Na dříve výstavní třídě Kurtuluş Caddesi turecké Antakye stojí mezi rozpadlými budovami a novou výstavbou jeden z mála zachovalých tradičních kamenných domů s otevřeným vnitřním dvorkem. Dvůr se navečer zaplní místními — v provozu je tu vinárna a restaurace, o víkendu hraje i živá hudba. Jinak pečlivě upravení hosté mají ale na botách stopy bláta ze staveniště a konverzace příchozích se rychle stáčí k zemětřesení, které 6. února 2023 postihlo jihovýchod Turecka a sever Sýrie.

Antakya je centrem provincie Hatay, nejjižnějšího výběžku Turecka s výrazným multikulturním charakterem. Po první světové válce a rozpadu Osmanské říše byla tato bývalá osmanská provincie několik let součástí francouzské mandátní Sýrie, v roce 1938 vyhlásila nezávislost a o několik měsíců později byla připojena k turecké republice, jejíž součástí zůstává dodnes. V roce 2023 se jednalo o oblast nejhůře postiženou zemětřesením.

Dvojice otřesů o síle až 7,8 stupně Richterovy škály zničila téměř celé město vybudované na místech staré Antiochie, jednoho z center antického východního Středomoří. Proslulé jsou zdejší vykopávky antického města s rozsáhlými plochami výpravného mozaikového dláždění, poutní místa spojená s počátky křesťanství i památky z osmanské éry, jako je mešita Habib-i Neccar nebo historické tržiště Uzun Çarşı.

Celkový oficiální počet obětí zemětřesení v Turecku přesáhl 53 tisíc. Téměř polovina z nich zemřela právě v Antakyi a jejím okolí. Zatímco v méně zasažených koutech města s pevnějším podložím svědčí o nedávné katastrofě občasná prázdná prostranství, hromady sutin a neustále projíždějící stavební vozidla, některé ze čtvrtí byly zničeny kompletně.

V únoru 2026, tři roky po zemětřesení, město zažívá všudypřítomný stavební ruch. U příležitosti návštěvy regionu na konci roku 2025 prezident Recep Tayyip Erdoğan během slavnostní ceremonie symbolicky předal 455 tisíc nových bytových jednotek. Většina nové výstavby ale ještě dokončená není a tisíce obyvatel dál přechodně žijí v kontejnerových centrech na předměstích. V procesu rekonstrukce je rovněž v úvodu zmíněná Kurtuluş Caddesi a okolní ulice starého města, které mají získat svou původní podobu.

Podceněná rizika a pozdní příjezd pomoci

Ne všichni ale mají v novou výstavbu důvěru. Neštěstí plně odhalilo tušenou korupci okolo stavebních povolení — v oblasti s vysokým rizikem zemětřesení developeři ve velkém budovali stavby, které neodpovídaly bezpečnostním standardům. Že se v regionu zemětřesení očekává, vyplývalo i z oficiálních dokumentů. V roce 2022 stát pro rizikové regiony vydal zprávu o hrozícím zemětřesení, ve které byly nastíněny předpokládané škody a uvedena opatření ke snížení rizika. Opatření ale nebyla realizována a předpoklady se v roce 2023 staly realitou.

Možná více než nepřipravenost státu na přírodní katastrofu se do kolektivní paměti místních zapsal pozdní příjezd pomoci. Záchranné složky státu se v Hatayi objevily až třetí den po zemětřesení, zatímco v rovněž silně zasaženém Adıyamanu nebo Kahramanmaraşu záchranáři — včetně českých — zasahovali už několik hodin po zemětřesení a pomohli včas zachránit uvězněné pod troskami. Počet mrtvých v Hatayi naproti tomu výrazně narostl o oběti, které se pomoci nedočkaly.

Vláda pozdní příjezd pomoci zdůvodňuje nedostatkem informací o stavu v regionu a zničenou infrastrukturou. Kritici ale oponují, že na místo s výrazným předstihem dorazili dobrovolníci z jiných částí Turecka a záchranné akce zde probíhaly svépomocí. Přehlížení ze strany státu spojují s místní etnickou a náboženskou realitou — Hatay je stále výrazně arabský a spojovaný s tamní menšinou alawitů a křesťanů.

Turecko a menšiny

Největší náboženskou menšinou v Turecku jsou vyznavači alevismu, kteří podle odhadů tvoří až dvacet procent celkové populace. Menšina se skládá z anatolských alevitů tureckého a kurdského etnika a arabských alawitů, spojených se syrskou menšinou stejného jména. Pro zjednodušení se v tomto textu dále držím v Turecku běžného souhrnného označení alevité, byť mezi alevity a alawity — navzdory příbuznosti — neplatí rovnítko.

