V sobotu byla s velkou pompou a „píárovým“ nasazením znovuotevřena pařížská katedrála Notre-Dame. Jedno z nejdůležitějších míst katolického kultu na světě a zároveň jedna z nejvzácnějších kulturních architektonických památek francouzského státu a vůbec lidstva. V roce 2019 shořel její krov a požár zničil celý vnitřek. Tehdy prezident Macron bez velkého rozmýšlení prohlásil, že do pěti let bude obnovena. Což se skutečně stalo.

Člověka hned napadne otázka, jak sekulární Francie pojala znovuotevření katolického chrámu? Jak nekonfesijní stát zachází s podvojností stavby, jež má rozměr kultovní i kulturní a historický, do níž proudí milióny věřících z celého světa a která je zároveň na seznamu památek UNESCO? Stavby, která patří státu, ale užívá ji církev?

Sekulární už přes sto let

Především řekněme, že Francie jako striktně sekulární stát má už od roku 1905 zákonem zakotvenu odluku církví od státu. Odluka je výsledkem mnoha let bojů za sekularizaci veřejného života a prostoru včetně škol a byla inspirací i pro mnoho dalších zemí. Pro Francii je sekulární princip, francouzsky nazývaný laïcité, dodnes nesmírně důležitý. Je jedním ze základních pilířů státu a není dne, aby se neskloňoval v projevech politiků a v médiích. Zvlášť v souvislosti s invazivním islámem.

Ve Francii to znamená, že stát je nábožensky neutrální, nezasahuje do vnitřního fungování církví, neplatí jejich chod ani duchovní a církve nezasahují do fungování státu. V praxi se například uznává pouze civilní sňatek, církevní lze uzavřít až po něm.

Náboženství je ve Francii chápáno jako soukromá záležitost a nikterak nemá vstupovat do veřejného či profesního světa. Proto třeba děti neměly po desetiletí školu ve čtvrtek, aby se mohly věnovat své víře a chodit třeba na katechismus. To už dnes neplatí, vyučování mají od pondělka do pátku. Proto také nikde v úřadech ani ve (veřejných) školách nejsou žádné náboženské symboly a proto už léta panuje velký spor kolem muslimského halení postavy a obličeje žen na veřejnosti, protože se vnímá jako ostentativní náboženský symbol.

Církevní stavby existující před přijetím zákona z roku 1905 jsou majetkem státu či obcí, jež se o ně mají starat, a církev je má zapůjčené k užívání. Osmdesát sedm katedrál patří státu, dalších sedmašedesát má jiného vlastníka, většinou obce. A městům a obcím patří čtyřicet tisíc dalších kostelů včetně zařízení. Takže i obnovu pařížského chrámu zajistil stát, na sbírce na ni vybral přes 800 milionů eur.

Vybalancovaný scénář: prezident a arcibiskup

Sobotní komplikovaná ceremonie jeho znovuotevření se snažila co nejcitlivěji uchopit podvojnost katedrály. Měla vypadat tak, že prezident jako hlava státu přivítá na ploše před chrámem své politické hosty, pronese tam projev s díky všem záchranářům, hasičům i uměleckým řemeslníkům a ke konci zazní koncert. A druhá část měla patřit církvi, pařížský arcibiskup měl katedrálu třemi údery své berly otevřít a následovat měl církevní ceremoniál.