Ve středu večer padla francouzská vláda. Takové věci se stávají v mnoha zemích a nejsou považovány za tragédii. Jenže ve Francii se něco takového nestalo už víc než šedesát let. Její parlamentní systém byl naprojektován na neotřesitelnou exekutivu. Proto to byl pro Francii šok, a proto se tam mluví o nejistotě, co bude dál. Polovina Francouzů ale zároveň pád vlády schvaluje.

Šokem je ovšem způsob, který pád vlády vyvolal a jaké zrcadlo nastavil zemi. Shodila ji totiž krajní pravice. Zničehonic se ukázalo, že jí narostla taková moc, že dokáže povalit vládu.

Od války nebylo něco podobného myslitelné, extrémní pravice tam byla vždy marginální silou, která ovšem v posledních letech výrazně rostla a teď se ukázala jako hráč nejvyšší politiky, který může rozhodnout o bytí a nebytí kabinetu. Tahle síla má od posledních voleb v parlamentu celou třetinu poslanců, což je ve Francii také novum.

Její politici se zatím tvářili, že přistoupili na demokratickou parlamentní hru a nijak nevybočovali z parlamentních zvyklostí. Až teď najednou Marine Le Penová vycítila příležitost a vyrazila do útoku.

A co je největším šokem — pád menšinové středopravicové vlády způsobilo společné hlasování levice a krajní pravice, pouze a výlučně těchto dvou uskupení. Přitom dlouhá léta byl jedním z hlavních témat všech levicových stran ve Francii odpor ke krajní pravici, jenž se projevoval i praktickými kroky k jejímu blokování sanitárním kordonem ostatních stran a který levice vehementně praktikovala ještě v červencových volbách. A teď najednou tam, kde se potkal zájem obou, levice klidně poskytla Le Penové pomoc, bez níž by neuspěla.

Jestliže levice myslela svůj návrh na vyslovení nedůvěry vládě vážně, musela vědět, že jedinou silou, se kterou by ho mohla prohlasovat, je krajní pravice. Společným zájmem byl od samého počátku odpor ke středopravicové vládě Michela Barniera, jehož jmenoval v srpnu prezident Macron, a bylo jen otázkou času, kdy opozice zapříčiní její pád.

Levice tenkrát chtěla mít svoji premiérku. A Le Penová zase, aby se s ní zacházelo jako s každou jinou stranou, aby se s ní konzultovaly vládní kroky a projekty, což Barnier nedělal, popřípadě jen sporadicky.

Skutečným terčem je Macron

Skutečným a konečným terčem obou je ale prezident, Barnier byl jen zástupným prvkem. Už dlouho volá nejvýraznější politik levice Jean-Luc Mélenchon, aby Macron odstoupil, že prý on je zdrojem veškerých problémů a že jedině takto se Francie uklidní a najde společnou řeč. Podobně mluví Le Penová.

Motivace je jasná, oběma jde o jediné, vyvolat předčasné prezidentské volby. Mají dojem, že dnešní turbulentní doba jim nahrává. V posledních prezidentských volbách skončila Le Penová jako druhá a Mélenchon hned za ní a od té doby si oba myslí, že teď už by to jednomu z nich mohlo vyjít, pokud se jim nějak podaří Macrona znemožnit. Trochu Trumpův syndrom, zpochybňovat legitimitu vítěze voleb.

Macron to odmítá s tím, že byl řádně zvolen a že zůstane do posledního dne svého mandátu. Ale Mélenchon svou fixní ideu opakuje už tak dlouho a vytrvale, že by s Macronovým odstoupením souhlasila nadpoloviční většina Francouzů. Mají dojem, že tím by se pročistil vzduch. Žádný prezident takhle od války neodstoupil, neustálé opakování ale nese své ovoce.

Le Penová má ještě jeden důvod proč usilovat o předčasné volby. Má na krku vyšetřování ohledně fiktivních platů asistentů europoslanců své strany a hrozí jí pět let zákazu kandidovat ve volbách. To by znamenalo, že by se řádného termínu v roce 2027 zúčastnit nemohla.

Sešly se oba extrémy

Co se přesně minulou středu ve francouzském parlamentu stalo? Premiér Barnier chtěl v předcházejících dnech předložit poslancům návrh zákona o financování sociálního pojištění na příští rok. Konzultoval ho se všemi stranami, Le Penová vznášela stále nové požadavky, až premiér pochopil, že jí nejde o věcnost, že její podmínky jsou jen zastíracím manévrem a že pro zákon hlasovat nebude.

Sáhl proto po legitimním nástroji, jaký nabízí ústava, její článek 49.3, jaký v minulosti používaly všechny vlády, pravicové i levicové, a kterým je vládní zákon přijat bez hlasování. Ovšem s tím, že vláda dává v sázku svůj osud skrze možné hlasování o nedůvěře.

A na to naskočila levicová koalice Nová lidová fronta i krajní pravice Národní sdružení a okamžitě přišly se svými návrhy na nedůvěru. Šlo čistě o politickou hru, jak ukázat Macronovi prostředníček. Nejdřív to totiž vypadalo, že nebudou mít šanci.

