Blízký východ, kolébka civilizace, je místem, kde konflikty málokdy utichají. Umístění na křižovatce kontinentů, náboženství a kultur přineslo regionu nesmírné bohatství i nekonečné trápení a ztráty. K nim patří na počátku 21. století i ztráta památek. Ničení monumentů, památníků, měst a symbolů provází lidstvo od nepaměti. Dnešní výbušniny a buldozery ale destrukční práce usnadní a také jsou po celém světě statisíce sběratelů památek, kteří si rádi koupí z muzeí ukradené či ze země vykopané poklady.

Z médií se může někdy zdát, že za masovým ničením památek stojí v prvé řadě radikální výklad islámu. Islámský stát a další podobné skupiny jsou bezpochyby vinni ze zničení části lidské minulosti, se kterou jejich ideologie nesouhlasí. Svou roli sehrála i propaganda — vždyť kolik očí přitáhly výbuchy Buddhů či masakry v Palmýře? Terorismus hladoví po pozornosti a zničením části historie ji získá. Jakkoliv ale medializované tyto akty byly, v kontextu ztráty památek na Blízkém východě představují jen špičku ledovce.

Neměli bychom totiž nechat bez povšimnutí ani Západ, kde sběratelé ochotně kupují Islámským státem ukradené památky. O kolik narostl vývoz památek na trhy v New Yorku po příchodu Islámského státu! Jak se zvýšil import artefaktů poté, co Turecko zabralo severní části Sýrie!

A pak tu jsou zbraně. Západní armády se stejně jako armády jiných zemí podílely na bombardování historických měst, kde se pod raketami zhroutily tisíce orientálních domů, jež přečkaly celá staletí válek. Když jsem se kdysi zeptala jednoho z velitelů spojeneckých jednotek v Iráku, jak budou postupovat v dobývání Mosulu z rukou ISIS, odpověděl: „Budeme střílet vším, co máme.“

A to udělali. Historický Mosul už skoro neexistuje.

A co sami lidé Blízkého východu? Lze je vinit z touhy po lepším a modernějším životě? Památkové lokality jsou pohlcované přehradami, které lidem dodávají elektřinu. Tradiční hliněné domy s malými okny ustupují prostorným a světlým ytongům, veřejné lázně jsou bourány a nahrazovány sprchami v každém domě.

A to vše je pohlcované prachem a smogem narůstajících aglomerací, jejichž prudce se zvyšující populace podporuje hektickou výstavbu bez ohledu na ztrátu rázu měst. Široké bulváry likvidují křivolaké uličky středověkých medín a nádherné fasády mizí pod volebními plakáty či reklamami na Coca-colu.

Lze místní chudé vesničany žijící v konfliktu na hranici svých sil odsuzovat za to, že s rýčem v ruce vyrazí na pole, aby z něj vyryli sošku a za pár dolarů prodali? Kopání pro obživu je v mnoha oblastech jednou z mála možností, které lidi zachraňují před hladem. Tito lidé přitom stojí na konci dlouhého řetězce, na jehož konci platí nákupčí stovky i tisíce dolarů. Historické artefakty padají na úroveň přírodních zdrojů či příjmů z práce na poli — rajčata do Kauflandu, sošky na aukční síně temného webu či na výsluní aukčních síní, opatřené falešnými dokumenty.

A pak jsou tu ti, kteří minulost brání. Archeologové, kurátoři, historici i obyčejní lidé. Syřané, podnikající tajné výpravy do Jordánska na školení UNESCO, Malijci, pašující historické knihy po řece Niger pod nosem al-Qáidy, Libyjci, pasoucí stáda v římských ruinách, aby zabránili jejich zaminování. Úžasní lidé, kterým patří obdiv a respekt a jejichž příběhy by se měly stát symbolem lidské oddanosti naší kolektivní minulosti.

Blízký východ se mění, pro někoho k lepšímu, pro jiné k horšímu. Se změnami, ať už západním směrem, či směrem více arabským a konzervativním, ale přichází ztráta tradic, rozmanitosti i dědictví. Tyto změny lze pozorovat rok od roku. S každou další návštěvou města či oblíbené svatyně cítím, že je to místo o trochu jiné, než bylo. Jsem si jistá, že Blízký východ, jak jej znám, za krátkou dobu zmizí v nenávratnu. I to je ale součástí vývoje civilizace. Vždyť destrukce, války, ničení i rekonstrukce nejsou ničím jiným než historickými procesy. Jak se s tím ale smířit?