Pověst pařížské starostky Anne Hidalgové není na konci jejího druhého mandátu nejlepší. Kritiku vzbudila její politika omezování automobilové dopravy a zavádění ekologických opatření. Přestože jejím cílem je vize „15minutového města“, kde jsou všechny základní služby dostupné pěšky nebo na kole, zaznívají hlasy, že prováděné změny zhoršují dostupnost částí města a zvyšují náklady obyvatel.

Hidalgová vzbudila kontroverze také svými častými zahraničními cestami financovanými z veřejných prostředků. Za této situace se rozhodla, že se nebude ve volbách v březnu 2026 snažit obhájit svůj mandát.

Čtyři starostové v novějších dějinách

Od roku 2019 má Paříž nový statut jako samostatný územněsprávní celek. Metropole se dělí na dvacet obvodů (arrondissements), které vykonávají pravomoci běžně svěřené obcím či departementům. Komunální politika metropole byla vždy zvláštní — i proto, že Paříž měla přímý dopad na francouzskou politiku jako celek.

Zajímavé je, že Paříži chyběl starosta déle než sto let — tato funkce byla obnovena až v roce 1977, kdy se pařížským starostou stal Jacques Chirac. V čele města se ocitl po dramatických událostech. Po prezidentských volbách roku 1974, v nichž zvítězil Valéry Giscard d’Estaing, se Chirac, tehdy vlivný gaullista, stal premiérem. Už po dvou letech ale z funkce odstoupil a stal se jedním z nejhlasitějších prezidentových kritiků.

Pařížan Chirac, poslanec za departement Corrèze, se rozhodl kandidovat na úřad, jehož obnovení sám ještě jako premiér odmítal — obával se totiž, že by silná pozice starosty oslabila vládní politiku. Nakonec v této funkci setrval osmnáct let a stal se nejdéle sloužícím, ale i nejznámějším starostou Paříže — také kvůli aférám, které jej později dostaly před soud.

V roce 1995 vystřídal republikána Jacquesa Chiraca jeho stranický kolega Jean Tiberi, po něm v letech 2001—2014 vedl město socialista Bertrand Delanoë. Relativně neznámého kandidáta si zprvu veřejnost pamatovala jako jednoho z prvních francouzských politiků, kteří otevřeně přiznali svou homosexuální orientaci. Rok po nástupu do úřadu, v roce 2002 přežil útok nožem, který na něj spáchal muž s psychickými problémy. Paříž během jeho správy prošla výraznou proměnou: podporoval cyklistiku a sdílená kola, vrátil do ulic tramvaje, omezil automobilovou dopravu a zpřístupnil městská muzea zdarma.

Delanoëova nástupkyně a první žena v čele metropole Anne Hidalgová byla původně jeho první náměstkyní. Narodila se ve španělském San Fernandu, do Francie přišla s rodiči v dětství a francouzské občanství získala až ve čtrnácti letech. Nejprve pracovala na inspektorátu práce, v roce 1994 vstoupila do Socialistické strany a v letech 1997—2002 byla členkou tří ministerských kabinetů. V roce 2001 úspěšně kandidovala do pařížského zastupitelstva jako lídryně socialistické kandidátky v 15. obvodě.

Ekologická metropole, olympiáda a dluhy

Kontinuita s Delanoëho politikou znamenala nejen udržení pařížské levicové koalice (Socialistická strana, Zelení, komunisté), ale i pokračování směřování zejména v oblasti ochrany životního prostředí. Problémem zůstal růst zadlužení města. Ve snaze získat příjmy se zvýšily některé místní daně (např. na druhé rezidence či rekreační objekty, parkovné), nicméně dluh Paříže se i tak více než zdvojnásobil.

Po vítězství Emmanuela Macrona v prezidentských volbách v roce 2017 se situace zkomplikovala o politicko-ideologickou konkurenci, což se projevilo například při organizaci olympijských her a u velkých projektů, jako bylo zlepšení kvality vody v Seině. Pařížské hry nakonec dopadly velmi úspěšně, a to i díky starostce Hidalgové, která na sebe upozornila mimo jiné tím, že se podobně jako ministryně sportu Amélie Oudéa-Castérová před kamerami vykoupala v revitalizované Seině. Ani tento úspěch však její image dostatečně nezlepšil.

Ve volbách v březnu 2020, na začátku covidové pandemie, získala její koaliční kandidátka v prvním kole 29,3 procenta a ve druhém 48,5 procenta hlasů. Přesto vysoká volební neúčast (63 %) znamenala, že se Hidalgová stala starostkou s podporou přibližně dvaceti procent zapsaných voličů. Aby si zajistila podporu všech stran a politických proudů, sestavila tým zástupců o celých sedmatřiceti členech.

