Francií obíhá video, na němž Marine Le Penová v televizní debatě před deseti lety emotivně gestikuluje a v zápalu rozhořčení říká, že kdekdo krade, a pokud to je volený politik, měl by dostat zákaz volitelnosti na celý život. Teď se jí to vrátilo jako bumerang, zloděj křičí, chyťte zloděje.

O rozsudku, jímž jí byl udělen takovýto zákaz na pět let, najednou ale mluví jako o pošlapání právního státu, o „atomové bombě“. Špičky její strany ihned spustily v médiích ostrý útok na soud, že prý jde o konec demokracie, o politické rozhodnutí, jež má zabránit části Francouzů moci si zvolit svou kandidátku prezidentkou.

Předseda její strany — Národního sdružení — Jordan Bardella svolává na neděli do Paříže k Invalidovně „lidovou mobilizaci“ na „obranu“ Le Penové a na „obranu demokracie“ se zahraniční účastí. Těžko říct, co si pod tím představuje, snad se však jeho výzva, podobající se někdejší Trumpově, nezvrhne v útok na soud. Každopádně takováto reakce na rozsudek soudu je ve Francii něco nebývalého.

Na obranu Le Penové se okamžitě ozvala Moskva i Trump, Musk, Salvini. A Orbán umístil na síť X „Je suis Marine“. Všichni ti, jež prezident Macron nazval reakční internacionálou, jinak řečeno iliberálové, udělali ze zneužití finančních prostředků, lidově řečeno z krádeže, politický monstrproces o pošlapání práv a demokracie. I Andrej Babiš se k rozsudku vyjádřil nejednoznačně.

Evropské občany připravili o tři miliony eur

Připomeňme si fakta. Pařížský soud po dlouhém procesu, během něhož Le Penová a dalších čtyřiadvacet europoslanců a asistentů její strany, s nimiž byla obžalována, použili všechny možnosti obhajoby, v pondělí rozhodl, že až na jednoho jsou všichni vinni zneužitím veřejných prostředků. Finančně potrestána je i jejich strana Národní sdružení.

Rozsudek a jeho vysvětlení má 152 stran. Podle něj Le Penová dala v letech 2004 až 2016, kdy byla europoslankyní a kdy měla její strana finanční problémy, dohromady systém, jak zneužívat peníze europarlamentu pro financování chodu vlastní strany. Nešlo o žádný omyl v účetnictví, ale o promyšlenou konstrukci.

Europoslanci nechali vyplácet platy fiktivním asistentům, kteří ve skutečnosti v Bruselu ani pro evropské záležitosti nic nedělali. Byli však zaměstnáni pro potřeby strany. Evropský parlament a evropské občany tak připravili o asi tři miliony eur (75 milionů korun), sama Le Penová o půl milionu. Našel se dokonce e-mail mezi dvěma jejími europoslanci, kde si otevřeně píší, že to je podvod a špatně to skončí, ale že „Marine“ to tak chce mít.

Soudkyně Le Penovou potrestaly čtyřmi roky vězení, z toho dvěma nepodmíněně v domácím vězení (s elektronickým náramkem), pokutou sto tisíc eur a okamžitým zákazem kandidovat po dobu pěti let.

Ten se stal okamžitě jablkem sváru. Soudkyně si ho ale nevycucaly z prstu, aplikovaly zákon, který poslanci odhlasovali roku 2016 po sérii korupčních skandálů, aby očistili politickou scénu a nastavili voleným osobám přísné mantinely. Od té doby byl zákaz volitelnosti mnohokrát použit v případě poslanců, starostů i bývalého premiéra Alaina Juppého nebo Françoise Fillona, který dostal deset let nevolitelnosti. Nejde tedy o nic nezvyklého.

Být to proces s defraudanty nějaké firmy, nikdo by si ho nevšiml. Tady se ale objevuje politická rovina. Marine Le Penová je hlavní tváří krajně pravicové strany, už třikrát se ucházela o prezidentský úřad a tentokrát měla dojem, že ho má na dosah.

Pokud nebude v odvolacím řízení osvobozena, zhroutí se jí celý svět. Léta na své kandidatuře pracuje, kvůli ní se snažila zbavit svou stranu odéru nepřijatelnosti, jaký měla, když byla spojená s jejím otcem Jean-Marie Le Penem a jeho antisemitskými skandály a soudními postihy. Dokonce ho ze strany nechala vyloučit, stranu přejmenovat a snažila se vplout do mainstreamu. To se jí z velké části podařilo, dnes je její Národní sdružení nejpočetnější parlamentní stranou, poslanci se snaží chovat státotvorně, nedělají skandály a všichni nosí kravaty.

V průzkumech, koho by Francouzi volili v prezidentských volbách, je dnes Le Penová na prvním místě. Zatím to je ale jen hypotéza, volby budou za dva roky a zatím se kromě ní přihlásil jako kandidát věčný třetí muž prezidentských voleb, levicový Jean-Luc Mélenchon. Není ještě vůbec jasné, koho vystaví Macronův centristický tábor či klasická pravice a zda budou mít svého kandidáta socialisté, vnímaní ve Francii jako umírněná sociální demokracie.

Měřit dvojím metrem?

Nažhavená Le Penová se ovšem chovala, jako by už měla vítězství v kapse — a rozsudek byl pro ni šokem. Jak se zdá, nikdo z jejího okolí ani ona sama s ním nepočítali.

Je třeba říci, že soud pracoval jak má, nezávisle, nenadbíhal žádným vnějším tlakům. Soudní nezávislost je ve Francii něčím posvátným, žádný politik si nedovolí soudní verdikty zpochybňovat, notabene vyzývat k veřejným protestům. V případě Le Penové prezident Macron a vláda mlčeli dva dny. Až ve středu Macron prohlásil, že spravedlnost je nezávislá a že soudci musí být chráněni.

