahu ke konfliktu na Ukrajině, ale třeba i v Etiopii. Mimoděk se přitom přípomíná, že z dané politiky má Turecko i konkrétní výhody, například zlevněné suroviny — nyní zejména ruský plyn — nebo odbytiště pro své zboží a zbraně.
Pod variantu „myšlení na lidi“ zase spadá rozsáhlá výstavba nemocnic, ekonomická politika, jakož i předvolební rozdávání peněz. Zdaleka nejvíce vytěžovaná je ale prezentace Erdoğana coby budovatele a stavitele. Tato image pochází už z půli devadesátých let, kdy stál v čele istanbulské radnice. Titánských rozměrů ale dorostla až po jeho nástupu na premiérský post v roce 2003.
Souběžně s Erdoğanovým prvním mandátem zažívalo Turecko konjukturu a spolu s ní i stavební boom. Vznikly tisíce nových firem, města se rozrostla, zemi s vpravdě balkánskou infrastrukturou protkaly moderní silnice.
Erdoğan už jako starosta Istanbulu navázal úzké styky s tureckými stavebními giganty. Za jeho vlády měly vždycky dost zakázek. Vycházelo se jim vstříc v otázkách regulací. V důsledku toho se vzhled tureckých měst a komunikací změnil k nepoznání a pozvedly se celé regiony. V anatolském Turecku vyrostla nová střední třída a i v chudších oblastech si nemohou novou infrastrukturu vynachválit.
Po únorovém zemětřesení slíbil Erdoğan postiženým, že budou do roka opět bydlet. A jak ukazují aktuální reportáže, právě stavitelský kult Erdoğanovi zde velmi pomohl — lidé nezřídka i uznávají, že jejich domy popadaly kvůli upřednostňování rychlé výstavby před důslednějšími bezpečnostními postupy; zároveň ale věří tomu, že právě Erdoğan — kdo jiný — jim zničená města znovu postaví.
3. Práce s nacionálním a konzervativním populismem, s demagogií
Erdoğan pracuje — a s ním i další podobní — s nacionalismem a konzervatismem v pozitivní i negativní podobě. V pozitivní rovině nacionálního populismu se dává najevo národní jednota či velikost Turecka, již Erdoğan vybudoval — v letošní kampani kromě postavení nezávislé mocnosti a nejrůznějších megastaveb sliboval třeba i program budování čistě tureckých vojenských lodí nebo vyslání prvního Turka do vesmíru.
V pozitivní rovině konzervativního populismu se zase v Turecku zdůrazňuje podpora rodin a mateřství obecně, tradiční kultury a rozdělení rolí. Průvody typu „pride“ jsou v Turecku potlačovány pravidelně už od roku 2015.
Komentář●Lucie Drechselová
Vraždy žen a represe ženského hnutí jsou v Turecku každodenností. I o volbách
Pokud jde o negativní rovinu, běží obvykle o různé varianty obviňování opozice z opaku zmíněných pozitivních kvalit. V podání Erdoğanova režimu si jeho političtí protivníci přejí Turecko slabé a ovládané vnějšími aktéry (míněny jsou zejména západní mocnosti), eventuálně přímo rozbité či vydané všanc teroristům, čímž se naráží na opoziční kurdské strany.
V rámci kampaně — ale i často před ní — obviňoval vládní tábor opozici z plánu propustit z vězení všechny teroristy, ze záměru vrátit do Turecka vládu prozápadních elit, ba dokonce ze snah „udělat“ z Turků homosexuály. Opoziční prezidentský kandidát Kılıçdaroğlu byl potom líčen přímo jako ožrala.
Daná taktika dle shody analytiků obyvatelstvo hluboce rozděluje. Nastává situace, v níž se provládní a protivládní tábor vzájemně vnímají jako nepřátelé a úspěch druhého považují za ohrožení země. Oba tábory však toto rozeštvání zároveň dovnitř konsoliduje, což při působení ostatních faktorů dává provládnímu další výhodu.
