Jednatřicátý březen, den konání přelomových komunálních voleb, má v turecké historii symbolický význam. Do turecké historie totiž vstoupil poprvé jako datum armádní vzpoury v roce 1908, v jejímž důsledku byl sesazen sultán Abdülhamid II. Jeho dvaatřicetiletá vláda znamenala pro Turecko éru relativního hospodářského vzestupu, ale také policejního útlaku. V mnohém tak připomíná vládu novodobého „sultána“ Recepa Tayyipa Erdoğana, který se ostatně k Abdülhmidovi vztahuje.

Letos 31. března se sice nevzbouřila armáda a nový „sultán“ odstraněn nebyl, ale občané u volebních uren se proti němu jasně postavili. Jeden z komentátorů nazval výsledek voleb „anatolskou revolucí“, čímž odkazoval na Atatürkovu přeměnu zhroucené Osmanské říše v moderní sekulární Turecko. Právě demokratičnost letošní revoluce dává příslib do budoucna, že se Turecko znovu promění v demokratickou muslimskou zemi, která může být alternativou vůči absolutistickým režimům arabských zemí Blízkého Východu.

V tomto smyslu se vyjádřil i znovuzvolený starosta Istanbulu Ekrem Imamoğlu, jenž drtivě zvítězil nad bývalým Erdoğanovým ministrem, spoluodopovědným za kolosální korupci ve výstavbě, která vedla ke katastrofálním škodám a obětem na životech při zemětřesení v jihovýchodním Turecku v únoru 2023.

Erdoğanovi nepomohla ani osobní kampaň v rodném městě, na kterém mu nesmírně záleželo, ani masivní mediální podpora. Ještě drtivěji porazil Erdoğanova kandidáta dosavadní primátor opoziční Republikánské lidové strany v Ankaře. Své vítězství potvrdili i opoziční starostové Izmiru a v pásu krajů a velkých měst podél západního pobřeží. Opozice k nim přidala nejen kultovní město Bursu, ale i řadu měst v anatolském vnitrozemí a na černomořském pobřeží, jež dosud byly baštami vládní Strany spravedlnosti a rozvoje (AKP).

Očekávané vítězství kurdské Strany lidové rovnosti a demokracie (DEM) v jihovýchodních provinciích, v tureckém Kurdistánu, pak vedlo k tomu, že vládní Strana spravedlnosti a rozvoje propadla až na druhé místo za opoziční Republikánskou lidovou stranu. Stalo se tak poprvé za dvaadvacet let vlády Recepa Tayyipa Erdoğana.

Katastrofální zemětřesení představovalo už jen tečku za rostoucí nespokojeností. Důvodů k ní byla celá ředa: ohromná inflace, plíživá chudoba, nemožnost dovolat se spravedlnosti, protože policii a soudy ovládá strana jednoho muže, rozšiřování vlivu náboženských organizací a řádů, zneužívání mládeže v jejich výchovných zařízeních, násilí na ženách, takzvané vraždy ze cti a shovívavé postihování jejich pachatelů.

V neposlední řadě hrála roli i rozsáhlá migrace především ze Sýrie, která mění složení obyvatelstva a Erdoğan ji původně z politických důvodů podporoval. A byl to také Erdoğan, kdo přes neklesající počet vražd žen ze cti a násilí na ženách vypověděl Istanbulskou úmluvu.

To jsou jen některé důvody Erdoğanovy faktické porážky, jež vedly k označení přelomových komunálních voleb jako „anatolské revoluce“. Erdoğan však nadále zůstává u moci, ovládá veškeré silové a soudní složky, má v rukou média i finanční zdroje. Stát je řízen centrálně, a tak skutečnou moc v regionech nemá samospráva, ale státem jmenovaní úředníci.

Prubířským kamenem, na němž se ukáže, zda Erdoğan dostal za vyučenou a přestane svou vlastní vůli vydávat za vůli lidu, bude postoj ke kurdským samosprávám. Dosud zvolené kurdské starosty totiž obviňoval z podpory „terorismu“ a nahrazoval je nucenou správou z centra.

Bude také zajímavé sledovat, zda se sníží počet tureckých žadatelů o azyl v Evropské unii. V roce 2023 činil sto tisíc osob a po květných volbách, jež Erdogan vyhrál, bylo žadatelů více než před nimi. Nyní je otázkou, nakolik výsledek komunálních voleb posílí frustraci a beznaděj především vzdělanějších vrstev turecké společnosti.

V ohlasech aktuálního dění v Istanbulu zaznělo i to, že 31. březen v lidech vyvolal pocit, na který dlouho čekali. Pocit, že režim jednoho muže nemusí trvat věčně. Ostatně v populárním istanbulském starostovi možná Erdoğan najde svého vyzyvatele. Vždyť i on sám se svého času coby bývalý starosta Istanbulu vyšvihl do čela státu.