Že se něco děje, mi mohlo napovědět už náhlé uzavření metra z přístavu Kabataş na Taksim, náměstí v srdci Istanbulu. Přecházím to ale jen s povzdechem, že se zase něco opravuje a že jsem měla zvolit do práce jinou cestu. Kvůli neplánované procházce přicházím do kanceláře o dvacet minut později, ale nezdá se, že by si toho někdo vůbec všiml, je tu poloprázdno.

„Tohle ráno je šílený, sleduješ zprávy?“ vyhrkne na mě kolegyně a já pochopím, že podivná nálada visící ve vzduchu zdaleka nepramení jen z prázdnoty kanceláře. Chvíli poté jsem už do situace zasvěcená — dnes ráno, 19. března, zadrželi istanbulského primátora Ekrema İmamoğlua, opozičního politika a jednoho z nejsilnějších potenciálních protikandidátů pro prezidentské volby proti Recepu Tayyipovi Erdoğanovi.

İmamoğlu byl oficiálně obviněný z korupce a podpory terorismu, což je však vnímáno jako zástěrka skutečné snahy vládnoucí strany zbavit se nechtěného, populárního oponenta. Zadržen byl jen den poté, co byl anulován jeho vysokoškolský diplom, podmínka k prezidentské kandidatuře. A jen pár dní předtím, než měl být vyhlášen oficiálním kandidátem Republikánské lidové strany na prezidenta. Zároveň s ním bylo zatčeno asi 105 dalších osob, včetně starostů istanbulských čtvrtí Şişli a Beylikdüzü.

V návaznosti na událost byly okamžitě zablokovány či zpomaleny některé z internetových platforem, zejména X, Instagram, YouTube a WhatsApp — poslat jednu fotku dnes trvá klidně i hodinu. Dozvídám se také, že metro na Taksim nebylo uzavřené kvůli technické závadě: Taksim byl cíleně zavřený ze všech stran včetně veřejné dopravy, protože představuje silný symbol minulých demonstrací.

Pojistit se proti jakýmkoli projevům nevole istanbulských obyvatel se vláda pokusila nejen zavřením hlavního náměstí, ale rovnou vyhlášením zákazu demonstrací v celém městě na nadcházející čtyři dny. „Tohle je prakticky politický puč, lidi by měli okamžitě vyjít do ulic. Ale všichni jsou tak ustrašení,“ vzdychá moje kolegyně.

Třebaže podobný názor zastávala většina istanbulských, se kterými jsem krátce po ranním zatčení mluvila, protesty začaly takřka okamžitě. Jejich počátečním ohniskem se stala Istanbulská univerzita, rychle však jako jiskra přeskočily i na další vysoké školy v Istanbulu. V pozdně odpoledních hodinách se navzdory zákazům dav shromažďoval i před radnicí na náměstí Saraçhane. Paralelně vypukly demonstrace i v dalších tureckých městech.

S milionem lidí před radnicí

V následujících dnech se ulice demonstranty plní čím dál hustěji. Už nejde jen o samotného istanbulského primátora či jiné ze zadržených — ve hře jsou poslední zbytky demokracie v Turecku. Zákaz demonstrací v Istanbulu se rozšiřuje i na Ankaru a Izmir, na jejich konání to však nemá žádný vliv. Na univerzitách se od minulé středy prakticky neučí, ve večerních hodinách se protesty v Istanbulu plynule přesouvají na Saraçhane před radnici.

V sobotu se zde podle slov Özgüra Özela, předsedy Republikánské lidové strany, která k demonstracím u radnice aktivně vyzývá, shromažďuje okolo milionu lidí. Je devět hodin večer a já stojím se skupinkou istanbulských známých u budovy radnice pod monumentálními bannery s tureckou vlajkou a portrétem istanbulského primátora a Mustafy Kemala Atatürka.

Naše místo je poněkud zastrčené až za pódiem mluvčích, nemůžeme tak na vlastní oči vidět shromážděné statisíce na hlavním náměstí — ale z ohromujícího skandování a potlesku je očividné, že tam skutečně jsou. Protestující svírají transparenty a mávají tureckými vlajkami, někteří je mají i přehozené jako pláště přes záda. Mnoho ze shromážděných je rovněž vybaveno ochrannými brýlemi: očekává se, že během noci mohou vypuknout střety s policií, která proti demonstrantům používá vodní děla a slzný plyn.

Dnešní demonstrace, zdá se, přitáhla tolik lidí, protože se odehrává přesně v moment, kdy je Ekrem İmamoğlu převážený k soudu. Skončilo období čtyřdenního zadržení, dnes se musí rozhodnout, jestli bude istanbulský primátor formálně zatčený, nebo propuštěný. Na shromáždění vystupuje velké množství opozičních politiků jako zmiňovaný předseda Republikánské lidové strany Özgür Özel nebo ankarský primátor Mansur Yavas, stejně jako některé z významných tureckých kulturních osobností či Dilek Imamoğluová, žena istanbulského primátora.

Náměstí opouštíme okolo jedné ráno. Ještě stále je tu tak plno, že se jeho hlavní částí vůbec nedá projít. Plánovaným celonočním protestem chtějí tisíce demonstrantů vyjádřit podporu istanbulskému primátorovi a dalším zadrženým, kteří v průběhu noci očekávají rozhodnutí soudu.