Alevitská kultura je považována za příklad synkretismu, ve kterém se spojují prvky islámu, súfismu neboli islámské mystiky a křesťanství. Od většinového sunnitského islámu se odlišují výkladem náboženské tradice, rituály a na příkladu současného Turecka také životním stylem. Vyznavači alevismu se nepostí, běžná je konzumace alkoholu, ženy si nezakrývají hlavu a podobně, což je časté i mezi sunnitskou částí obyvatel, u alevitů se ale jedná víceméně o pravidlo.

Za to vše část turecké veřejnosti alevity podezírá z odpadlictví, a proto se oni sami často raději uchylují je skrývání či potlačování své identity ve veřejném prostoru. Ilustrativní je pozdvižení, které před prezidentskými volbami v roce 2023 vyvolal kandidát opoziční republikánské strany Kemal Kılıçdaroğlu, toho času více než sedmdesátiletý politik s dlouholetou kariérou, když se během kampaně ke svému alevitskému původu veřejně přihlásil. Liberální část médií to tehdy vzhledem k jeho ambicím komentovala jako odvážné gesto.

Nedůvěra je mezi alevity a nacionalisticko-konzervativní částí tureckých obyvatel vzájemná. Že obyvatelé postiženého Hataye přičítají pozdní příjezd záchranných složek na vrub právě náboženské nesnášenlivosti, se opírá zejména o historickou zkušenost s masakry alevitských obyvatel v Osmanské říši a poté i v moderním Turecku.

Ty poslední se odehrály ještě ke konci minulého století — v roce 1978 zemřelo během pogromu v jednom z center alevismu, Kahramanmaraşi, přes sto lidí a v roce 1993 během náboženských oslav v Sivasu útočníci zabili přes třicet účastníků, zejména alevitů a jejich sympatizantů. V obou případech byly útoky zorganizovány příslušníky tzv. Šedých vlků, militantní mládežnické odnože nacionalistické strany MHP — tedy strany, která je dnes koaličním partnerem vládnoucí AKP a její agendu už několik let posouvá výrazně doprava.

Sílící nacionalisticko-konzervativní agendu alevité pociťují i na symbolické úrovni. Jeden z takzvaných mega projektů Erdoğanovy vlády, třetí most přes Bospor uvedený do provozu v roce 2016, dostal jméno podle sultána Selima I. Hrozného, který při rozšiřování říše nechal alevity masakrovat pro jejich údajné spojenectví s Peršany. Navazování na osmanskou tradici a oslavování jejího dědictví je součástí často připomínaného neoosmanismu již třetí dekádu trvající vlády AKP.

Opozice a změna ve volbách?

Přes to všechno právě kandidát vládní AKP ve zničeném Hatayi zvítězil v posledních místních volbách, jež se konaly v roce 2024. Namísto zúčtování s vládou, kterou mnozí vnímají jako odpovědnou za rozsáhlé škody a ztráty na životech, strana AKP v této provincii dokonce posílila svůj vliv — radnice do jejích rukou přešla od opozice, která zde v minulosti opakovaně vítězila.

Výhra vládní AKP v regionech postižených zemětřesením byla v analýzách občas interpretována jako téměř zpečetění osudu Turecka: pokud k politické změně nevede ani taková katastrofa, respektive nepřipravenost státu na ni, neměli bychom počítat s brzkou výhrou opozice a návratem Turecka do demokratického světa.

Ačkoli má dnes vládní garnitura skutečně silné postavení a šance opozice jsou nižší, vnitropolitická dynamika přece jen nabízí rozmanitější obraz.

Místní volby v roce 2024 byly prvním velkým vítězstvím opoziční republikánské strany po dnes již více než dvaceti letech Erdoğanovy vlády. Své postavení potvrdili starostové Istanbulu a Ankary, do rukou opozice se ale dostaly i regiony, kde měla vládní AKP silné postavení. Například i dříve zmíněný Adıyaman, další z provincií silně postižených zemětřesením. Že v Hatayi zvítězila vládní AKP, byla spíše politická chyba opozice — v čele kandidátky nechala nepopulárního starostu, který byl po zemětřesení pro mnoho voličů republikánské strany v podstatě nevolitelný.

Výhra AKP v regionech postižených zemětřesením má mnoho dalších vysvětlení. K těm nejskloňovanějším patří odchod velké části obyvatel ze zničených regionů do tureckých metropolí. Mezi těmi, kdo zůstali, převažují obyvatelé závislí na státních zdrojích, kteří volí více konformně. To je pochopitelné zejména v dnešní situaci, kdy se vláda snaží zamezit nárůstu popularity opozičních stran a brání radnicím ve využívání veřejných zdrojů.