4. Odstrašující příklad z minulosti
Režimy jako je ten Orbánův nebo Erdoğanův nastupují takřka vždy v reakci na nějakou krizovou situaci. Jinak by nikdy nezískaly podporu k tak významným změnám, jaké nakonec v rámci svých zemí provádějí.
V maďarském případě šlo o kombinaci dlouhodobých problémů, hospodářské krize a skandálů Gyurcsányovy a Bajnaiovy vlády v předorbánovských letech 2008—2010. V tureckém případě o vleklou inflaci, únavu z věčné vlády strany CHP a její klientelistické sítě a také o v podstatě otevřený ozbrojený konflikt na východě země ke konci devadesátých let.
Když přicházejí volby, tato minulost se začne vždy připomínat, a ještě více očerňovat. Turecko devadesátých let se tak líčí jako ztělesnění chudé rozvojové země bez infrastruktury, země chronicky zkorumpované a rozvrácené. Kdo by se chtěl k něčemu takovému vracet — kdo by nedal přednost současnému směřování?
Odpůrcům daných režimů ztěžuje situaci jednak letitá indoktrinace přes kontrolovaná média, jednak ale i pravdivý fundament popisu minulosti. Turecko na konci devadesátých let skutečně vypadalo jinak než dnes. Armádní velitelé měli mnohem větší moc a nezávislé postavení. Sociální stát takřka neexistoval. Lirovým bankovkám se stále přidávaly nuly a na východě se bojovalo s kurdskými ozbrojenci.
V zahraniční politice přitom Turecko hrálo roli v podstatě amerického satelitu a vládnoucí elita shlížela na jádro současných voličů Erdoğana — anatolské podnikatele a lidí z chudších oblastí — vskutku přezíravě.
Erdoğan nyní slibuje, že doba převratů skončila, že je pryč vláda izolovaných elit či že nepřipustí návrat těch, kdo chtějí slabé Turecko. Miliony Turků mu v tomto dobře rozumí.
5. Osobní talent a zásluhy
Tento znak se v zahraničí nezřídka přehlíží, ba zcela zamlčuje, ve skutečnosti je ale zásadní: úspěšní nacionálně populističtí vůdci s autoritářskými sklony mají takřka vždy výrazný talent určitého druhu a jedinečné zkušenosti, což jim při vládnutí velice pomáhá. Mívají také objektivní zásluhy.
Erdoğan má dar táborového řečníka a je velice zdatný v kontaktu s lidmi. Dále je mu vlastní cit pro situaci a schopnost číst politickou krajinu — vnitrotureckou i mezinárodní. I díky tomuto působil po nástupu k moci v roce 2003 dlouho jako nadějný reformátor. Mnozí na Západě upřímně věřili, že smíří Turky a Kurdy, což se zčásti na přechodnou dobu i skutečně dařilo, že přivede zemi do Evropské unie a že se možná i stane svým spojením islámu, demokracie a nacionalismu modelovým politikem pro celý muslimský svět.
V Turecku samém se dodnes často připomíná, jak se Erdoğan do nejvyšší politiky vypracoval přes nejjednodušší povolání typu prodejce limonád, jaký byl fotbalový talent či jak šel do vězení za přednes básně s islamistickými pasážemi. K tomu je třeba připočíst již zmíněný stavební a potažmo celohospodářský boom, jemuž dokázal jít v pravou chvíli naproti, nevídaný vzmach turistického odvětví, miliony lidí pozvednutých z chudoby a ony nemocnice, domy, silnice.
I zde v DR autoři přiznávají, že Erdoğanovi jeho osobitý pragmatismus nezřídka vychází — viz profit z exportu dronů za posledních válek či „vydělávání“ na válce na Ukrajině obecně. Předtím dokázal Erdoğan podobně prosazovat turecké zájmy v Sýrii, Egyptě, Libyi nebo v Etiopii a za minulé migrační krize ostatně i v Evropské unii.
