V sobotu byla s velkou pompou a „píárovým“ nasazením znovuotevřena pařížská katedrála Notre-Dame. Jedno z nejdůležitějších míst katolického kultu na světě a zároveň jedna z nejvzácnějších kulturních architektonických památek francouzského státu a vůbec lidstva. V roce 2019 shořel její krov a požár zničil celý vnitřek. Tehdy prezident Macron bez velkého rozmýšlení prohlásil, že do pěti let bude obnovena. Což se skutečně stalo.

Člověka hned napadne otázka, jak sekulární Francie pojala znovuotevření katolického chrámu? Jak nekonfesijní stát zachází s podvojností stavby, jež má rozměr kultovní i kulturní a historický, do níž proudí milióny věřících z celého světa a která je zároveň na seznamu památek UNESCO? Stavby, která patří státu, ale užívá ji církev?

Sekulární už přes sto let

Především řekněme, že Francie jako striktně sekulární stát má už od roku 1905 zákonem zakotvenu odluku církví od státu. Odluka je výsledkem mnoha let bojů za sekularizaci veřejného života a prostoru včetně škol a byla inspirací i pro mnoho dalších zemí. Pro Francii je sekulární princip, francouzsky nazývaný laïcité, dodnes nesmírně důležitý. Je jedním ze základních pilířů státu a není dne, aby se neskloňoval v projevech politiků a v médiích. Zvlášť v souvislosti s invazivním islámem.

Ve Francii to znamená, že stát je nábožensky neutrální, nezasahuje do vnitřního fungování církví, neplatí jejich chod ani duchovní a církve nezasahují do fungování státu. V praxi se například uznává pouze civilní sňatek, církevní lze uzavřít až po něm.

Náboženství je ve Francii chápáno jako soukromá záležitost a nikterak nemá vstupovat do veřejného či profesního světa. Proto třeba děti neměly po desetiletí školu ve čtvrtek, aby se mohly věnovat své víře a chodit třeba na katechismus. To už dnes neplatí, vyučování mají od pondělka do pátku. Proto také nikde v úřadech ani ve (veřejných) školách nejsou žádné náboženské symboly a proto už léta panuje velký spor kolem muslimského halení postavy a obličeje žen na veřejnosti, protože se vnímá jako ostentativní náboženský symbol.

Církevní stavby existující před přijetím zákona z roku 1905 jsou majetkem státu či obcí, jež se o ně mají starat, a církev je má zapůjčené k užívání. Osmdesát sedm katedrál patří státu, dalších sedmašedesát má jiného vlastníka, většinou obce. A městům a obcím patří čtyřicet tisíc dalších kostelů včetně zařízení. Takže i obnovu pařížského chrámu zajistil stát, na sbírce na ni vybral přes 800 milionů eur.

Vybalancovaný scénář: prezident a arcibiskup

Sobotní komplikovaná ceremonie jeho znovuotevření se snažila co nejcitlivěji uchopit podvojnost katedrály. Měla vypadat tak, že prezident jako hlava státu přivítá na ploše před chrámem své politické hosty, pronese tam projev s díky všem záchranářům, hasičům i uměleckým řemeslníkům a ke konci zazní koncert. A druhá část měla patřit církvi, pařížský arcibiskup měl katedrálu třemi údery své berly otevřít a následovat měl církevní ceremoniál.

Tenhle jemně vybalancovaný scénář ale naboural déšť a silný vítr, takže prezident nakonec mluvil uvnitř katedrály. Nikoli od oltáře ani z kazatelny, ale přeci jen pod sochou Panny Marie. Do chrámu vešel v doprovodu své ženy a starostky Paříže spolu s arcibiskupem, ten jako první. Mělo to být symbolické gesto, že spirituální i světská moc mohou spolu fungovat. Prezident tam řekl: „Katedrála nám připomíná, že jsme dědici minulosti větší než my sami a aktéry epochy, kterou musíme předat dál.“

Za normálních okolností by bylo nemyslitelné, aby prezident konal nějaký akt uvnitř chrámu, jakéhokoli chrámu. Překročil by tím zákon a popudil většinu Francouzů. Prezident účastnící se po svém zvolení mše v katedrále, jak se to praktikuje od časů Václava Havla u nás (a jak to nikdy neudělal TGM), by byl pro Francii nemyslitelný. Zvolení hlavy státu nemá nic společného s náboženstvím a prezident nepotřebuje papežovo či biskupovo pomazání, jak se to dělalo za časů králů.

Prezidenta v chrámu by ale nechtěla ani církev, která zase vnímá kostel jako svůj duchovní prostor, kde nemají světské záležitosti co dělat.

Mediální obraz silné Francie

V sobotu došlo v katedrále k prolnutí obou fenoménů, světského i církevního. Stát měl v Macronově osobě v chrámové lodi všechny politické hosty, záchranáře, hasiče i ty, kdo chrám opravili, a prezident tam mohl přednést projev, asi první, jaký kdy měl v kostele. A církev tu zase měla desítky svých prelátů z celého světa i obřad.

