Dne 24. dubna si Arméni ve svém samostatném státu i příslušníci po celém světě rozptýlené diaspory připomněli tragické výročí. Právě na toto datum tradičně připadá výročí začátku dvou let deportací a masakrů, které bývají označovány za první genocidu 20. století — a které přinesly utrpení a smrt statisíců, podle některých odhadů více než jednoho a půl milionu, mužů, žen a dětí.

Obrovská lidská tragédie, jež podle mnohých předznamenala osud židovského obyvatelstva za druhé světové války, se odehrála mezi lety 1915 a 1917 na území skomírající Osmanské říše. Asi dva miliony Arménů, kteří obývali převážně Istanbul a východní oblasti Malé Asie, sice patřily mezi nikoliv nejpočetnější, ale rozhodně nejvlivnější menšiny v etnicky a nábožensky pestré monarchii.

Jako křesťané museli čas od času čelit perzekucím ze strany většinově muslimského obyvatelstva, a osmanští vládci, ať už na místní nebo celostátní úrovni, bohatou komunitu rádi využívali jako obětní beránky v čase krize. A ta se v pozdní Osmanské říši vyskytovala často. Obzvlášť strašlivé pronásledování Arméni zažívali už v letech nedlouho před genocidou — za nechvalně proslulého sultána Abdülhamida II. (1876—1909), který nechal mezi lety 1894—1896 v sérii masakrů pobít až tři sta tisíc lidí. Ještě v dubnu roku 1909 přišly o život další desítky tisíc Arménů, když se svržený sultán na krátkou dobu dostal zpátky k moci a jeho příznivci rozpoutali sérii pogromů.

Nepovedená modernizace

Je historickým paradoxem, že genocida, při níž byla systematicky vyvražděna téměř celá arménská populace na území Osmanské říše, nakonec vyšla z prostředí tureckých modernizátorů, jež s Armény spojovalo nepřátelství k despotickému, náboženstvím posedlému vládci. Spáchala je totiž vláda vedená takzvanými Mladoturky, reformátory původně usilujícími o modernizační reformy a obnovení ústavního pořádku.

Arméni se nenáviděnému Abdülhamidově režimu neváhali postavit na odpor, militanti z jejich Arménské revoluční federace (ARF) po celý konec 19. a začátek 20. století prováděli ozbrojené útoky na osmanské cíle; v roce 1896 se jim podařilo obsadit Osmanskou banku a o devět let později jejich bombovému útoku těsně unikl sám sultán. Když však byl v roce 1907 Abdülhamid svržen mladotureckým převratem, Arméni jej podpořili a ARF se dokonce přihlásila k teritoriální integritě Osmanského státu.

Dalo by se říct, že spolu turečtí a arménští revolucionáři na sultánově pádu aktivně spolupracovali a společný postup koordinovali na konferencích v Haagu (1899) a v Paříži (1907). Mladoturečtí představitelé hlasitě odsuzovali pogromy na arménském obyvatelstvu; například budoucí předseda Sněmovny a následně i Senátu, Ahmet Rıza, je označoval „plivnutí do tváře islámu a porozumění Koránu“.

Liberálové z řad Mladoturků, jako byl princ Sabahaddin (1879—1948), snili o usmíření mezi náboženstvími a etniky prostřednictvím zrovnoprávnění jejich postavení a vytvoření společné, osmanské národní identity:

„My [Turci] a menšiny jsme žili odděleně. Přemýšleli jsme odděleně. Zatím nic nás nedokázalo sblížit. Vzhledem k tomu, že to právě my jsme vtrhli do jejich zemí a dobyli je, právě my máme zodpovědnost za to, abychom obměkčili jejich srdce. Je to zároveň naší povinností i v našem vlastním zájmu.“

Ne Osmané, ale Turci

V příštích letech se uskutečnila úplně jiná vize, která ukázala, že pro menšiny není ani v modernizující se Osmanské říši (a později Turecku) žádné místo. Tragickou proměnu postojů zapříčinila kombinace několika vnějších a vnitřních faktorů.

