Turecký prezident svírá zemi čím dál pevněji. Ačkoliv armádu, policii a soudnictví i legislativu už dávno ovládá, relativně svobodné volby dosud jako zdání demokracie zachovával. Až do chvíle, kdy mu pod rukama vyrostla silná opozice.

Opozice ovládla Istanbul, Ankaru i Izmir

Nejstarší turecká politická strana, Lidová republikánská strana (CHP, čti „džéhápé“), kterou založil zakladatel moderní Turecké republiky Mustafa Kemal Atatürk, se již několik let drží na čele volebních průzkumů. V komunálních volbách v roce 2024 rozšířila svou kontrolu nad západními, ekonomicky nejrozvinutějšími pobřežními provinciemi včetně Istanbulu a Ankary a zároveň získala další provincie na jihu, ve středu země i na východě. Spolu s menšími spojeneckými stranami tak v počtu ovládaných regionů předstihla vládní Stranu spravedlnosti a rozvoje (AKP) prezidenta Recepa Tayyipa Erdoğana.

To už Erdoğan vydýchat nemohl a poprvé se pustil do velké a tradiční politické strany, z níž vzešel i silný soupeř do příštích prezidentských voleb, populární starosta Istanbulu Ekrem İmamoğlu.

İmamoğlu dvakrát za sebou — i přes Erdoğanův zásah do voleb — porazil kandidáta vládní Strany spravedlnosti a rozvoje, podruhé dokonce drtivě. Istanbul je přitom pro tamního rodáka Erdoğana srdeční záležitost — jako starosta tam zahájil svoji politickou kariéru. Nechat jej opozici prostě nedokázal, a tak jej nechal pomocí vykonstruovaného obvinění İmamoğlua odstranit.

Dosud takový postup uplatňoval v kurdských regionech, kde zvolené kurdské starosty s obviněním z podpory terorismu sesazoval a nahrazoval nucenou správou.

Na klidu Erdoganovi jistě nepřidala ani další výrazná opoziční postava, starosta Ankary Mansur Yavaş, který má navíc silné nacionalistické zázemí. Poslední kapkou pro „sultánovu“ trpělivost byla volba nového vedení Lidové republikánské strany.

Dosavadního dlouholetého, nevýrazného předsedu Kemala Kılıçdaroğlua, který proti Erdoğanovi neúspěšně kandidoval v posledních prezidentských volbách a za jehož vedení prohrála CHP všechny dosavadní všeobecné volby Erdoğanovy éry, vystřídal mladší, dynamický Özgür Özel.

Na rozdíl od Kılıçdaroğlua, který má nesunnitský, alevitský původ z východoturecké provincie Tunceli (dříve Dersim) a jehož Erdoğan zjevně nepovažuje za rovnocenného soupeře, pochází Özel ze západoturecké Manisy, z oblasti kolem třetího největšího a nejsekulárnějšího města Turecka Izmiru. K opozici v čele Istanbulu a Ankary se tak přidává třetí nejvýznamnější, nejbohatší a nejlidnatější region Turecka.

Erdoğan se obává maďarského scénáře

Soud v Ankaře však stranické volby zrušil a dosadil zpět staré vedení v čele s Kılıçdaroğluem. Zároveň dal Erdoğan soudně sesadit řadu starostů dalších měst za Lidovou republikánskou stranu. Ta je nyní rozdělena, zmítá se ve vnitřních rozporech, istanbulský starosta je ve vězení a Erdoğan patrně doufá, že tím nebezpečného soupeře zničil.

Je to jeden z jeho posledních kroků, jak se zbavit opozice, nicméně definitivně potvrzuje diktátorský charakter jeho vlády. Proti případným demonstracím příznivců svrženého právoplatného vedení CHP Erdoğan jistě zasáhne stejně brutálně jako proti všem dosavadním protestům.

Erdoğanův režim Turecko nenávratně poškozuje. Skomírající ekonomika pod jeho vládou bývá často uváděna jako ilustrace vztahu mezi způsobem vládnutí a hospodářským vývojem, jak jej popisuje mimo jiné i práce americko-tureckého ekonoma arménského původu Darona Acemoğlua. Jeho kniha Why Nations Fail, analyzující dopady korupčního, autoritářského a diktátorského vládnutí na ekonomiku, vyšla v češtině pod názvem Proč státy selhávají.

V evropském kontextu bývá jako paralela často zmiňováno Maďarsko Viktora Orbána. Výrazná volební porážka Erdoğanova dlouholetého politického spojence na něj mohla zapůsobit jako varovný signál.