V posledních týdnech se Turecko opět dostalo do centra mezinárodní pozornosti kvůli dramatickému vývoji na domácí politické scéně. Zatčení istanbulského starosty Ekrema İmamoğlua, který byl považován za hlavního vyzyvatele prezidenta Erdoğana v nadcházejících prezidentských volbách, vyvolalo vlnu protestů a obvinění z politicky motivované represe.

Ekrem İmamoğlu, starosta Istanbulu a prominentní člen opoziční Republikánské lidové strany (CHP), byl 19. března 2025 zadržen tureckou policií na základě obvinění z korupce, vydírání, úplatkářství, praní špinavých peněz a podpory terorismu, konkrétně Kurdské strany pracujících (PKK). Po několika dnech vazby byl 23. března oficiálně zatčen. Jeho zatčení přišlo jen pár dní před očekávaným oznámením jeho prezidentské kandidatury za CHP, což mnozí vnímají jako pokus o jeho diskreditaci a odstranění z politického boje. ​

İmamoğluův případ vyvolal rozsáhlé protesty po celé zemi, při nichž byly zadrženy přibližně dva tisíce lidí. Současně byl v lednu vzat do vazby i předseda strany Zafer Partisi Ümit Özdağ, který byl zadržen na základě obvinění z podněcování nenávisti. Özdağ ve svých vyjádřeních upozorňuje na podobnost svého případu s dlouhodobým vězněním bývalého předsedy prokurdské strany HDP Selahattina Demirtaşe. ​

Tyto případy poukazují na znepokojivý trend v turecké politice, kde jsou opoziční lídři čelící vládnímu tlaku často obviněni z vážných trestných činů, což vyvolává otázky ohledně nezávislosti soudnictví a dodržování právního státu.​

Mezinárodní společenství, včetně Evropské unie a Spojených států, vyjádřilo znepokojení nad těmito událostmi a vyzvalo Turecko k dodržování demokratických principů a práv opozice. Nicméně mezinárodní aktéři zatím žádné kroky nepodnikli, což odráží složitost geopolitických vztahů a strategický význam Turecka v regionu.​

Evropa mezi hodnotami a reálpolitikou

Chceme-li pochopit, proč Západ na tyto události reaguje zdrženlivě, musíme se podívat na geopolitickou roli Turecka. Ankara se v posledních letech etablovala jako klíčový hráč v mnoha krizových oblastech: zasahuje v Sýrii, udržuje diplomatické vztahy s Ruskem i Ukrajinou, hraje důležitou roli ve Střední Asii i na Kavkaze. Přestože je členem NATO, Turecko odmítlo uvalit sankce na Rusko po jeho invazi na Ukrajinu — a zároveň dodává Ukrajincům drony Bayraktar, které významně zasáhly do průběhu bojů.

Ankara je zároveň ekonomicky úzce propojená s Moskvou — od plynovodu TurkStream až po výstavbu jaderné elektrárny Akkuyu. Navíc zůstává citlivou otázkou správa tureckých úžin — Bosporu a Dardanel — které jsou strategické pro region Černého moře a evropskou ekonomiku.

Západ tak stojí před složitým dilematem: na jedné straně je Turecko cenným spojencem s druhou největší armádou v NATO, na straně druhé porušuje základní demokratické standardy. Spolupráce s Ankarou je proto často opatrná, pragmatická a plná kompromisů.

Evropa tak balancuje mezi strategickou nutností spolupracovat s Tureckem a potřebou hájit hodnoty, na nichž je evropský projekt založen. Turecko samotné zároveň osciluje mezi domácí autoritářskou konsolidací a snahou zůstat důležitým aktérem v globální politice. To z něj činí test nejen pro budoucnost evropské bezpečnosti, ale i pro věrohodnost Západu jako obhájce demokratických hodnot.