V minulém týdnu tureckými médii obletěla zpráva, že po dokončení restaurátorských zásahů bude největší stavba archeologické lokality Ani, nacházející se na samém východu Turecka, otevřena jako funkční mešita. Většina tureckých médií o ní už teď referuje jako o mešitě Fethiye a opěvuje její důležitost pro náboženské dějiny tureckého státu: poté, co Seldžukové roku 1064 město Ani dobyli, měla se právě v ní odehrát první páteční modlitba v celé Anatolii.

Světově je však stavba známá nikoliv jako mešita Fethiye, ale jako katedrála v Ani. Její původ i většina historie jsou totiž svázané s křesťanstvím. Stavbu objednal roku 989 král Smbat II. z dynastie Bagratovců, která Ani učinila hlavním městem Arménského království (961—1045) a tepajícím centrem obchodu na hedvábné stezce. Po jeho smrti ji roku 1001 dokončila královna Katramide.

Stavbu této impozantní budovy měl na starost architekt Trdat, který se mimo jiné podílel na opravě kupole Hagie Sofie v Istanbulu. Na svou dobu katedrála vynikala výjimečným technickým provedením, vytvářejícím navzdory velikosti stavby i mohutnosti kupole elegantní a vzdušný prostor. Právem je tak považována za jednu z nejvýznamnějších staveb arménské architektury, a především památkou světového významu, která patři do sdíleného dědictví lidstva.

Ruiny města Ani, kterým katedrála dominuje, jsou sice z Arménie viditelné, odděluje je však neprůchozí hranice tvořená řekou Achurjan. Koryto řeky odděluje dva státy více než sto let — od dob, kdy byla mezi vznikajícími Tureckem a Sovětským svazem uzavřená takzvaná Karská dohoda, která celý region v okolí města Kars postoupila Turecku. Desítkám výjimečných staveb, které se navzdory opakovaným dobytím města, jeho opuštění v 15. století i několika ničivým zemětřesením v Ani dochovaly, v průběhu 20. století mnohokrát hrozilo vážné nebezpečí.

Arménské dědictví se totiž v Turecku postupně stalo nemilou připomínkou událostí započatých roku 1915, kdy v rozpadající se Osmanské bylo zmasakrováno asi milion a půl arménských obyvatel, což dnes většina států světa, ovšem s výjimkou Turecka, neváhá označit za genocidu. S postupující tabuizací těchto událostí byly i fyzické připomínky ztracených arménských obyvatel Anatolie, zejména jejich četné kláštery a kostely, násilně odstraňovány: ať už přímo, skrze zásahy armády, či zanecháním neudržovaných budov postupnému rozpadu vlivem přírody a klimatu.

Od začátku 21. století se situace alespoň pro Ani začala pomalu zlepšovat. Nejprve byla lokalita roku 2003 zbavena statutu uzavřené vojenské zóny, následně mezinárodní i lokální zájem dovedl roku 2016 ruiny Ani k zápisu na seznam světového dědictví UNESCO. Ve východním Turecku se dnes díky tomu jedná o nejvýznamnější turistickou lokalitu, běžně navštěvovanou turisty z celého světa.

Dalo by se tak předpokládat, že jí tedy bude věnována adekvátní péče, a to všem místním památkám bez rozdílu. V přístupu k jednotlivým stavbám v Ani však lze vidět zásadní rozlišování mezi křesťanským a nekřesťanským dědictvím. Stavby jakkoliv propojené s muslimskou seldžuckou nadvládou ve městě (1064—1071), zejména „komplex Manuçihra“, jehož součástí je stavba považovaná za první mešitu v Anatolii a její minaret, ale i nenáboženské stavby, jako zbytky paláce či hradby, jsou od devadesátých let minulého století opakovaně opečovávány a udržovány.

Naproti tomu mnohé z křesťanských kostelů, často výrazněji poničené, musí na restaurátorské zásahy čekat podstatně déle. Příkladným je v tomto ohledu kostel Krista Spasitele, který v minulém století přišel o celou východní část, a přesto se jeho opravy omezily jen na nejnutnější instalaci lešení, nebo klášter hripsimských panen, ke kterému dodnes nebyla ani spravena přístupová cesta.

Nejde ale jen o větší ochotu opravovat či jen udržovat nekřesťanské památky. Zásadní rozdíl je i v jejich funkčnosti. V ruinách města Ani jsou všechny kostely odsvěcené, takže návštěvníci nejsou v pohybu stavbami nijak limitovaní, ani co se týká vstupu do oltářního prostoru nebo na tzv. bému, vyvýšené pódium typické pro arménskou sakrální architekturu.

Naopak mešita Manuçihra byla roku 2022 znovu otevřena jako fungující místo kultu, a to i navzdory tomu, že v předcházejících letech proběhly nákladné restaurátorské zásahy, které s podobným vývojem nepočítaly, a musely proto být částečně odstraněny.

Podlaha je nyní potažena kobercem a velká okna stavby nevkusně zasklena; každý, kdo chce vstoupit, se musí v souladu s muslimskými pravidly zout, a je-li žena, rovněž si zahalit hlavu. Nyní má podobný osud potkat i katedrálu. Snad jen s tím rozdílem, že vzhledem k pokračujícím restaurátorským zásahům bude možné prostor pro modlitbu upravit rovnou, a ne až dodatečně.

Z funkčního hlediska není druhá mešita v ruinách města Ani potřebná — mimo mešitu Manuçihra se i v přilehlé vesnici Ocaklı nachází moderní stavba uzpůsobená potřebám místních věřících. Plánovaná konverze katedrály tak má čistě symbolický význam: stejně jako ho měla konverze Hagie Sofie v Istanbulu i dalších kostelů, které v nedávných letech ztratily neutrální statut muzea, aby byly proměněny ve funkční mešity.

Tyto konverze ukazují konzervativní, náboženské, „novoosmanské“ směřování současné turecké vlády, které se obrací proti sekulárním trendům nastavených v raných dekádách existence Turecké republiky. Zároveň jsou však prostředky pokračující diskriminace nemuslimských a netureckých menšin a jejich dědictví: konverze katedrály je prakticky políčkem vlepeným všem Arménům, zejména však těm, kteří navzdory všemu stále žijí v Turecké republice.

Vyzdvižení pár let trvající muslimské funkce památky na úkor staletí fungování jako křesťanský chrám je radikálním zásahem do náboženské a kulturní identity katedrály, jasně dokazujícím pokračující tlak vůči dědictví „těch druhých“. To vše navzdory proklamovaným právům křesťanských menšin v Turecku, které se republika zavázala respektovat už podpisem Lausannské smlouvy roku 1923. V neposlední řadě pak událost vyvolává značné obavy, nakolik budou součástí plánovaná rekonstrukce i velmi invazivní zásahy, které nenávratně poškodí toto světové dědictví.