V ulicích a na náměstích dokáže i dnes Erdoğan při svém chatrném zdraví uhranout statisíce lidí. A není to jen zásluhou mediálních manipulací, nacionalistického populismu či vyhrocené politiky identit.
6. Situace v opozici
I když autoritářské tendence a systematické rozdělování společnosti posilují i opoziční tábor a tlačí jej ke spolupráci, ta bývá jen zřídka bez skulin. Proti silnému vládci se formuje odpor z různých pozic. Mnohé z nich jsou přitom leckdy až extrémní nebo vzájemně těžko slučitelné.
V tureckém případě se snaží například spolupracovat konzervativně nacionalistické síly s kemalisty, liberály a kurdskou levicí. Před volbami se mezi nimi vedly velké spory kvůli separatismu, syrským uprchlíkům i žádoucím ekonomickým reformám. Části nevyhraněných voličů kompromisní výsledek těchto sporů často nevyhovuje, a nakonec přechází na stranu režimu.
Otázkou samou o sobě je pak i profilace vybraného vůdce opozice. Kemal Kılıçdaroğlu se prezentoval v letošní kampani zpočátku jako skromný konsenzuální člověk, jenž chce v Turecku především ukončit vůdcovské vládnutí a vrátit zemi k parlamentarismu. To ale ne všichni stoupenci opozice chtějí.
Komentář●Lucie Tungul
Erdoğan chce udělat z Turecka velmoc. Spolupráce je ovšem pro něj velká neznámá
Dále Kılıçdaroğlu vystupoval zejména před prvním volebním kolem velice smířlivě a prozápadně, i když v minulosti volal například po anexi osmnácti egejských ostrovů, které dnes patří Řecku. Provládní média tuto skutečnost přirozeně připomněla.
Před druhým kolem, v němž se přerozdělovaly hlasy ultranacionalistických voličů, slíbil Kılıçdaroğlu naopak vysídlení všech pěti milionů uprchlíků, kteří se v Turecku aktuálně nacházejí. Na uvěřitelnou proměnu v razantního vůdce mu ale chybělo příslušné charisma.
Opozice v hybridních zřízeních je v problematické pozici i proto, že část jejích charismatických představitelů čelí nějaké formě perzekuce. Navíc postava charismatická pro jedno křídlo může odpuzovat křídlo druhé. Sjednocení a jeden lídr jsou přitom pro úspěch nezbytné.
Nyní, čerstvě po prohraných volbách, je zatím protierdoğanovský tábor ve stavu skepse, zklamání a rozčarování. Vedle všech negativ, jež Turecko nyní čekají, se ale už začíná hovořit o budování nových struktur zdola či kolem úspěšných politiků z velkých měst. Další významné volby se mají v Turecku konat hned příští rok, právě do místních zastupitelstev.
Když se Babiš objevil, jeho heslem bylo "Nejsme jako politici. - Nejsem politik - to je moje výhoda!"
Po 10 letech v prezidentské kampani: "Jsem zkušený politik - to je moje výhoda!"
Tragedie je, že dezoláti mu žrali a žerou jedno i druhé.
Přes všechnu nepochybnou správnost a přesnost při určení všech konkrétních důvodů toho, proč Erdogan přes všechny projevy autoritářského způsobu vládnutí přecházejícího postupně až v přímou diktaturu i nadále bude ovládat tureckou politickou scénu, je nutno připomenout ještě jeden naprosto zásadní moment jeho úspěchu: totiž naprostou nevyzrálost turecké občanské společnosti. Respektive - její části. Je známou věcí že Erdogan má svou mocenskou základnu především v kulturně zaostalých venkovských oblastech; zatímco prozápadně orientované městské obyvatelstvo je na straně opozice. (Je to ostatně naprosto ten samý fenomén, který se ukazuje znovu a znovu u populistických lídrů typu Trumpa, Zemana, Babiše...)
