Dne 24. dubna si Arméni ve svém samostatném státu i příslušníci po celém světě rozptýlené diaspory připomněli tragické výročí. Právě na toto datum tradičně připadá výročí začátku dvou let deportací a masakrů, které bývají označovány za první genocidu 20. století — a které přinesly utrpení a smrt statisíců, podle některých odhadů více než jednoho a půl milionu, mužů, žen a dětí.

Obrovská lidská tragédie, jež podle mnohých předznamenala osud židovského obyvatelstva za druhé světové války, se odehrála mezi lety 1915 a 1917 na území skomírající Osmanské říše. Asi dva miliony Arménů, kteří obývali převážně Istanbul a východní oblasti Malé Asie, sice patřily mezi nikoliv nejpočetnější, ale rozhodně nejvlivnější menšiny v etnicky a nábožensky pestré monarchii.

Jako křesťané museli čas od času čelit perzekucím ze strany většinově muslimského obyvatelstva, a osmanští vládci, ať už na místní nebo celostátní úrovni, bohatou komunitu rádi využívali jako obětní beránky v čase krize. A ta se v pozdní Osmanské říši vyskytovala často. Obzvlášť strašlivé pronásledování Arméni zažívali už v letech nedlouho před genocidou — za nechvalně proslulého sultána Abdülhamida II. (1876—1909), který nechal mezi lety 1894—1896 v sérii masakrů pobít až tři sta tisíc lidí. Ještě v dubnu roku 1909 přišly o život další desítky tisíc Arménů, když se svržený sultán na krátkou dobu dostal zpátky k moci a jeho příznivci rozpoutali sérii pogromů.

Nepovedená modernizace

Je historickým paradoxem, že genocida, při níž byla systematicky vyvražděna téměř celá arménská populace na území Osmanské říše, nakonec vyšla z prostředí tureckých modernizátorů, jež s Armény spojovalo nepřátelství k despotickému, náboženstvím posedlému vládci. Spáchala je totiž vláda vedená takzvanými Mladoturky, reformátory původně usilujícími o modernizační reformy a obnovení ústavního pořádku.

Arméni se nenáviděnému Abdülhamidově režimu neváhali postavit na odpor, militanti z jejich Arménské revoluční federace (ARF) po celý konec 19. a začátek 20. století prováděli ozbrojené útoky na osmanské cíle; v roce 1896 se jim podařilo obsadit Osmanskou banku a o devět let později jejich bombovému útoku těsně unikl sám sultán. Když však byl v roce 1907 Abdülhamid svržen mladotureckým převratem, Arméni jej podpořili a ARF se dokonce přihlásila k teritoriální integritě Osmanského státu.

Dalo by se říct, že spolu turečtí a arménští revolucionáři na sultánově pádu aktivně spolupracovali a společný postup koordinovali na konferencích v Haagu (1899) a v Paříži (1907). Mladoturečtí představitelé hlasitě odsuzovali pogromy na arménském obyvatelstvu; například budoucí předseda Sněmovny a následně i Senátu, Ahmet Rıza, je označoval „plivnutí do tváře islámu a porozumění Koránu“.

Liberálové z řad Mladoturků, jako byl princ Sabahaddin (1879—1948), snili o usmíření mezi náboženstvími a etniky prostřednictvím zrovnoprávnění jejich postavení a vytvoření společné, osmanské národní identity:

„My [Turci] a menšiny jsme žili odděleně. Přemýšleli jsme odděleně. Zatím nic nás nedokázalo sblížit. Vzhledem k tomu, že to právě my jsme vtrhli do jejich zemí a dobyli je, právě my máme zodpovědnost za to, abychom obměkčili jejich srdce. Je to zároveň naší povinností i v našem vlastním zájmu.“