K největším politickým nezdarům Hidalgové patřila neúspěšná prezidentská kandidatura v roce 2022. Zvítězila v interních primárkách Socialistické strany, ve volbách ovšem získala pouze 1,7 procenta hlasů — a ani v Paříži si nevedla o moc lépe.

Nebylo proto příliš překvapivé, když Anne Hidalgová v listopadu 2024 oznámila, že se o funkci starostky Paříže znovu ucházet nebude, a podpořila dlouholetého předsedu pařížských socialistických zastupitelů a současného senátora Rémiho Férauda. Ten však koncem června 2025 neuspěl ve vnitrostranických primárkách proti Emmanuelu Grégoirovi.

Pravice i levice jdou do voleb

Ačkoli dědictví Anny Hidalgové levici do pařížských komunálních voleb příliš nenahrává, ani pravice se příliš radovat nemůže, sama se totiž zmítá ve vnitřních konfliktech.

Z republikánských kandidátů je nejvýraznější tváří Rachida Datiová. Stejně jako Hidalgová má dvojí občanství — francouzské a marocké —, a ačkoli pochází z muslimské rodiny, pravidelně navštěvuje katolický kostel.

Její politický životopis je dlouhý: bývalá mluvčí během prezidentské kampaně Nicolase Sarkozyho v roce 2007, ministryně spravedlnosti, starostka 7. pařížského obvodu, europoslankyně, radní Paříže a trojnásobná ministryně kultury ve vládách Attala, Barniera a Bayroua jmenovaných prezidentem Macronem.

Datiová patří k části Republikánů, kteří spolupracují s macronovci, a stojí proti dalšímu republikánskému kandidátovi Francisovi Szpinerovi. O hlasy soupeří rovněž s kandidátem Národního sdružení Thierry Marianim a Pierre-Yvesem Bournazelem za stranu Horizon, založenou bývalým premiérem Edouardem Philippem. Přestože papírově má tato pravicová kandidátka největší šanci uspět, její kauzy, neústupný styl a neschopnost kompromisu jsou důvodem, proč s ní někteří pravicoví politici nechtějí spolupracovat. Ačkoli má Datiová podporu části Macronovy strany Renaissance, Agnès Buzynová, která vedla macronovskou kandidátku před šesti lety, ji otevřeně odmítla podpořit.

O dalším vývoji hodně napoví předčasné volby v 2. pařížském obvodě, kde se očekává souboj o poslanecký mandát mezi Datiovou a bývalým premiérem Michelem Barnierem. Datiová se odmítla podřídit stranické disciplíně a rozhodla se postavit proti svému bývalému šéfovi, premiérovi a spolustraníkovi.

Rozhádanost pravice může podobně jako v minulosti znamenat pro levici výhodu. Zatím jsou hlášeni kandidáti ze všech hlavních levicových proudů: Emmanuel Grégoire u socialistů, Ian Brossat u komunistů a David Belliard u zelených.

O Nepoddajné Francii se zatím příliš nemluví, ale nepochybně postaví kandidáta či kandidáty. Danielle Simonnetová, která za Mélenchonovu stranu kandidovala před šesti lety, byla označena za zrádkyni a musela opustit stranu. Možnou náhradou je Sophia Chikirouová, vlivná poslankyně a patrně současná partnerka Mélenchona.

Navzdory přetrvávajícím konfliktům by spojenectví levicových stran mohlo nakonec znamenat nečekané vítězství. Hraje se o víc než „jen“ o Paříž — na jaře 2027 se konají prezidentské a současně volby parlamentní, tedy pokud nedojde k mimořádnému politickému zemětřesení jako loni, kdy prezident rozpustil sněmovnu. Taková situace může nastat už po 8. září, kdy Bayrouva vláda požádá o důvěru, nebo po 10. září, kdy levicové strany vyzvaly k de facto blokádě Francie. Žádost vlády o důvěru lze chápat i jako pokus odvrátit hrozbu kolapsu o dva dny později.

Aby to nebylo tak jednoduché, bude se nově uplatňovat pozměněný volební systém podle takzvané reformy Paříž—Lyon—Marseille z 11. srpna 2025. Pařížané tak budou hlasovat dvakrát: volit budou jak obvodní radní, tak městské zastupitele v rámci dvoukolového proporčního systému, který dává vítězné kandidátce bonus 25 procent. Tato novinka může komplikovat situaci pro všechny strany.