Mohlo by se zdát být v dané souvislosti poněkud paradoxním, že Erdoganovi významným dílem k vítězství přispěli zahraniční, především němečtí Turci, kteří by přece už také měli během svého pobytu "nasáknout" západním demokratismem; jenže faktem je že jako "gastarbajteři" do Turecka odcházeli většinou příslušníci právě onoho zaostalého venkova, nikoli vzdělaná urbánní střední třída.
Jak bylo zmíněno v článku: společnost (nejen v Turecku) je rozštěpena na dvě vzájemně nesmiřitelné části, na jednu progresivně liberální, a na část tradicionalisticky konzervativní, až přímo reakcionářskou. Na část občansky vyzrálou a odpovědnou, a na část která veškeré občanské prerogativy nekriticky přenese na osobu jediného vůdce. A není nic, čím by onu zaostalou, konzervativní část populace bylo možno zvrátit v jejích postojích. Zbývá jediná naděje: Učit se, učit se, učit se! (Či spíše: učit JE.) Jedině obecný kulturní a občanský rozhled může vést ke změně těchto reakcionářských postojů. Ale to je běh na velmi dlouhou trať.
Hezká víra, ale ...
V Británii se podařilo zpolarizovat hodně urbanizovanou společnost a prosadit brexit. V docela urbanizované a velmi vzdělané rakouské společnosti rozstřílela reakční vojska Vídeň atd. Ostatně pokusy iterpretovat nezlomnost oligarchických tendencí v současné české politice vzpourou venkova vyžadují, aby se do venkova zahrnula statisícová města s univerzitami a převahou lidí s poměrně vysokou čtenářskou gramotností a jazykovou kompetencí (kdybych to bral formálně podle vyššího než maturitního grádu, pak by se nemohly zahrnout ani Kotěhulky A Kocoourkov, protože i tam dnes v populac do čtyřiceti let tento stupeň vzdělání převažuje -- a to přesto, že neexistují :-).
Možná by stálo za to si připustit, že spíše než nevzdělanosti lidu je riziko oligarchického autoritářství vyvoláváno zkorumpovaností, snobismem, beztohlednou zištností telativně vzdělané třídy poltických profesionálů, redukcí politiky na vyprázdněný marketing (viz image Petra Pavla) a neschopností politiky prosazovat řešení proti diktátu globální nadvlády ekonomismu.
Ale jistě, pane Profante, ono leninské (i když podle jiných údajů původcem tohoto výroku byl Stalin) heslo "učit se, učit se, učit se" byl z mé strany tak trochu bonmot.
Je naprosto nepochybnou skutečností, že (formální) vzdělání samo o sobě nechrání před občanskou neodpovědností, či přímo tupohlavostí. Bohužel.
Oním "učit se, učit se, učit se" jsem měl na mysli především kontinuální proces postupného vyzrávání, kultivování občanské společnosti. Jak jsem napsal, něco takového je běh na velmi dlouhou trať. A vždy může dojít k regresivnímu zvratu. Je to jenom určitá obecná tendence, že vzdělaná, v moderní technologicko-informační společnosti více integrovaná část populace bude přece jenom o něco méně náchylná k tomu formovat svá občanská a politická přesvědčení výhradně či především na základě kmenových, národnostních či jiných intelektuálně nereflektovaných identit.
(Ostatně ten Vámi užitý příklad s Brexitem je zřejmě v dané souvislosti nepříliš případný; důvodem Brexitu byl především pocit velké části britské populace z nekontrolovatelného přistěhovalectví; toto se ovšem projevovalo především v městech, a méně na venkově. Jinak co se českého prostředí týče: nedá se nic dělat, ale jak v případě Zemana tak v případě Babiše podle vyjádření statistiků jednoznačně platí onen fenomén, že rozhodující část jejich voličské základny pochází z menších obcí a - nanejvýš - měst střední velikosti.)
