Stovky lidí byly využity jako zbraň v hybridní válce mezi Evropou a Běloruskem. Z velké části Lukašenkovým režimem byli nalákáni a dovezeni na hranice, aby tu způsobili krizi. To se výborně daří. Kdo pohraniční spor vyhrává, není jasné, ale je zřejmé, kdo prohrál — chudáci trpící v otřesných podmínkách fyzicky a my, kteří strádáme morálně.

Zamezováním úniku z pohraniční pasti Polsko a spolu s ním celá Evropa chce dát najevo, že tohle není cesta, jak se sem dostat. Lze souhlasit s tím, že migrace nemůže být nehlídaná a neregulovaná. Ale v žádném případě se to nemůže dít tak, že kontinent, který sám sebe prezentuje jako postavený na hodnotách humanity či lásky k bližnímu, nechá stovky lidí umřít na hranicích.

Jejich přijetí, nakrmení, rychlé repatriování, a hlavně snaha o rozšíření informace o tom, že ilegální přechod hranic nevede k usazení v Evropě, by byly důstojnější volbou. Rychlý a účinný systém repatriace je nutnost. Jako arabistka z první ruky vím, kolik lidí touží do Evropy odejít. Množství je neúnosné.

Pravdou je, že podstatná část lidí na hranicích nejsou uprchlíci, lidé prchající před válkou či jinou hrozbou na životě, ale migranti a jako takoví nemají podle evropských zákonů nárok na azyl. Všichni jsou si ale vědomi, že i po zamítnutí azylu je velmi malá šance, že budou posláni zpátky, čehož Bělorusko, ale i Turecko, využívají. Evropa se proto nyní snaží najít způsoby repatriace, při nichž by nepozbyla svých hodnot. A to není lehký úkol.

Bez nápravy podmínek na Blízkém východě bude migrační proud sílit

Nicméně kromě tolik častého odsuzování migrantů za to, že se snaží jít za lepším, což je přece přirozená lidská vlastnost, bychom se měli také opravdu zamyslet nad důvody, které je k odchodu vedou, nad prostředím, odkud přicházejí. Irák, odkud řada migrantů na bělorusko-polské hranici pochází, je hodnocen jako pátá klimatickými změnami nejzranitelnější země světa.

Po mé návštěvě země letos v září mě to nepřekvapuje — voda ze země mizí jak vlivem nedostatku dešťů, tak i vodní politikou sousedních států, které rovněž trpí nedostatkem srážek. Vodu si tedy zadržují pro sebe. Bez ohledu na ty, kteří žijí dále po proudu.

Vodní zdroje a zemědělství byly samozřejmě také ovlivněny dlouhými konflikty, které zemědělce vyhnaly z jejich půdy, ale také zničily zavlažovací kanály, takže polovina irácké půdy leží ladem. Pak tu máme mizernou ekologickou politiku, která se nestará o výstavbu čističek, na něž nejsou peníze, ale ani o trestání znečišťovatelů vod, kterých není málo. Aktivisté, kteří o tom mluví, záhadně mizejí…

Zároveň zemědělci nejsou schopní zemědělství nedostatku vody uzpůsobit, a tak stále pěstují na vodu náročné plodiny… Začarovaný kruh, jehož přerušení vyžaduje investice, vzdělávání a spoustu pomoci. Irák je samozřejmě jen jednou z takto postižených zemí a tamější prostředí jen jedním ze zřejmých důvodů, proč odsud odejít. Selhávající, neúspěšné státy, se zkrátka o své obyvatele nedokáží postarat.

Proč by nás to mělo více zajímat? Protože Blízký východ je „blízko“ a konflikty o vodu mohou být dalším důvodem k migraci. Stejně tak jako nedostatek vody, který donutí lidi prostě se posunout dál i bez konfliktu. To se jim zkrátka nedá vyčítat.

Řešením je jen zajištění stability, politické i společenské, které se bohužel dneska v regionu nedostává. Upřímně, nejenom Irák by měl přehodnotit svou vnitřní politiku týkající se životního prostředí, ale také my jako Západ bychom měli přehodnotit naši blízkovýchodní politiku a nevnímat oblast jen optikou geopolitických zájmů, jako zdroj ropy a příjemce zbraní. Ale i jako místo, kde žijí lidé, a jako místo, kde bychom si přáli, aby lidé žili i v budoucnu, a to v důstojných podmínkách.

Ať chceme nebo ne, Blízký východ je náš soused a pokud si nepřejeme další migraci nejen odtamtud, ale také třeba z Afriky, musíme se smířit s tím, že nás to něco bude stát. A že si to vyžádá naši péči a pozornost, s nimiž je potřeba začít hned. Jinak taky můžeme skončit ve světě obklopeném velkou zdí obsypanou zbraněmi. A to by přece bylo koncem evropských hodnot samo o sobě.