Šest důvodů, proč politikové jako Erdoğan vítězí opakovaně
Petr JedličkaDalší volební vítězství autoritářského prezidenta podnítilo řadu analýz jeho příčin a souvislostí. Stěžejní roli připisují analytikové kontrole médií, práci s budovatelským kultem, využívání nového typu nacionalismu či poměrům v opozici.
Jak se předvídalo už po prvním kole, vyhrál turecký prezident Recep Tayyip Erdoğan i druhé kolo letošních voleb. Stalo se tak přes nejméně čtyřicetiprocentní inflaci a související zdražování, které sám Erdoğan spoluzavinil, přes odmaskování mnoha nedostatků jím vybudovaného systému při únorovém zemětřesení, přes nespokojenost mladší generace i navzdory sjednocení takřka celé opozice.
V Turecku není už dávno liberální demokracie s klasickou dělbou nezávislých mocí. Hlasy ve volbách se zde však sčítaly až dosud poctivě. Opozice též v posledních letech leckde i vítězila. Přesto nedokázala ani tentokrát již dvacet let vládnoucího Erdoğana překonat.
Jak je to možné? U politiků Erdoğanova typu, a platí to i pro nám geograficky nejbližšího Viktora Orbána, lze vysledovat určité společné znaky, jejichž spolupůsobením dokáží vyhrávat volby opakovaně, často i navzdory vnějším okolnostem.
Jejich analýze se v uplynulých dnech věnovaly renomované zdroje ve Francii, Británii, Německu i USA. Výsledná zjištění se dají rozdělit v zásadě do šesti kategorií.
1. Úprava „hracího pole“ ve vlastní prospěch
Nacionalističtí populisté s autoritářskými sklony nemanipulují — na rozdíl od klasických autokratů — vlastní odevzdávání a sčítání hlasů ve volbách. Zajišťují si neférově výhodnější volební postavení jinak. Zřejmě nejoblíbenější cestou je kombinace využívání vlastních klientských sítí (mezi velkopodnikately — donory, vlastníky médií, atd.) a ztrpčování života konkurenci prostřednictvím státní moci.
V historii Erdoğanova působení příslušným směrem jsou patrné dva velké zlomové body: rozprášení letních protestů v istanbulském parku Gezi v roce 2013, po němž začal režim výrazně přitvrzovat, a zpackaný pokus o převrat z léta 2016, od nějž se Turecko sune k plnohodnotnému autoritářství.
Dnes Erdoğanovi klienti vlastní drtivou většinu televizních stanic, přičemž státní televize dala prezidentovi v předvolebním měsíci prostor 32 hodin 42 minut, zatímco lídr opozice dostal jen 32 minut. V zemi, kde 86 procent voličů uvádí, že čerpá informace především z televize, je to mimořádně důležitá věc.
Erdoğan a jeho strana ovládli už v půli minulé dekády policii. Armádu pak pacifikovali čistkami po roce 2016. Podobně naložili se soudy. Celá polovina soudců v Turecku má dnes méně než čtyři roky zkušeností — jde o dosazené prorežimní kádry.
Po pokusu o převrat v roce 2016 nechal Erdoğan vyházet z důležitých míst na úřadech, v médiích a v akademickém prostředí na 150 tisíc lidí. Postaveno bylo 260 nových věznic a naplnili je mimo jiné i jeho odpůrci. Za mřížemi jsou v Turecku stále desítky novinářů i několik předních politiků, zejména kurdských. Zákony obhajované bojem s dezinformacemi umožňují režimu blokovat sociální sítě.
V dosud nezlikvidovaných menšinových médiích i na univerzitách panuje autocenzura a strach — jmenován nechce být ostatně v posledních letech ani jeden ze spolupracovníků DR žijících v Turecku, s nimiž konzultujeme naše texty. Připočtou-li se velké peníze prorežimní části podnikatelů (zejména velkých stavebních firem) či podpora islámských nadací, těžko o obřím zvýhodnění Recepa Erdoğana ve vlastních volbách pochybovat.
2. Práce s obrazem státníka, tradicionalisty a stavitele
Svými stoupenci jsou politikové jako Erdoğan bráni přirozeně pozitivně — ne jako menší zlo, ale jako velcí lidé a státníci. Jedná se o určitý obraz, s nímž pak politikovi píár poradci různě pracují. V případě Erdoğana má tento obraz čtyři konkrétní varianty:
- Erdoğan jako člověk z lidu, pokorný a upřímně věřící,
- Erdoğan jako tvůrce a garant silného, mezinárodně důležitého a nezávislého Turecka,
- Erdoğan jako politik, jenž myslí na lidi,
- Erdoğan jako budovatel, stavitel.