Prvním z nich bylo dlouhotrvající rozdělení samotných Mladoturků, kde postupně převážili zastánci nikoli osmanské, ale výlučně turecké dominance a v některých případech dokonce rasové čistoty, jak to bylo tehdy v západních kruzích populární. Už ne muslimské náboženství, ale turecká rasa měla být základem diskriminace a jejím zájmům musely být podřízeny všechny odbojné menšiny — Řekové, Arabové, Kurdové a samozřejmě Arméni.

Liberálové jako princ Sabahaddin byli obviněni z toho, že jsou ve skutečnosti britští nebo rovnou arménští agenti, a brzy se museli vrátit do exilu v zahraničí, protože ani v Osmanské říši zbavené despotického sultána pro ně nebylo místo. Plnou moc ve státě v roce 1913 převzali „tři pašové“ — ministr vnitra Talat Paša, ministr námořnictva Džamal Paša a ministr války Enver Paša —, jež sdíleli vizi etnicky čistého státu. Jejich vláda krvavě potlačila sérii kurdských povstání a během jediného měsíce nechala vysídlit na sto padesát tisíc řeckých obyvatel maloasijského pobřeží.

K arménské tragédii neblaze přispěly také Balkánské války (1912—1913), při nichž Osmanská říše přišla prakticky o veškeré evropské území, a do zbývajících oblastí byly nuceny uprchnout statisíce lidí. Mnozí z těchto utečenců byli přesídleni právě na území s výraznou arménskou menšinou, což přirozeně vyvolávalo konflikty, přinesli s sebou navíc (mnohdy pravdivé) zprávy o hrůzných masakrech na vyháněném obyvatelstvu, z nichž byli šmahem obviňováni všichni křesťané.

Sami Arméni už tak museli dlouho čelit nenávistným stereotypům, podle nichž nejen chtěli s podporou Ruska rozvrátit jednotu Osmanské říše, ale rovnou „pili krev“ muslimským sousedům.

„Křesťané, tyjící z naší nevědomosti, nám už celá staletí kradou naše místo a připravují nás o naše práva,“ píše se v jednom dobovém pamfletu. „Tyto zmije, jež jsme si hřáli na prsou, vysávají krev našeho národa. Jsou to červi zažírající se do našeho masa, s nimiž musíme skoncovat. Je třeba využít všech prostředků, abychom se od nich osvobodili.“

Velká válka

Rozhodujícím faktorem se stala teprve následující a mnohem ničivější válka; ta, která vypukla v roce 1914. V ní se Osmanská říše postavila po bok Německa a Rakousko-Uherska, od nichž si slibovala obnovení mocenského postavení a oslabení nenáviděného Ruska a Británie. Pozitivně bylo vnímáno zejména Německo, jež si na rozdíl od zmíněných koloniálních mocností neparcelovalo celé desítky let osmanské území, a jež Mladoturci obdivovali pro vyspělé hospodářství a efektivní válečnou mašinérii.

Byla to fatální chyba. Už tak oslabený a ke všemu zaostalý stát musel bojovat na devíti frontách. Pokus o osmanskou ofenzivu na východě proti Rusku rychle selhal, zahynuly tisíce osmanských vojáků a ministr války Enver Paša rychle našel ideálního obětního beránka. Údajně zrádné Armény, kteří měli kolaborovat s ruským nepřítelem. Jako první přišli na řadu arménští vojáci, zbavení zbraní, poslaní do pracovních táborů a následně pobití. Arménská komunita tak hned na začátku přišla o ty nejschopnější se bránit. Onoho osudného 24. dubna pak byla zatčena a po nějaké době popravena většina arménské elity žijící v Istanbulu včetně poslanců a předních intelektuálů.