Nebyl v první řadě, přesto rozhodnutí prezidenta Emmanuela Macrona jmenovat Michela Barniera, veterána domácích i evropských politických bitev, novým francouzským premiérem, vypadá na první pohled docela uvážlivě — přichází solidní, seriózní a skromný premiér…

Třiasedmdesátiletý politik, který v minulosti Macrona nezřídka kritizoval, se náhle ocitl v první linii. Elysejský palác poněkud uštěpačně oznámil, že tentokrát nepůjde o „soužití“ prezidenta a premiéra, jak tomu bylo v dějinách Páté republiky dříve, ale o „náročné soužití“. Malý sémantický úkrok se zdá být téměř nepodstatným, kdyby nešlo o víc.

Nastává období, v němž krokové variace na francouzské politické scéně budou opravdu důležité. O tom, zda bude „prezident předsedat“ a „premiér vládnout“, jak stojí v článku 20 francouzské ústavy, se ale zatím můžeme jen dohadovat. Tanec se patrně nebude podobat láskyplnému romantickému valčíku, ale s ohledem na místní zvyklosti spíše divokému tangu, u něhož nemalou roli hraje publikum, v tomto případě lid v ulicích. Již první dny po Barnierově nominaci přinesly o minulém víkendu úvodní pískot, křik a mobilizaci.

Schváleno, odbaveno? Sotva.

Postavení Barniera a Macrona v tomto novém tanečním pořádku rozhodně nebude snadné. Nejen kvůli tomu, že stále mladý prezident Macron má za partnera Barniera, zkušeného politika z tábora Republikánů, několikanásobného ministra dvou bývalých prezidentů — Jacquese Chiraca a Nicolase Sarkozyho — a naposledy i vyjednavače pro Brexit, ale i proto, že tanec bude pod dozorem, a to zejména požíračného, všudypřítomného radikálně-nacionalistického Národního sdružení, nejpočetnější strany, jíž v Národním shromáždění předsedá Marine Le Penová.

Levicový deník Libération ve svém vydání ze 6. září neváhal na titulní straně orazítkovat hlavu novopečeného premiéra nápisem: „Approuvé par Marine Le Pen“ — Schváleno Marine Le Penovou. Tentokrát však nejde pouze o efektní karikaturu, k jakým má tento list sklony, ale o faktický výsledek zákulisního jednání.

Až dojemně o tomto jednání vypovídají zákulisní informace, publikované v nedělníku Journal du Dimanche, blízkém krajní pravici, že se v něm angažoval neslavně proslulý Macronův poradce Thierry Solère. O něm před časem stejný list odhalil, že organizoval i „seznamovací večeři“ Le Penové s bývalým premiérem Édouardem Philippem, jinak čerstvě vyhlášeným prezidentským kandidátem pro volby v roce 2027, kdy už nebude Macron moci potřetí kandidovat.

Édouard Philippe, starosta města Le Havre, bývalý kádr Republikánů, velmi oblíbený první Macronův premiér, ale zejména předseda strany Horizonty, která sice nominálně tvoří součást Macronovy koalice v parlamentu, zároveň ale i vlivnou vnitřní opozici. Podobně jako Philippe ani o něco více věrný a o něco méně kritický François Bayrou se svým Demokratickým hnutím také neodmítá znovu v roce 2027 kandidovat.

Oficiálně nikdo — Le Penová ani Macron — tyto informace nekomentovali, zřejmé ale je, že mezi na veřejnosti úhlavními politickými nepřáteli se v posledních týdnech uskutečnila dohoda, jež sice nemusí mít dlouhého trvání, ale není bez významu. Když jednoho dne v roce 1988, v časech vzmachu Marinina otce, přišli novináři s informací, že expremiér a budoucí prezident Jacques Chitac uzavřel tajnou dohodu s Jeanem-Marie Le Penem, Chirac to veřejně popřel. Inu, časy se mění.

Spojenectví s Národním sdružením již není nic ostudného, ačkoliv „sanitární kordon“ zůstává stále na oko v platnosti, nikdo však už dnes této póze nevěří. Ani Eric Ciotti, jenž se přímo jako předseda Republikánů s Národním sdružením spojil ve volbách, ale ani prezident Macron, jakkoli se stále schovává za kulisami.

Nyní proti prezidentovi Macronovi a jeho politice „ukradených voleb“ otevřeně vystupuje zejména Nová lidová fronta, která si premiérský post nárokuje. Není ale kvůli rozdělení parlamentu na tři bloky — centristický, krajně levicový a krajně pravicový — s to získat parlamentní většinu. Nová lidová fronta se sice shodla na nominaci státní úřednice Lucie Castetsové, ale Macron ji odmítl, nejen prý kvůli agresivnímu stylu vedoucího představitele nejsilnějšího uskupení Fronty Jeana-Luca Mélenchona z Nepoddajné Francie, ale především pro „stabilitu institucí“.

Instituce byly ovšem oslabeny zvláště Macronovým rozhodnutím rozpustit Národní shromáždění v reakci na konečný výsledek evropských voleb. To jen posílilo Le Penovou a oživilo politické rozdělení na levici a pravici, které se prezident snažil dlouhodobě překročit. Epicentrum politické moci se fakticky pouze přesunulo z Elysejského paláce do paláce Bourbonského, sídla parlamentu, čehož si více než jindy jsou vědomi všichni, kdo proměny Páté republiky dlouhodobě sleduji. Prohrál tím prezident i levice, neboť už nemají v rukou žádné trumfy. Macron ztratil legitimitu, levice jednotu.

Už zbývá jen, aby prezident splnil jeden ze svých dosud nesplněných slibů: prosadil proporční volební systém při volbách do parlamentu. To by definitivně znamenalo politickou většinu pro Marine Le Penovou — a nezabránily by tomu už žádné „volební baráže“ ani řeči o fašismu.

Premiér Barnier naznačil, že hodlá do nové vlády pozvat všechny, kteří splňují kritérium kompatibility mimo extrémy. Láká tak i socialisty a ekology na levici a umírněnou pravici. Fakticky ale zůstává rukojmím pravice krajní.

Za horizontem 2027

V současnosti se už zkrátka nepíše „nový svět“, jak si ho přál Emmanuel Macron rok před svým prezidentským triumfem v roce 2017, nýbrž připomíná stále více ten starý, znesvářený. Ostatně sám přece vzešel ze zákulisních intrik a technokracie privilegovaných a bohatých. Macron, prezident bohatých.

Krizi prezidentské legitimity ve Francii, již ještě nedávno mnozí ani po neúspěchu v parlamentních volbách roku 2022 nechtěli uznat, je dnes do očí bijící. Premiér Barnier bude muset vyvinout nadlidské úsilí, aby dokázal vrátit Francii, zmítanou závratným deficitem a desetiletími neřešené imigrace, ztracenou stabilitu.

Prezident a premiér, dva tanečníci na parketu, vyvolávají dojem, že se už dnes jedná spíše o danse macabre, tanec smrti. V případě politického veterána Barniera to bude nesporně svůdné, ale dosti křečovité poslední tango.

Jak dlouho bude trvat? Do příštího rozpuštění parlamentu, do roka a do dne? Nebo ještě dříve, už po jeho projevu začátkem října? To se zatím nikdo neodvažuje předjímat. Prezidentovi Macronovi nyní zvoní hrana a jeho mandát se krátí rychleji, než by si sám přál. Všichni hledí na horizont rozhodujícího roku 2027, kdy by měl nejpozději skončit.