V prvním případě Erdoğan vystupuje jako Turek, jenž nezapomněl na své kořeny v chudších vrstvách, jako ctitel a ochránce tradičních hodnot, jako politik, který vybojoval muslimkám právo zahalovat vlasy, státník, který nechal vysvětit Hagiu Sofiu zpět na mešitu, či člověk, jenž nepropadl čemukoliv hedonistickému spojovanému se západní liberální civilizací.
Přes všechnu nepochybnou správnost a přesnost při určení všech konkrétních důvodů toho, proč Erdogan přes všechny projevy autoritářského způsobu vládnutí přecházejícího postupně až v přímou diktaturu i nadále bude ovládat tureckou politickou scénu, je nutno připomenout ještě jeden naprosto zásadní moment jeho úspěchu: totiž naprostou nevyzrálost turecké občanské společnosti. Respektive - její části. Je známou věcí že Erdogan má svou mocenskou základnu především v kulturně zaostalých venkovských oblastech; zatímco prozápadně orientované městské obyvatelstvo je na straně opozice. (Je to ostatně naprosto ten samý fenomén, který se ukazuje znovu a znovu u populistických lídrů typu Trumpa, Zemana, Babiše...)
Mohlo by se zdát být v dané souvislosti poněkud paradoxním, že Erdoganovi významným dílem k vítězství přispěli zahraniční, především němečtí Turci, kteří by přece už také měli během svého pobytu "nasáknout" západním demokratismem; jenže faktem je že jako "gastarbajteři" do Turecka odcházeli většinou příslušníci právě onoho zaostalého venkova, nikoli vzdělaná urbánní střední třída.
Jak bylo zmíněno v článku: společnost (nejen v Turecku) je rozštěpena na dvě vzájemně nesmiřitelné části, na jednu progresivně liberální, a na část tradicionalisticky konzervativní, až přímo reakcionářskou. Na část občansky vyzrálou a odpovědnou, a na část která veškeré občanské prerogativy nekriticky přenese na osobu jediného vůdce. A není nic, čím by onu zaostalou, konzervativní část populace bylo možno zvrátit v jejích postojích. Zbývá jediná naděje: Učit se, učit se, učit se! (Či spíše: učit JE.) Jedině obecný kulturní a občanský rozhled může vést ke změně těchto reakcionářských postojů. Ale to je běh na velmi dlouhou trať.
Hezká víra, ale ...
V Británii se podařilo zpolarizovat hodně urbanizovanou společnost a prosadit brexit. V docela urbanizované a velmi vzdělané rakouské společnosti rozstřílela reakční vojska Vídeň atd. Ostatně pokusy iterpretovat nezlomnost oligarchických tendencí v současné české politice vzpourou venkova vyžadují, aby se do venkova zahrnula statisícová města s univerzitami a převahou lidí s poměrně vysokou čtenářskou gramotností a jazykovou kompetencí (kdybych to bral formálně podle vyššího než maturitního grádu, pak by se nemohly zahrnout ani Kotěhulky A Kocoourkov, protože i tam dnes v populac do čtyřiceti let tento stupeň vzdělání převažuje -- a to přesto, že neexistují :-).
Možná by stálo za to si připustit, že spíše než nevzdělanosti lidu je riziko oligarchického autoritářství vyvoláváno zkorumpovaností, snobismem, beztohlednou zištností telativně vzdělané třídy poltických profesionálů, redukcí politiky na vyprázdněný marketing (viz image Petra Pavla) a neschopností politiky prosazovat řešení proti diktátu globální nadvlády ekonomismu.
Ale jistě, pane Profante, ono leninské (i když podle jiných údajů původcem tohoto výroku byl Stalin) heslo "učit se, učit se, učit se" byl z mé strany tak trochu bonmot.
Je naprosto nepochybnou skutečností, že (formální) vzdělání samo o sobě nechrání před občanskou neodpovědností, či přímo tupohlavostí. Bohužel.
Oním "učit se, učit se, učit se" jsem měl na mysli především kontinuální proces postupného vyzrávání, kultivování občanské společnosti. Jak jsem napsal, něco takového je běh na velmi dlouhou trať. A vždy může dojít k regresivnímu zvratu. Je to jenom určitá obecná tendence, že vzdělaná, v moderní technologicko-informační společnosti více integrovaná část populace bude přece jenom o něco méně náchylná k tomu formovat svá občanská a politická přesvědčení výhradně či především na základě kmenových, národnostních či jiných intelektuálně nereflektovaných identit.
