Hledal jsem, ale nenašel, který francouzský politik by byl v posledním století francouzských demokratických dějin kontroverznější, než byl minulý týden zesnulý Jean-Marie Le Pen. Svým způsobem o tom svědčí i rozporuplné reakce, které vyvolala zpráva o jeho úmrtí.

Le Penovi bylo 96 let. Narodil se v Bretani v rodině rybáře, na konci války se neúspěšně snažil přidat k odboji. V následujících letech během studia práv vynikl svými řečnickými dovednostmi a zároveň jako stoupenec Francouzské akce. Politika a konzervativní katolická víra byly u něj vždy úzce propojeny, respektive neoddělitelné. Ultrakonzervativní myšlení a blízkost k obdobným kruhům, například k monarchistům a tradicionalistům z farního kostela Saint-Nicolas-du-Chardonnet v Paříži, mu zůstaly až do smrti.

Logickým krokem byl nejen začátek advokátní kariéry, ale hlavně vstup do armády, konkrétně k dobrovolníkům mířícím do Indočíny, kam se dostal v hodnosti podporučíka paradesantních vojsk. Do bojů nezasáhl, ale mimo jiné se tam seznámil s Héliem de Saint Marc, budoucím pučistou z roku 1961, nebo s Alainem Delonem.

Koncem roku 1955 ho politické ambice přivedly na kandidátní listinu populisty Pierra Poujada a v lednu 1956 byl poprvé zvolen poslancem. Mandát získal ve svých sedmadvaceti letech, ale záhy dostal výjimku na šest měsíců, aby mohl dočasně sloužit v armádě v Alžírsku, kde se zúčastnil bojů, například „vyčištění“ Alžíru. Zúčastnil se rovněž i francouzské části operace směřující k ovládnutí Suezského průplavu.

Le Pen stále sloužil u parašutistů, mimo jiné jako zpravodajský důstojník. Taková funkce bývala spojená s dohledem nad vyslýcháním a mučením zajatých alžírských bojovníků a jejich spojenců, včetně Francouzů. Le Pen se nejdříve k mučení hlásil, protože to bylo „tehdy nutné“, pak to zase dlouho odmítal. Kauza se několikrát řešila i soudně, nakonec vyšla na začátku roku 2024 kniha, ve které bylo mučení prováděné Le Penem doloženo.

Nutno ale dodat, že Le Pen byl také specifický tím, že bral ohledy na spolubojovníky muslimské víry. Tato vlastnost vyniká v kontrastu s jeho přiznaným, až aktivistickým antisemitismem či obecným rasismem, které často vyjadřoval otevřeně.