Co se pak pane Profante Vaší téze týče, že "spíše než nevzdělaností lidu je riziko oligarchického autoritářství vyvoláváno zkorumpovaností, snobismem, bezohlednou zištností relativně vzdělané třídy poltických profesionálů, redukcí politiky na vyprázdněný marketing (viz image Petra Pavla) a neschopností politiky prosazovat řešení proti diktátu globální nadvlády ekonomismu" - to je celá řada bodů, které by dozajista stály za podrobnější rozbor a projednání. Ovšem - je to natolik složitý komplex faktorů a jejich příčin, že je sotva možné danou problematiku dostatečným způsobem projednat zde, na tomto relativně omezeném prostoru. Musím přiznat, že v tuto chvíli si ani sám nejsem zcela jistý tím kde začít.
V každém případě se mi zdá být nevyhnutelným počinem pokročit v hledání příčin ještě o celý jeden stupeň dále v řetězci kauzality. "Zkorumpovanost, snobismus, bezohledná zištnost relativně vzdělané třídy politických profesionálů (...) neschopnost politiky prosazovat řešení proti diktátu globální nadvlády ekonomismu" - nemá toto všechno jednoho společného jmenovatele? Kde se vlastně bere toto jednání politických představitelů?
Nebo možná přesněji: politických reprezentantů? - V této souvislosti onen (v politické hantýrce natolik otřepaný, že nad ním už nikdo skutečně neuvažuje) pojem "reprezentant" může mít totiž ještě jeden skrytý, ale vlastně prapůvodní význam: že totiž toto (korupční a ekonomistické) jednání politiků ve skutečnosti pouze odráží, tedy reprezentuje reálný stav samotné společnosti. Co jiného nežli "diktát ekonomismu" je možno očekávat ve společnosti kapitalismu, kdy samotný kapitál jako takový není charakterizován žádnou jinou vlastností nežli právě trvalým diktátem zisku?...
Jak by bylo možno od příslušníků společnosti, která na své prapory napsala heslo "S kapitálem na věčné časy a nikdy jinak" reálně očekávat jiné jednání, jiné motivace nežli ryze ekonomistické, materiální, egoistické?...
Jistě, je určitá část společnosti která se i za daných okolností dokáže chovat jinak, která obecný zájem staví nad - přinejmenším latentní - zájem vlastní, partikulární, egoistický. Zde se projevuje ambivalence (moderního) kapitalismu, jeho rozporného charakteru, kterého si vlastně byl vědom už Marx, podle Marxe je tato moderní kapitalistická produkce založena na vysoké míře kooperace, podporuje tedy vzájemnou odkázanost, a tedy i pocit odpovědnosti vůči ostatním, vůči celku (tento faktor vlastně zaznamenal už Hegel); ale na straně druhé je zde stále přítomen i onen moment reálné dominance kapitálu, tedy ryze privátního zájmu, soukromovlastnické mentality.
Existuje zde tedy společenský celek s přítomností velice protichůdně působících faktorů, který fakticky celou společnost trhá na dvě navzájem nekompatibilní části. Marx jak známo jediné řešení z tohoto systémového dilematu spatřoval v radikálním řezu, tedy v naprosté eliminaci kapitálu ze života společnosti. Po zkušenostech s ekonomikou "reálného socialismu" už víme, že takovéto řešení bylo příliš přímočaré, ekonomicky i společensky vysloveně naivní.
Dnes se tedy nacházíme v situaci která nenabízí žádná (jednoduchá) řešení; jsme v situaci která je stále ještě objektivně ambivalentní, je bojištěm strany občanské odpovědnosti proti straně ryze privátního zájmu. Měli bychom si tedy v prvé řadě uvědomit alespoň tolik, že tuto rozporuplnou situaci nikdy nemůžeme vyřešit jenom mravními apely na příslušníky frakce privátních zájmů, aby se laskavě mravně obrodili a začali se chovat občansky odpovědně. Dokud neodstraníme systémové příčiny daného stavu, nemůžeme nikdy plně odstranit ani jejich důsledky.