Po soudním verdiktu vyvolala krajní pravice mediální tsunami: prý jde o „skandál demokracie“, „temný den pro francouzskou demokracii“, „praktiky jako v totalitárním režimu“, o politický proces, který má zatarasit jejich kandidátce cestu do Elysejského paláce. Najednou se ukázalo, jak si krajní pravice představuje roli soudů a jejich nezaujatost. Jako bychom slyšeli Trumpa.

Le Penová byla odsouzena za rozkrádání veřejných peněz. To, že má politické ambice a ráda by se stala prezidentkou, nemá s obsahem rozsudku nic společného. Lid na ulici by asi řekl, že když chce být prezidentkou, neměla krást, tečka. Nebo že si může počkat na příští volby. Ti, kteří v jejím případě odmítají rozsudek s ohledem na její politickou specifičnost, jinými slovy říkají, že by se jí mělo měřit jiným metrem než jiným lidem.

Co verdikt znamená ve Francii politicky? Všichni odleva doprava si uvědomují, že přeházel veškerá paradigmata a že všechno může být najednou jinak. Le Penová se samozřejmě odvolala, odvolací řízení trvá většinou rok i déle a prezidentské volby jsou za dva roky.

Bude s ní do té doby její strana nadále počítat jako s prezidentskou kandidátkou nebo spustí nějaký plán B? Aby uťala spekulace, Le Penová ihned prohlásila, že neodejde ze scény. A že by si odvolací soud „měl pospíšit“.

Je znepokojivé, že jí na tuto politickou objednávku přikývlo hned několik lidí. Ministr spravedlnosti prohlásil, že by si přál, aby lhůta odvolacího řízení byla „co nejrozumnější“, a předseda odvolacího soudu dokonce přišel s tím, že by verdikt mohl padnout v létě 2026, tedy dříve než obvykle. Jako by mohl předjímat, jak se líčení bude vyvíjet.

Politicky by bylo pro všechny dobře, kdyby bylo jasno co nejdřív. Le Penová a její strana počítají s tím, že odvolací instance jí přinese zrušení trestu nevolitelnosti a ona bude moci kandidovat. Kdyby se tak nestalo, její strana by asi navrhla současného mladého předsedu a chráněnce Le Penové, teprve devětadvacetiletého Jordana Bardellu, který je v kruzích krajní pravice populární. Mohlo by to ale vést k bojům uvnitř strany, jistě by pár zasloužilejších vlků mělo pocit, že by měli kandidovat oni.

Komu by se odchod Le Penové nehodil, je druhý deklarovaný kandidát, levicový radikál Jean-Luc Mélenchon. Po třech nezdařených pokusech má celou svoji strategii založenou na střetu s Le Penovou. Myslí si, že má druhé kolo jisté, a doufá, že by v něm dostal hlasy nejen levice, ale i centristů, kteří by tak chtěli v zoufalství zablokovat Le Penovou. Proto se k rozsudku vyjádřil velmi vyhýbavě, s tím, že politici se prý mají eliminovat ve volbách, a nikoli soudem. Jako by šlo o politický proces. Toto papouškování argumentace Le Penové mu vyneslo kritiku ze strany umírněné levice, socialistů.

Le Penová má ostatně stejnou strategii, jen zrcadlově obrácenou: dostat hlasy nejen svých stoupenců, ale i části centristů, pro něž je Mélenchon svojí radikálností a nadbíháním islámským hlasům nepřijatelný. V obou případech by šlo o volbu menšího zla.

Nejistota nepomůže ani centristům a klasické pravici, potřebovali by mít jasno, kdo bude kandidovat za národoveckou krajní pravici, která dnes znamená třetinu hlasů, a jak s ní pracovat.

Nevýhodné i pro nás

Rozsudek nad Le Penovu se nemůže hodit ani premiéru Françoisi Bayrouovi. Balancuje nad propastí, prakticky každý den mu hrozí, že mu poslanci vysloví nedůvěru, jako se to stalo jeho předchůdci. Teď lze očekávat, že strana Le Penové přitvrdí a bude do vlády kopat. Jenže předčasné volby nepotřebuje, Le Penové zůstal dosavadní mandát, znovu kandidovat by nemohla, takže má jistý zájem na udržení vlády. To by mohlo paradoxně vést k jisté stabilitě.

A Bayrouovi se rozsudek nehodí i proto, že sám byl spolu s několika tvářemi své centristické strany obžalován za obdobné zneužívání prostředků europarlamentu skrze fiktivní asistenty. Několik jeho kolegů bylo odsouzeno, on byl pro nedostatek důkazů zproštěn. Prokurátor se ale odvolal, a pokud by ho soud uznal vinným, těžko dostane lehčí trest než Le Penová. Její rozsudek bude ve Francii živý ještě několik let.

A nakonec verdikt nad Le Penovou se nemůže hodit politicky ani nám. Francouzský prezident Macron je dnes tahounem evropské podpory Ukrajině i projektů evropské autonomie, jakou si kontinent musí tváří v tvář Trumpovi vybudovat. K tomu by potřeboval mít doma stabilní, funkční vládu a žádnou vřavu v parlamentu. Což se teď určitě čekat nedá.

Pro nás je ovšem inspirací odvaha francouzských soudkyň, které se nebály sáhnout do nejvyššího patra politiky. Nyní musí čelit výhrůžkám. Kdyby podobně postupovali američtí soudci, nebyl by Trump v Bílém domě.

A nezapomeňme, že ve Francii probíhá ještě jiný soud — s bývalým prezidentem Nicolasem Sarkozym, obviněným, že financoval svou kampaň za libyjské peníze. Hrozí mu několik let vězení.