Popularita opozice je ale stále vysoká. Podle průzkumů by se ve volbách stal příštím tureckým prezidentem kandidát opoziční republikánské strany, starosta Istanbulu Ekrem İmamoğlu — a to navzdory jeho uvěznění a zrušení univerzitního diplomu v březnu 2025, což ho fakticky z prezidentského klání diskvalifikuje. Ani uvnitř hatayské provincie není podpora AKP jednolitá, její jednotlivé okresy nyní spravují i další politické strany — opoziční republikáni a socialisté a v případě jednoho okresu vládní partner AKP, již dříve zmíněná nacionalistická MHP.

Ačkoli tedy pravidla rozhodně nejsou férová, politická soutěž je v Turecku stále velmi živá. Politické strany mají charismatické lídry a lídryně, za kterými se voliči mobilizují, jak ukázaly i masové protesty vedené mladými lidmi po uvěznění populárního istanbulského starosty İmamoğlua.

Přestože tureckou politickou scénu podobně jako jinde charakterizuje nízké zastoupení žen a mladých, ženské a mládežnické sítě jsou po celé zemi aktivní a hlasité. V Hatayi ženy mimo jiné organizují protestní pochody v souvislosti s masakry syrských alawitů a situací syrských žen — do Sýrie, kde má většina rodin příbuzné, je to odsud co by kamenem dohodil a účastnice pochodu nový syrský režim nastolený po pádu brutálního režimu Bašára Asada vidí jako nepřátelský k menšinám a ženám.

Rekonstrukce regionu a místní iniciativy

Zatímco stát své zdroje investuje do nové výstavby v Hatayi — turecký stavební sektor je robustní a ve veřejném diskurzu se nijak nezakrývá, že regiony postižené zemětřesením jsou pro něj stejně jako občanskou válku postižená Sýrie příležitostí — společnost klade důraz na transparentnost celého procesu. Stále totiž není jasné, kdo a za jakých podmínek v nově postavených ubytovacích jednotkách bude bydlet a zda tentokrát kromě nové výstavby budou zavedena i náležitá opatření, aby se tragédie z roku 2023 neopakovala.

Místní iniciativy v Hatayi se v procesu obnovy regionu dále soustřeďují například na shromažďování vzpomínek, aby to, co bylo v roce 2023 ztraceno, nebylo i zapomenuto. Při vytváření nových příležitostí pro region navazují mimo jiné na lokální tradice jako jsou výroba hedvábí a tvorba mozaiky. Dobrovolníci z dalších koutů Turecka organizují pro děti zasažené zemětřesením a nyní vyrůstající na jednom velkém staveništi výtvarné ateliéry nebo kurzy surfování.

Do Hataye na každoroční oslavy sklizně Evvel Temmuz přijíždějí i zástupci sympatizujících spolků a hnutí z Istanbulu, Ankary a dalších tureckých metropolí. Vedle udržování místních tradic a vytváření nových tyto oslavy nabízejí možnost k společné reflexi společenského a politického vývoje v zemi a hledání nových perspektiv pro region a jeho obyvatelstvo. A samozřejmě i zábavě a radostným kratochvílím — Hatay je vyhlášený dobrým jídlem a uvolněnou atmosférou.

Změna a větší otevřenost k alevitům se projevuje i v turecké politice. Navzdory nacionalismu silně přítomnému i v opoziční republikánské straně se k alevitskému původu jak již bylo řečeno veřejně přihlásil její bývalý předseda Kemal Kılıçdaroğlu. I populární starosta a dnešní hlavní tvář opozice Ekrem İmamoğlu, sám turecký sunnita, má k alevitským obyvatelům Istanbulu blízko a za velkého nadšení alevitů pravidelně navštěvoval jejich shromaždiště, tzv. cemevi.

Bolestná ztráta blízkých, rozsáhlé škody způsobené zemětřesením, podkopaná důvěra ve stát a strašák sektářského násilí v sousedství tak život v Hatayi i tři roky po zemětřesení stále tíží. Místní jsou ale na svůj Hatay, jeho kosmopolitní charakter a bohatou historii stále velmi pyšní. Výjimečný charakter této provincie a její kultura je proslulá po celém Turecku a jestliže reakce státu nebyla odpovídající, vlna společenské solidarity byla silná a stále trvá. Ať už se jedná o pomoc s rekonstrukcí regionu nebo projevy respektu k místní kultuře, turecká společnost je k jihovýchodu země postiženému zemětřesením vnímavá a společně s ním se proměňuje.