Slavnostní zahájení Letních olympijských her 2024 v Paříži a uvedení filmu Deadpool & Wolverine jsou dvě výrazné kulturní události letošního léta, které nabídly oslnivou podívanou plnou ironie. To je ale vše, co mají společné. Právě analýzou toho, v čem se liší, můžeme dobře proniknout k nanejvýš ambivalentní povaze ironie v dnešní době.

Ironický odstup od etablovaného společenského řádu slouží často jen jako špatně zastřená forma konformismu. Jak píše o snímku Deadpool & Wolverine, nejnovější epizodě zřejmě nekonečného cyklu marvelovských superhrdinských blockbusterů, Wendy Ideová z týdeníku The Observer, „dokáže být protivný a zároveň velmi zábavný … Ale je také odfláknutý, cyklí se, je bídný po vizuální stránce, příliš sází na gagy odvozené z memů a až nesnesitelným způsobem využívá metavtipy zaměřené na komiksové fanoušky“.

Jde o přímo dokonalý popis toho, jak dnes funguje ideologie! S ohledem na to, že její hlavní poselství už nikdo vážně nebere, předkládá vtipy odkazující na sebe samu, skoky mezi dimenzemi a vtíravé odbočky bořící čtvrtou stěnu. Je to tentýž přístup — ironie ve službách statu quo, díky němuž dokáže velká část veřejnosti snášet stále šílenější a násilnější svět.

Jde o hodně