Vzácná a nenahraditelná umělecká díla zanikají na světě stále a z mnoha příčin. Ve válečných konfliktech, jako oběti náboženského fanatismu, jako zástupné terče za nenáviděné nepřátele ve vypjatých střetech etnických a národních. Ale také z pouhé lidské touhy ničit. Z nedbalosti. A také, jak můžeme sledovat například u brutalistických staveb (nejen) v České republice, z touhy po zisku.

Poškození a zničení každého neopakovatelného díla lidské mysli a rukou o něco ochuzuje společnou pokladnici hodnot, které lidstvo vytváří. Ať už se jedná o proslulé památky jako sochy Buddhů v Bamjánu, starověkou Palmýru nebo pařížskou Notre Dame nebo o stavby či artefakty méně známé, vždy je to těžká ztráta. Ne vždy však ztráta úplně nenahraditelná.

Mám rád Kolín nad Rýnem. Za druhé světové války bylo jedno z nejkulturnějších měst Evropy téměř dokonale zničeno. Zůstala stát ikonická stavba města, obří gotická katedrála, ale dvanáctka starších a podle mě krásnějších románských chrámů lehla popelem. St. Andreas, St. Aposteln, St. Gereon, St. Pantaleon...

Jedna majestátní stavba po druhé byla renovována, a čtyřicet let po válce byly obnoveny všechny. Dnes jsou opět krásné, i když jejich podoba není zcela stejná jako před válkou.

Od té doby, co jsem si po těchto dvanácti zastaveních udělal malou soukromou pouť, jsou pro mě znamením naděje, že ani ta nejhorší zkáza není definitivní. Poválečné Německo mělo pochopitelně štěstí v tom, že byl dostatek prostředků na nákladné rekonstrukce. Stejné či ještě větší štěstí má dnes Francie a její nejslavnější katedrála.

Mnohé země, které utrpěly v poslední době srovnatelné ztráty, jsou na tom však mnohem hůř. Například Sýrie a Irák, kde jsou škody na kulturním dědictví nevyčíslitelné. Nebo Jemen, kde bylo od roku 2015 v průběhu konfliktu iniciovaného Saúdskou Arábií, předním spojencem Západu, poškozeno nebo zničeno šedesát vzácných památek.

↗

Mešita Al Hadi z 9. století je jednou z památek světového významu zničených saúdským bombardováním v Jemenu, které cíleně likviduje kulturní bohatství země. Repro DR

Saúdy vedená kulturní genocida, směřující proti muzeím, archeologickým nalezištím, mešitám a dalším památkám v obytných čtvrtích jemenských měst, byla podle všeho záměrná. V tom trochu připomíná osud některých starobylých německých měst za války, jež byla vybombardována v rámci snahy srazit obyvatelstvo na kolena a zcela zlomit jeho vůli k odporu. V Jemenu zkáze neunikly dokonce ani starobylé domy na venkově.

O jemenské válce a jejích obětech, lidských o kulturních, se u nás psalo jen málo. Rozhodně zcela mizivě ve srovnání s vlnou reportáží a zpráv o těžce poškozené pařížské katedrále.

Nad touto disproporcí se někteří pozastavují, je to však naprosto pochopitelné. Gotická katedrála v evropské zemi je něco, co většina Čechů považuje za své, za součást svého dědictví. Nelze čekat, že budou stejně nebo aspoň srovnatelně reagovat na zničené památky někde v arabském světě.

Přesto je důležité stále znovu upozorňovat na to, že právě kulturní hodnoty — krása, soulad a harmonie, ale i nová a neobvyklá estetická řešení — jsou něčím univerzálním. Je to jedna ze skutečností, které propojují lidstvo, rozdělené jinak tolika viditelnými i neviditelnými, ale vždy omezujícími a zraňujícími, hranicemi. Společná úcta k tomuto společnému dědictví a společná péče o ně má vždy smysl.

Katedrála není jen kostel jedné církve, není to jen hromada ušlechtile opracovaného kamení, dřeva a skla. Je to oslava krásy, která je nadčasovým a všeobecně srozumitelným symbolem touhy člověka po plnosti, po harmonii, po věčnosti.

Kéž by šok, smutek a bolest z pohledu na hořící katedrálu přispěly k větší citlivosti a lepší praktické péči o kulturní památky. A snad i k větší ohleduplnosti, soucitu a empatii v mezilidských vztazích, která je jiným druhem téže krásy, již vyzařují umělecká díla.