V parlamentu jsou dnes tři zhruba stejně silné bloky. Bylo jasné, že centristický blok pro odstoupení vlády ruku nezvedne, a tak se návrhy zdály zpočátku víceméně formálními, jelikož strana Le Penové přece nikdy nepodpoří návrh levice, a naopak. Tak tomu aspoň bylo dosud.

Jenže teď se Le Penová rozhodla využít situace a proti všem předpokladům návrh levice podpořit. Ruku pro něj zvedli všichni její poslanci.

Politicky je tenhle neočekávaný pakt pro Le Penovou i pro spojenou levici ošidný, pobouřil mnoho centristických voličů a nerozumí mu část voličů Le Penové. Její taktika je o to překvapivější, že levicový návrh silnými slovy kritizoval Barniera za to, že šel údajně na ruku Národnímu sdružení. To ale Le Penové nevadilo, účel světí prostředky.

Má Macron odstoupit?

Co teď bude následovat? Michel Barnier odstoupil, jeho vláda bude ještě fungovat v demisi. Nové volby nelze konat dřív než příští srpen, takže situace zůstává stejně patová jako v létě, kdy prezident Barniera jmenoval. Macron bude nucen během několika dnů jmenovat nového premiéra, jinak nezabrání šířícím se hlasům žádajícím jeho odstoupení. Dnes by si ho přálo už šedesát procent obyvatel.

Najít ale dnes politika ochotného vzít premiérský úřad bude obtížné, jeho vláda bude zase menšinová a při příštím projednávání nějakého zákona může skončit jako Barnier. Není důvod, proč by měli Le Penová a Mélenchon Macronovi usnadnit situaci.

Levice si už rychle řekla o premiéra, Le Penová ovšem prohlásila, že by ho neuznala a vyvolala by hned hlasování o nedůvěře. A je nemyslitelné, že by Macron jmenoval někoho z krajní pravice. Takže je tam, kde byl v červnu. Jen s malým rozdílem — socialisté vyjádřili ochotu ke vstřícnosti.

Že volby nevygenerovaly jasnou většinu, ale tři formace, z nichž žádná nemá většinu a žádná nechce s ostatními spolupracovat, se stalo poprvé od časů de Gaulla. Francouzský parlament, kde byla vždy jasná většina a jasná opoziční menšina, přitom nezná kompromisy a koalice vzdálených sil jako třeba Německo. Teď se ovšem leccos změnilo a bude se muset změnit i chování poslanců.

Polovina Francouzů viní z politické nestability Macrona, stal se pro ně ovšem snadným hromosvodem. Na jeho obhajobu je nutno říci, že tři velké bloky v parlamentu jen odrážejí situaci v národě. On je nevytvořil a jeho případným odchodem nezaniknou. V posledních letech v zemi velmi posílily antisystémové nálady, jejichž výsledkem je jak početná krajní pravice, tak početná radikální levice.

Francii teď jistě čeká nestabilita a nejistota. Ukazuje na to i připravovaná velká stávka státních zaměstnanců, ač už neexistuje vláda, proti níž by měl být protest veden. Nestabilita samozřejmě nepomůže ekonomice, která už teď je ve špatných číslech. Francie má obří dluh 110 procent HDP a schodek rozpočtu šest procent, který se Barnier pokusil zkrotit, ale teď bude jeho následovník začínat od nuly.

Macron ve světě oslabí

Nás se francouzské trable budou také týkat. Francie je největším státem EU, její druhou největší ekonomikou a vojenskou mocností prvního řádu. Jakákoli její nestabilita se promítne na evropské úrovni i ve světě.

Bylo by paranoiou myslet si, že za pádem Barnierovy vlády je Putin, jisté ovšem je, že mu to hraje do karet. Emmanuel Macron po počátečních pokusech přivést ruského prezidenta ohledně Ukrajiny k rozumu je dnes jedním z nejvýraznějších Putinových odpůrců a každé jeho oslabení je oslabením protiputinovské koalice.

Paříž je zároveň tradičně hlavním hybatelem EU a Macron teď bude z logiky věci velmi oslaben. Ihned toho využila předsedkyně Evropské komise Ursula von der Leyenová, která chce v Uruguayi podepsat smlouvu s Mercosurem, ač se Francie dlouho a vehementně staví proti.

Ač má Macron doma stále větší problémy a stále menší popularitu, v zahraniční politice je velmi asertivní. Do Paříže pozval na sobotní slavnostní otevření katedrály Notre-Dame Donalda Trumpa, který tam přijede na svou první zahraniční návštěvu po zvolení.

Je to Macronův úspěch, dá mu možnost slyšet jako prvnímu v Evropě, jak si Trump představuje svoje počáteční kroky. A lze předpokládat, že proberou další postup vůči Ukrajině i bezpečnost Evropy. Macron s ním ovšem bude mluvit ve chvíli, kdy nebude mít premiéra ani vládu.