Pro mnohé první demonstrace

Dobře to nedopadlo. V ranních hodinách byl Imamoğlu formálně zatčen na základě obvinění z korupce. Do vazby putovalo i další 47 ze zadržených, včetně starostů istanbulských čtvrtí Resula Emraha Sahana a Mehmeta Murata Çalıka. Protesty neutichají. Dění však během dne směřuje hlavně k oficiálnímu zvolení Ekrema Imamoğlua kandidátem Republikánské lidové strany na prezidenta, jak bylo plánováno ještě před středečním zadržením.

Možnost volit tentokrát nemají jen registrovaní členové strany, mezi nimiž je Imamoğlu s ohromnou podporou 1,6 milionů hlasů z 1,7 registrovaných členů skutečně zvolen. Volební místa se otevřela i ostatním obyvatelům Turecka, aby mohli zatčenému istanbulskému primátorovi symbolickým hlasem vyjádřit svoji podporu. Za tři a půl hodiny, kdy je možné volit, této možnosti využije dalších víc než třináct milionů obyvatel.

Večer se vracíme před radnici na Saraçhane. Okolo jedenácté se složení demonstrantů proměňuje, velká část z nich odchází. Oficiální projevy skončily, stovky mladých lidí i několik organizovanějších skupin, jako jsou představitelé Turecké komunistické strany, odchází domů načerpat sílu na demonstrace chystané na další dny. Náměstí se ale ani zdaleka nevyprázdní. Velké množství lidí zůstává. Někteří posedávají na trávě a debatují nebo mlčky kouří jednu cigaretu za druhou, většina se ale shlukuje na konci náměstí, kde stojí policejní jednotky.

S Muratem, kterého dnes na demonstraci doprovázím, se k nim přibližujeme přes náměstí, které se s odchodem části demonstrantů konečně stává trochu průchozím. Podivuju se nad nízkým věkem většiny zbylých demonstrujících. Murat přitakává, na demonstracích je prý velké množství mladých lidí, kteří do ulic vyšli vůbec poprvé. Ostřílenější demonstrující, zejména různá feministická nebo levicová sdružení, pak s oficiálním ukončením protestů odcházejí: i proto je současné složení tak jiné.

S nelibostí dodává, že bohužel mnozí z nich přináší na demonstrace nacionalistická hesla a chování, kvůli kterým se k demonstracím nechtějí přidat například mnozí Kurdové, členové LGBT+ komunity, nenacionalistických levicových uskupení či některých feministických skupin.

Sílící policejní násilí

„Budou pomalu postupovat, krok za krokem, aby se náměstí postupně vyčistilo,“ dodává s posunkem k policii a nastiňuje mi tak nadcházející dění. Přístup policie je ale mnohem svižnější, než předpokládal, pokyny jsou dnes očividně jiné než v minulých dnech. Ještě neminula půlnoc, když se policejní hlídky začínají hýbat a tlačí před sebou demonstranty. Jít krokem nestačí, dáváme se do běhu.

Murat, očividně zběhlý v podobných situacích, zahlédne otevřené dveře restaurace a bryskně mě do nich nasměřuje. Ocitáme se tak v chráněném prostoru, mimo paniku ulice a nebezpečí zasažení slzným plynem.

Díky velké výloze ale máme veškeré dění na ulici jako na dlani. Pozorujeme demonstranty unikající před rychle postupující policií, mnozí z nich po zasažení slzným plynem pláčou. Policie je bez soucitu tlačí kupředu a zpožďující se jednotlivce mlátí obušky a kope. Stále víc a víc lidí hledá útočiště v „naší“ restauraci. Z opakovaně se otvírajících dveří vniká do místnosti plyn z ulice, ze kterého se stejně jako většina ostatních rozkašlu.

Murat veškeré dění nahrává na telefon. V jednu dramatickou chvíli ho zahlédne jeden z policistů a zuřivým posunkem naznačí, že jde po něm, dovnitř našeho útočiště, kam naštěstí zatím nikdo z policistů nevstoupil. V panice Murat utíká z pozice ve výloze a strhává ze sebe svoji usvědčující křiklavě zelenou bundu. Naštěstí to stačí — když policista svoji oběť v davu nevidí, stáhne se.

Situace se pomalu zklidňuje. Ulice se vyprazdňuje a policie se otáčí. Využíváme toho, vracíme se na ulici a míříme nejkratší možnou cestou k metru. Na peróně mezi čekajícími demonstranty potkáváme studentku, která nemá boty. Murat se žertovně zeptá, jestli byly drahé. Po zasmušilé tváři problikne ženě úsměv.

Při pohledu na její kdysi bílé ponožky se mi honí hlavou, jaký je asi její příběh, co absurdního se jí muselo stát, aby během demonstrací přišla zrovna o boty. Příběh mladého muže, kterého musí podpírat dva kamarádi, aby z metra vykulhal, je mi — na základě toho, co jsem dnes viděla — celkem jasný.

Vzduchem se šíří naděje

Začal nový týden. U ranní kávy pročítám zprávy ze včerejších demonstrací: zdá se, že zadrželi větší množství protestujících než v předchozích dnech, včetně alespoň deseti novinářů. Násilí na mnoha místech Istanbulu bylo podle snímků a videí šířených po internetu ještě větší, než jsem viděla na vlastní oči. A bude hůř, shodují se istanbulští, policejní násilí se bude v následujících dnech stupňovat.

Navzdory neveselým prognózám se nezdá, že by místní propadali zoufalství. Největší turecké protesty za deset let vzbudily velikou naději, že by se režim konečně mohl změnit. A s ní půjdeme dnes i v následujících dnech znovu do ulic.