Slavnostní zahájení Letních olympijských her 2024 v Paříži a uvedení filmu Deadpool & Wolverine jsou dvě výrazné kulturní události letošního léta, které nabídly oslnivou podívanou plnou ironie. To je ale vše, co mají společné. Právě analýzou toho, v čem se liší, můžeme dobře proniknout k nanejvýš ambivalentní povaze ironie v dnešní době.

Ironický odstup od etablovaného společenského řádu slouží často jen jako špatně zastřená forma konformismu. Jak píše o snímku Deadpool & Wolverine, nejnovější epizodě zřejmě nekonečného cyklu marvelovských superhrdinských blockbusterů, Wendy Ideová z týdeníku The Observer, „dokáže být protivný a zároveň velmi zábavný … Ale je také odfláknutý, cyklí se, je bídný po vizuální stránce, příliš sází na gagy odvozené z memů a až nesnesitelným způsobem využívá metavtipy zaměřené na komiksové fanoušky“.

Jde o přímo dokonalý popis toho, jak dnes funguje ideologie! S ohledem na to, že její hlavní poselství už nikdo vážně nebere, předkládá vtipy odkazující na sebe samu, skoky mezi dimenzemi a vtíravé odbočky bořící čtvrtou stěnu. Je to tentýž přístup — ironie ve službách statu quo, díky němuž dokáže velká část veřejnosti snášet stále šílenější a násilnější svět.

Jde o hodně

Režisér zahajovacího ceremoniálu olympijských her Thomas Jolly nám však připomněl, že ještě existuje i jiný druh ironie. A přestože se při prezentaci hostitelského města a francouzské kultury věrně držel Olympijské charty, sklidil značnou kritiku. Pomineme-li ty katolíky, kteří vyobrazení bakchanálské slavnosti mylně pokládali za výsměch Poslední večeři Páně, byl to maďarský premiér Viktor Orbán, kdo odmítnutí nejlépe vystihl:

„Na Západě už lidé nevěří v národní státy. Popírají existenci společné kultury a na ní založené veřejné morálky. Žádná morálka neexistuje … Pokud jste včera sledovali zahájení olympijských her, tak jste to viděli na vlastní oči.“

Jeho slova svědčí o tom, že tu jde opravdu o hodně. Podle Orbána byl olympijský ceremoniál dokladem duchovní sebevraždy Evropy, zatímco pro režiséra ceremonie Jollyho — a snad i pro mnohé z nás — představoval vzácný projev skutečného evropského kulturního dědictví. Svět mohl nahlédnout do země Descarta, zakladatele moderní filozofie, jehož radikální skepse se zakládala na univerzální — a tedy „multikulturní“ — perspektivě. Descartes pochopil, že vlastní tradice nejsou o nic lepší než domněle „výstřední“ tradice jiných:

„Už za dob studií mě učili, že si nelze představit nic tak podivného nebo neuvěřitelného, co by netvrdil některý z filozofů. Během svých cest jsem však poznal, že všichni ti, jejichž smýšlení je velmi protichůdné vůči našemu, nemusí být nutně barbaři nebo divoši, ale mohou mít stejně, nebo dokonce více rozumu než my.“

Právě relativizací dílčích jevů můžeme dospět k autentickému univerzalistickému postoji. Řečeno kantovsky, přimknutí se k národním kořenům nás vede k soukromému užívání rozumu, které nás omezuje svými podmíněnými dogmatickými předpoklady.

V eseji Co je osvícenství? postavil Kant proti tomuto nezralému, soukromému rozumu model, který je veřejný a více objektivní. Zatímco první přístup reflektuje pouze vlastní stát, náboženství a instituce, jimž jen slouží, veřejné užívání rozumu vyžaduje zaujmout nadnárodní postoj.

Evropská naděje