Ve středu večer padla francouzská vláda. Takové věci se stávají v mnoha zemích a nejsou považovány za tragédii. Jenže ve Francii se něco takového nestalo už víc než šedesát let. Její parlamentní systém byl naprojektován na neotřesitelnou exekutivu. Proto to byl pro Francii šok, a proto se tam mluví o nejistotě, co bude dál. Polovina Francouzů ale zároveň pád vlády schvaluje.

Šokem je ovšem způsob, který pád vlády vyvolal a jaké zrcadlo nastavil zemi. Shodila ji totiž krajní pravice. Zničehonic se ukázalo, že jí narostla taková moc, že dokáže povalit vládu.

Od války nebylo něco podobného myslitelné, extrémní pravice tam byla vždy marginální silou, která ovšem v posledních letech výrazně rostla a teď se ukázala jako hráč nejvyšší politiky, který může rozhodnout o bytí a nebytí kabinetu. Tahle síla má od posledních voleb v parlamentu celou třetinu poslanců, což je ve Francii také novum.

Její politici se zatím tvářili, že přistoupili na demokratickou parlamentní hru a nijak nevybočovali z parlamentních zvyklostí. Až teď najednou Marine Le Penová vycítila příležitost a vyrazila do útoku.

A co je největším šokem — pád menšinové středopravicové vlády způsobilo společné hlasování levice a krajní pravice, pouze a výlučně těchto dvou uskupení. Přitom dlouhá léta byl jedním z hlavních témat všech levicových stran ve Francii odpor ke krajní pravici, jenž se projevoval i praktickými kroky k jejímu blokování sanitárním kordonem ostatních stran a který levice vehementně praktikovala ještě v červencových volbách. A teď najednou tam, kde se potkal zájem obou, levice klidně poskytla Le Penové pomoc, bez níž by neuspěla.

Jestliže levice myslela svůj návrh na vyslovení nedůvěry vládě vážně, musela vědět, že jedinou silou, se kterou by ho mohla prohlasovat, je krajní pravice. Společným zájmem byl od samého počátku odpor ke středopravicové vládě Michela Barniera, jehož jmenoval v srpnu prezident Macron, a bylo jen otázkou času, kdy opozice zapříčiní její pád.

Levice tenkrát chtěla mít svoji premiérku. A Le Penová zase, aby se s ní zacházelo jako s každou jinou stranou, aby se s ní konzultovaly vládní kroky a projekty, což Barnier nedělal, popřípadě jen sporadicky.

Skutečným terčem je Macron

Skutečným a konečným terčem obou je ale prezident, Barnier byl jen zástupným prvkem. Už dlouho volá nejvýraznější politik levice Jean-Luc Mélenchon, aby Macron odstoupil, že prý on je zdrojem veškerých problémů a že jedině takto se Francie uklidní a najde společnou řeč. Podobně mluví Le Penová.