Letošní oslavy prvního máje připomínaly v Istanbulu koronavirový lockdown — přes výslovný odpor Ústavního soudu policie zablokovala přístup do mnoha centrálních částí města a proti protestujícím použila slzný plyn a gumové projektily. Tato opatření byla demonstrací hrubé síly režimu oslabeného debaklem v březnových komunálních volbách — podíl hlasů vládní strany AKP prezidenta Erdoğana, který v zemi postupně upevňuje svůj režim již od roku 2003, se snížil o devět procent na necelých šestatřicet procent.

V prvních dnech a týdnech po volbách Erdoğan zdůrazňoval, že navzdory volebnímu zisku opozice existuje v zemi pouze jedna vláda a jeden prezident, ale zároveň uznal, že „vysvědčení“ od svých voličů bere vážně. A že bude pokračovat v boji proti inflaci.

Ekonomika byla hlavním faktorem, který ovlivnil výsledek voleb. Dlouhodobá vysoká inflace a nově implementovaná protiinflační politika postihla zejména občany s nízkými a středními příjmy, kteří tvoří základ podpory AKP. Meziroční inflace v březnu 2024 dosáhla osmašedesát procent. Ačkoliv pomalu klesá, hlad a chudoba nadále narůstají — každý pátý člověk v Turecku pobírá sociální dávky, což je za poslední čtyři roky nárůst o dvaapadesát procent. Třetina lidí stále zvažuje, že ze země kvůli špatné ekonomice odejde. Turecko už teď trápí nedostatek pracovních sil.

Erdoğan mezi opozicí zleva i zprava

Stabilizace ekonomiky by mohla Erdoğanovi pomoci, silní političtí oponenti se mu nicméně rodí na levici i pravici. Na levici stále stoupá popularita istanbulského primátora Ekrema İmamoğlu z republikánské CHP, na pravici mnozí volili islamistickou konzervativní stranu Yeniden Refah (YRP).

Snaha oslabit jejich vzestup bude mít zásadní dopad na tureckou zahraniční politiku. Předseda YRP má silně protiizraelské postoje a tlačí na uzavření radarového zařízení NATO v Turecku, protože podle něj podporuje izraelskou obranu. Ztrátu obchodu s Izraelem, který se loni propadl o pětasedmdesát procent bude přitom nutné nahradit z jiných zdrojů a Erdoğan se bude muset kromě zemí Perského zálivu a Ruska obrátit i na Západ. Tomu se ale turecká zahraniční politika vůči Rusku a Izraeli vůbec nelíbí a Erdogan si bude muset vybrat.

Lidé jsou navíc unavení rozdělováním společnosti, politickým nálepkováním a kulturními válkami. Čekají na pozitivní příběh. Právě takový příběh staví na základě březnových obecních voleb populární İmamoğlu.

V sázce je budoucnost demokracie

Když jeho opoziční CHP vyhrála volby, staronový starosta İstanbulu opakovaně zdůrazňoval, že výsledek voleb je vítězstvím demokracie a že se Turecko může stát vzorem pro jiné země, které bojují s autokratickým populistickým režimem.

Demokracii přímo spojil se svou stranou CHP. CHP šla tentokrát do voleb sama, protože loňská koalice šesti stran se brzy po prezidentských volbách rozpadla. Loňské volby a prohra jejího kandidáta Kılıçdaroğlu tehdy způsobily všudypřítomnou frustraci a zklamání. Co bylo letos jinak? Rozpad koalice vedl k menšímu soustředění na potřeby ostatních koaličních stran. CHP namísto toho mnohem více komunikovala přímo s lidmi. A vyplatilo se jí to.

31. března získala s necelými osmatřiceti procenty první místo v celkovém počtu hlasů. Bude vládnout pětatřiceti z jednaosmdesáti tureckých provincií a také 337 okresům. CHP ovládla i města považovaná za bašty AKP, jako jsou Adıyaman, Afyonkarahisar, Balıkesir, Denizli a Kırıkkale — provincie, kde v roce 2019 ani nepostavila svého kandidáta. Kromě CHP v komunálních volbách dopadly ostatní menší strany velmi špatně.

Jedním z ostře sledovaných důsledků voleb je budoucnost turecké ústavy. Vládní koalice tvrdí, že Turecko potřebuje novou ústavu, ale k její změně nemá dost hlasů v parlamentu. Diskuse o nové ústavě rozdmýchává vášně, které mají zakrýt zjevný hlavní účel celého manévru: změna ústavy má umožnit Erdoğanovi znovu kandidovat v příštích prezidentských volbách. Odpůrci nové ústavy poukazují na to, že režim, který nerespektuje vládu zákona a lidská práva, nemůže vytvořit demokratickou ústavu. Turecko by mělo podle nich začít tím, že začne dodržovat ústavu současnou.

Zemi tak čeká mnoho nejistot, ale jedno je po březnu 2024 jasné — opoziční CHP svým vítězstvím vyvrátila časté tvrzení, že jedinou autentickou volbou pro turecký venkov je AKP. Hlavní výzvou teď bude udržet si nové voliče — CHP bude muset ukázat, jak se její komunální politika liší od politiky AKP. Začít by měla rozvojem lokální ekonomiky, aby si zajistila podporu v komunitách, které jsou vůči ní tradičně skeptické, i do dalších voleb.