(Ostatně ten Vámi užitý příklad s Brexitem je zřejmě v dané souvislosti nepříliš případný; důvodem Brexitu byl především pocit velké části britské populace z nekontrolovatelného přistěhovalectví; toto se ovšem projevovalo především v městech, a méně na venkově. Jinak co se českého prostředí týče: nedá se nic dělat, ale jak v případě Zemana tak v případě Babiše podle vyjádření statistiků jednoznačně platí onen fenomén, že rozhodující část jejich voličské základny pochází z menších obcí a - nanejvýš - měst střední velikosti.)
Co se pak pane Profante Vaší téze týče, že "spíše než nevzdělaností lidu je riziko oligarchického autoritářství vyvoláváno zkorumpovaností, snobismem, bezohlednou zištností relativně vzdělané třídy poltických profesionálů, redukcí politiky na vyprázdněný marketing (viz image Petra Pavla) a neschopností politiky prosazovat řešení proti diktátu globální nadvlády ekonomismu" - to je celá řada bodů, které by dozajista stály za podrobnější rozbor a projednání. Ovšem - je to natolik složitý komplex faktorů a jejich příčin, že je sotva možné danou problematiku dostatečným způsobem projednat zde, na tomto relativně omezeném prostoru. Musím přiznat, že v tuto chvíli si ani sám nejsem zcela jistý tím kde začít.
V každém případě se mi zdá být nevyhnutelným počinem pokročit v hledání příčin ještě o celý jeden stupeň dále v řetězci kauzality. "Zkorumpovanost, snobismus, bezohledná zištnost relativně vzdělané třídy politických profesionálů (...) neschopnost politiky prosazovat řešení proti diktátu globální nadvlády ekonomismu" - nemá toto všechno jednoho společného jmenovatele? Kde se vlastně bere toto jednání politických představitelů?
Nebo možná přesněji: politických reprezentantů? - V této souvislosti onen (v politické hantýrce natolik otřepaný, že nad ním už nikdo skutečně neuvažuje) pojem "reprezentant" může mít totiž ještě jeden skrytý, ale vlastně prapůvodní význam: že totiž toto (korupční a ekonomistické) jednání politiků ve skutečnosti pouze odráží, tedy reprezentuje reálný stav samotné společnosti. Co jiného nežli "diktát ekonomismu" je možno očekávat ve společnosti kapitalismu, kdy samotný kapitál jako takový není charakterizován žádnou jinou vlastností nežli právě trvalým diktátem zisku?...
Jak by bylo možno od příslušníků společnosti, která na své prapory napsala heslo "S kapitálem na věčné časy a nikdy jinak" reálně očekávat jiné jednání, jiné motivace nežli ryze ekonomistické, materiální, egoistické?...
Jistě, je určitá část společnosti která se i za daných okolností dokáže chovat jinak, která obecný zájem staví nad - přinejmenším latentní - zájem vlastní, partikulární, egoistický. Zde se projevuje ambivalence (moderního) kapitalismu, jeho rozporného charakteru, kterého si vlastně byl vědom už Marx, podle Marxe je tato moderní kapitalistická produkce založena na vysoké míře kooperace, podporuje tedy vzájemnou odkázanost, a tedy i pocit odpovědnosti vůči ostatním, vůči celku (tento faktor vlastně zaznamenal už Hegel); ale na straně druhé je zde stále přítomen i onen moment reálné dominance kapitálu, tedy ryze privátního zájmu, soukromovlastnické mentality.
Existuje zde tedy společenský celek s přítomností velice protichůdně působících faktorů, který fakticky celou společnost trhá na dvě navzájem nekompatibilní části. Marx jak známo jediné řešení z tohoto systémového dilematu spatřoval v radikálním řezu, tedy v naprosté eliminaci kapitálu ze života společnosti. Po zkušenostech s ekonomikou "reálného socialismu" už víme, že takovéto řešení bylo příliš přímočaré, ekonomicky i společensky vysloveně naivní.
Dnes se tedy nacházíme v situaci která nenabízí žádná (jednoduchá) řešení; jsme v situaci která je stále ještě objektivně ambivalentní, je bojištěm strany občanské odpovědnosti proti straně ryze privátního zájmu. Měli bychom si tedy v prvé řadě uvědomit alespoň tolik, že tuto rozporuplnou situaci nikdy nemůžeme vyřešit jenom mravními apely na příslušníky frakce privátních zájmů, aby se laskavě mravně obrodili a začali se chovat občansky odpovědně. Dokud neodstraníme systémové příčiny daného stavu, nemůžeme nikdy plně odstranit ani jejich důsledky.