Hledal jsem, ale nenašel, který francouzský politik by byl v posledním století francouzských demokratických dějin kontroverznější, než byl minulý týden zesnulý Jean-Marie Le Pen. Svým způsobem o tom svědčí i rozporuplné reakce, které vyvolala zpráva o jeho úmrtí.

Le Penovi bylo 96 let. Narodil se v Bretani v rodině rybáře, na konci války se neúspěšně snažil přidat k odboji. V následujících letech během studia práv vynikl svými řečnickými dovednostmi a zároveň jako stoupenec Francouzské akce. Politika a konzervativní katolická víra byly u něj vždy úzce propojeny, respektive neoddělitelné. Ultrakonzervativní myšlení a blízkost k obdobným kruhům, například k monarchistům a tradicionalistům z farního kostela Saint-Nicolas-du-Chardonnet v Paříži, mu zůstaly až do smrti.

Logickým krokem byl nejen začátek advokátní kariéry, ale hlavně vstup do armády, konkrétně k dobrovolníkům mířícím do Indočíny, kam se dostal v hodnosti podporučíka paradesantních vojsk. Do bojů nezasáhl, ale mimo jiné se tam seznámil s Héliem de Saint Marc, budoucím pučistou z roku 1961, nebo s Alainem Delonem.

Koncem roku 1955 ho politické ambice přivedly na kandidátní listinu populisty Pierra Poujada a v lednu 1956 byl poprvé zvolen poslancem. Mandát získal ve svých sedmadvaceti letech, ale záhy dostal výjimku na šest měsíců, aby mohl dočasně sloužit v armádě v Alžírsku, kde se zúčastnil bojů, například „vyčištění“ Alžíru. Zúčastnil se rovněž i francouzské části operace směřující k ovládnutí Suezského průplavu.

Le Pen stále sloužil u parašutistů, mimo jiné jako zpravodajský důstojník. Taková funkce bývala spojená s dohledem nad vyslýcháním a mučením zajatých alžírských bojovníků a jejich spojenců, včetně Francouzů. Le Pen se nejdříve k mučení hlásil, protože to bylo „tehdy nutné“, pak to zase dlouho odmítal. Kauza se několikrát řešila i soudně, nakonec vyšla na začátku roku 2024 kniha, ve které bylo mučení prováděné Le Penem doloženo.

Nutno ale dodat, že Le Pen byl také specifický tím, že bral ohledy na spolubojovníky muslimské víry. Tato vlastnost vyniká v kontrastu s jeho přiznaným, až aktivistickým antisemitismem či obecným rasismem, které často vyjadřoval otevřeně.

Začátek politické kariéry Le Pena je nepřehledný, patřil mezi nejlepší řečníky francouzské politické scény, nicméně doba mu plně nakloněná nebyla: proud, ke kterému se logicky přikláněl, byl po válce totálně delegitimizovaný, a dlouhá léta tak zůstal. Méně vyhraněný poujadismus měl alespoň stejné nepřátele — politickou elitu obecně, levici a pak hlavně komunisty — a podobné cíle, například snižování daní. Nástup de Gaulla k moci po květnu 1958, a jím založená Pátá republika, zdánlivě paradoxně, Le Penovi taky nebyly po chuti.

Le Pen dokázal být znovuzvolen v listopadu 1958, poprvé a naposled v rámci dvoukolového většinového volebního systému, jako nezávislý kandidát (tehdy nezávislý kandidát mohl pocházet z umírněné pravice nebo z krajní pravice). Averze vůči de Gaullovi lze chápat jako důsledek odlišného chápání kolonizace a silného vztahu k francouzskému Alžírsku.

Mýtus národního hrdiny

De Gaullovo uznání nezávislosti Alžírska je klíčová záležitost, která stmelovala různorodé krajně pravicové skupiny. Není náhodou, že Le Pen se svou zkušeností a přímou účastí na „správné straně“ mu dal velkou legitimitu, která vynikla až začátkem sedmdesátých letech. Le Pen se stal klíčovým aktérem při první kandidatuře Jean-Louise Tixier-Vignancourta, krajně pravicového představitele v prvních přímých prezidentských volbách v roce 1965.

Le Pen snad vždy kandidoval ve všech možných volbách dávno před tím, než spoluzaložil Národní frontu. Lidová legitimita vzešlá z voleb byla pro něj klíčová, protože tím dostával do éteru své myšlenky a řešení. Byl to v určitých dobách také způsob, jak získat aspoň dočasně imunitu. Nicméně vzhledem k tomu, že krajní pravice byla do osmdesátých let společensky nepřijatelná, on a jemu podobné figury se tehdy prezentovaly jako „nezávislí středoví“ politici. Matení pojmů byl vždy důležitý Le Penův politický nástroj.

Než v roce 1972 založil s dalšími obdobně smýšlejícími lidmi Národní frontu (Front National), Le Pen byl na přelomu padesátých a šedesátých let činný ve dvou organizacích, obou úředně zakázaných a nesoucích podobný název (Národní fronta bojujících a Národní fronta pro francouzské Alžírsko). Organizací vystřídal mnoho, přičemž získal nejen zkušenosti, ale také kontakty a uznání krajně pravicových představitelů a skupin. Začátkem sedmdesátých let byla krajně pravicová scéna připravená se stmelit. Určitou roli v tom hrála krize, kterou prošla Francie na jaře roku 1968. Od konce války už uplynulo dost času a tak jako jinde v tehdejší západní Evropě se podobné skupiny snažily o návrat.

Le Pen byl klíčovým, nikoliv však jediným hráčem vzniku Národní fronty. Naopak. Nová strana byla ze začátku pouze nástrojem strategie normalizace neofašistického hnutí Nový řád (Ordre Nouveau, 1969—1973) ve snaze sjednotit „národní pravici“ po vzoru a po boku Italského sociálního hnutí (MSI). Od italských neofašistů Národní fronta převzala logo (plamen z granátu) a dostala významnou finanční pomoc. Le Pen nebyl tehdy „první na pásce“, až stranická mytologie z něj udělala hrdinu „národních“ dějin. Le Penovy ambice, zkušenosti, vytrvalost a politické schopnosti z něj však udělaly lídra politické stran, která bořila poválečná tabu. A taky, řekněme tomu štěstí, když jeho krajně pravicoví soupeři postupně „odpadávali“. Třeba předčasnou smrtí jako Duprat či Stirbois.

Cesta k úspěchu, tedy ke konsolidaci Národní fronty jakožto strany, byla dlážděná různými dramatickými událostmi a častým krveprolitím souputníků, fenomény typickými pro francouzskou krajní pravici v sedmdesátých a osmdesátých letech. Ostatně i Le Pen se stal terčem dosud nevyjasněného bombového útoku v roce 1976. Každopádně se Le Penovi vždy podařilo ze všeho vyváznout a stát se hlavním aktérem strany.

V tomto ohledu bylo naprosto klíčové dědictví, které bylo Le Penovi přiznáno po smrti ideologicky blízkého průmyslníka Lamberta, který zemřel bezdětný v roce 1976: od té doby byla rodina zaopatřená a solidní finanční základy umožnily Le Penovy volnější působení v politice. Od zavedení daně z bohatství v roce 1982 ji Le Pen musel platit a rozhodně nelze předpokládat jakoukoliv sociální blízkost mezi rodinou Le Penových a lidovým elektorátem Národní fronty a Národního sdružení.