Mediálně na tom vydělaly obě strany. Do celého světa letěl obraz Francie jako země, která umí zorganizovat bez časových průtahů komplikovanou záchrannou operaci architektury, má k tomu stovky specialistů na nejrůznější řemesla, špičkové technologie i potřebné zdroje (veškeré dřevo potřebné na nové trámy, dva tisíce starých obřích dubů ze státních lesů).

A zároveň jako země, která má ve světě váhu. Země, do níž — když je její prezident pozve — přijede čtyřicet hlav států a panovníků včetně třeba nově zvoleného prezidenta USA, pro nějž to byla první zahraniční cesta od jeho zvolení. A zároveň země, která je nepřehlédnutelnou figurou na světové šachovnici, která dovede přitáhnout k jednání prezidenty Ukrajiny a USA.

Posvátné místo

Jak vypadá ta mnohoznačnost Notre-Dame, její církevní, kulturní i turistické rovina podrobně? Má nejen francouzský, ale celosvětový rozměr.

Pro katolíky je jedním z velmi posvátných míst, proudí jich sem miliony ročně ze všech kontinentů uctít především údajnou Ježíšovu trnovou korunu, kterou ve třináctém století pro katedrálu koupil v Cařihradu král Ludvík IX., později prohlášený za svatého — jako jediný francouzský král. Tu se podařilo spolu s dalšími relikviemi, kusem dřeva z údajného Kristova kříže a jednoho jeho hřebu, před požárem před pěti lety zachránit.

Měla být zbořena

Zároveň to je jedna z prvních gotických katedrál, ve Francii řekněme třetí v chronologii, ale zdaleka nejznámější. Podle ní se stavěly desítky dalších všude po Evropě. Jako každá katedrála i tahle se během staletí proměňovala, jednou chátrala a jednou vzkvétala, každá doba k ní něco přidala.

V polovině devatenáctého století byla už tak zbědovaná, že se uvažovalo o jejím zbourání. Tehdy na její obranu vystoupil mimo jiné Victor Hugo, morální i politický gigant své doby, a svou aktivitou a především románem Chrám Matky Boží zburcoval veřejnost a ovlivnil politiky.

Katedrálu dostal k opravě architekt Eugène Viollet-le-Duc, velký obdivovatel a propagátor gotiky, do té doby považované za úpadkový sloh. Měl za sebou už několik velkých středověkých rekonstrukcí, baziliku ve Vézelay nebo hradby Carcassonnu, a inspiroval rekonstrukce gotiky všude po Evropě.

Se svým náčrtníkem, kam si zaznamenával tisíce nejrůznějších prvků gotické architektury, začal katedrálu opravovat a obnovovat. V dosti volném duchu, kdy se někdy ukázal gotičtější než gotika a přidával tam, kde nic nebylo. V téhle logice také přistavěl nad transept gotizující věžičku, která tam do té doby neexistovala a od níž se před pěti lety rozšířil požár. Mimochodem první v historii katedrály, na rozdíl od mnoha jiných se jí oheň donedávna nikdy nedotkl.

Tenhle exkurs do historie ukazuje, že když se po požáru uvažovalo, jak a do jaké podoby stavbu opravit, Macron a někteří architekti cítili oprávněnost navrhnout moderní prvky. Každá doba katedrále něco vtiskla a proč by to nemohlo udělat i jednadvacáté století?

Jeden projekt třeba navrhoval nad klenbou skleněnou podlahu pro veřejnost, která by umožnila pohled do katedrály seshora či vyrobit nové trámoví z ocele. Nakonec ale padlo rozhodnutí, že se katedrála zrekonstruuje do stejné podoby, jakou měla ve chvíli požáru, včetně té nešťastné pseudogotické věžičky Viollet-le Duca. Chrám je ovšem svou bělostí a světelností stejně jiný, než byl zřejmě kdykoli v minulosti, ve středověku byl přeci celý vymalován barevně.

Historie

A Notre-Dame je nakonec místem historie, která splývá s dějinami celé Francie. Sem přivezl roku 1239 král Ludvík IX. z Palestiny údajnou Kristovu korunu jako snad nejposvátnější relikvii křesťanského světa a přitáhl tak davy poutníků. Tady kardinál roku 1572 požehnal novomanželům — protestantovi Jindřichovi Navarrskému a jeho katolické novomanželce Margaretě, jejichž svatba měla ukončit desetiletí náboženských válek, ale vyústila vzápětí v krvavou Bartolomějskou noc.

Tady v katedrále roku 1805 sám sebe korunoval na císaře Napoleon Bonaparte za přihlížení papeže. Tady se generál de Gaulle zúčastnil v roce 1944 mše na oslavu osvobození Paříže, tady se také konal jeho pohřeb nebo později pohřeb prezidenta Françoise Mitterranda.

Pro většinu Francouzů a Pařížanů je tak katedrála velkou kulturní památkou, kterou se podařilo díky ohromnému nasazení mnoha nadšenců a tisíců velkých i drobných dárců zachránit, a jedním ze symbolů francouzského státu a francouzské identity. Pro mnoho z nich je také symbolem nejen moci církve a králů, ale génia všech těch anonymních tisíců, kteří ji stavěli a opravovali. A lákadlem pro třináct milionů turistů ročně. Zkrátka místem kultu i kultury, historie i estetiky. Místem, které patří Francii i celému světu.