Kauza údajného rasistického výroku hráče pražské Slavie Ondřeje Kúdely a výše trestu, uděleného mu evropskou fotbalovou asociací UEFA, hýbe českou veřejností. Vyvolává emotivní reakce a chápou se jí i politici a veřejní činitelé, jako třeba prezidentův kancléř Vratislav Mynář. Jak už to tak v českých debatách o rasismu bývá, bojuje se proti představě, že se kdosi pokouší udělat ze všech Čechů rasisty, což neodpovídá skutečnosti. A že prý je to nespravedlivé, stejně jako vysoký trest udělený hráči Slavie.

Celá záležitost, jako ostatně všechno spojené s projevy rasismu a obecněji s předsudky a stereotypy všeho druhu, má mnoho rovin. Snad bude proto užitečné podívat se na ni z několika na první pohled nesouvisejících perspektiv. V otázce rasismu se totiž setkávají a střetávají různé světy, různé zkušenosti a mentality, různě strukturované společnosti s různou historickou zkušeností — a pouze s vědomím této neobyčejné různosti se můžeme vyhnout tomu, abychom v debatách o rasismu skončili buď u naprostého zmatku, nebo u zjednodušujících zkratek.

Simpsonovi a strukturální rasismus

Začněme tedy doslova „ze zcela jiného soudku“, jak praví zlidovělý výrok ze skečů Monty Pythonů. Komik a člen legendární skupiny Monty Python John Cleese zveřejnil na Twitteru parodickou reakci na vystoupení herce Hanka Azarii, který se emotivně omluvil všem lidem indického původu za to, že propůjčil v americkém seriálu Simpsonovi hlas indickému majiteli koloniálu jménem Apu Nahasameemapetilon. Cleese nechtěl zůstat pozadu a jménem Monty Pythonů se omluvil bílým Angličanům.

Azaria, který je sám „bílý“, konkrétně sefardského židovského původu, a v populárním seriálu namluvil hned několik postav, většinou rovněž bílých, jako je majitel baru Očko nebo šerif Wiggum, doslova řekl, že cítí potřebu omluvit se jednomu každému člověku indického původu. Na začátku celé kauzy, když v roce 2017 americký komik indického původu Hari Kondabolu natočil hodinový dokument o tom, jak postava Apua ztělesňuje stereotypy vůči indické menšině, přitom Azaria kritiku odmítal.

O tři roky později ale změnil názor a s dabováním Apua skončil. Postava jako taková byla ze seriálu stažena. Azaria se během tří let po zveřejnění dokumentu sešel s mnoha lidmi indického původu a podle svých vlastních slov pochopil, že postava majitele obchůdku, byť byla vytvořena v dobrém úmyslu, je projevem strukturálního rasismu.

I sám tvůrce seriálu Matt Groening nakonec uznal, že změny jsou nutné. „Rasismus a předsudky jsou obrovský problém a je správné vydat se cestou rovnosti a spravedlivějšího zastoupení,“ řekl. Pro postavu Apua se v současnosti hledá nový a vhodný hlas. Zajímavější ovšem bude, jestli bude postava i jinak pojatá, a pokud ano, jak.

Pro člověka, který nežije ve Spojených státech a nezná kontext těchto debat, ale má rád Simpsonovy a jejich humor, je dost těžké pochopit, co se vlastně děje a co vede lidi jako Azaria k takto emotivním prohlášením. Stručně řečeno, Simpsonovi vždy byli a stále jsou parodickým ztvárněním amerického „obyčejného člověka“ v jeho různých podobách. Nejvíc „naloženo“ dostávají v tomto směru postavy bílých Američanů, počínaje samotným Homerem Simpsonem přes hrabivce Burnese a jeho poskoka Smitherse až po pokryteckého svatouška Neda Flanderse.

Problém je však v tom, že bílé postavy v seriálu zcela převažují. Jeho tvůrci na konci 80. let pochopitelně necítili potřebu vyvažovat percentuální zastoupení jednotlivých etnických skupin. Soustředili se na to, jaký daný člověk je a jak se chová, ne na to, jakou má barvu pleti.

Apu, pokud mohu soudit, vychází ze seriálu dost sympaticky. Ale sám fakt, že jediná postava indického původu je prodavač v koloniálu, skutečně může u někoho vzbuzovat pocity nespravedlnosti. Dítě indického původu sledující s ostatními dětmi seriál může zažívat pocity, že jsou jeho komunitě upřeny všechny ostatní možnosti, až na to prodávání v obchodě. Azaria mluví o setkání s teenagerkou, která mu se slzami v očích potvrdila, jak pro ni byla postava Apua v tomto směru traumatizující.

Aby seriál jako Simpsonovi v etnicky pluralitním prostředí, které intenzivně řeší otázku rasismu a spravedlivého zastoupení jednotlivých skupin, správně „fungoval“, musí jeho tvůrci dovedně rozmístit do děje víc postav afroamerického, indického, hispánského původu a kulturního zázemí, přidělit jim různé role a charaktery. A přitom se vyhnout tomu, aby to působilo nepřirozeně, nuceně. Pak se zřejmě vyhnou kritice. I když jisté to zdaleka není.

Politická korektnost, humor a náležitý etnický původ

Vraťme se k reakci britského komika. Letos jednaosmdesátiletý John Cleese už několik let vystupuje jako kritik politické korektnosti, která podle jeho názoru ničí samotnou možnost humoru. Nejde mu přitom jen o kritiku různých konkrétních projevů, od „cancel culture“ a vytěsňování nepohodlných názorů a jejich nositelů až po fenomén popírání klimatické změny, ale o zachování kreativity a otevřenosti lidské mysli.

Humor je v jeho pojetí zásadní pro to, aby se člověk neuzavřel v jakési — byť dobrovolně přijaté — totalitní čisté společnosti jednoho správného náhledu. Cleese doslova mluví o „orwellovské noční můře“. Už před pěti lety se svěřil s tím, že nechodí vystupovat do některých studentských kampusů, protože původně dobrá myšlenka ohleduplnosti vůči znevýhodněným se zvrhla ve strach z otevřené kritičnosti jako takové. A humor podle Johna Cleese vždy musí mít kritický potenciál, musí popuzovat.

Ve své reakci na omluvu Hanka Azarii Cleese doslova řekl, že se omlouvá všem bílým Angličanům a Angličankám, kterých se jejich skeče dotkly. A že jich bylo. Cleese s ostatními Pythony s oblibou parodoval například nabubřelé britské imperialisty, ať už ve vojenských uniformách, nebo v odění byznysmenů, učitelů a úředníků. Strefoval se do rasismu, do náboženské bigotnosti i do politického partajničení a malichernosti ve všech myslitelných podobách.

Pořad jako Monty Pythonův létající cirkus by dnes pravděpodobně BBC nenatočila. A nejen proto, že by prostě nešlo dát prostor tak etnicky a genderově uniformní sestavě, jako byla pětice bílých Angličanů doplněná o jednoho bílého Američana. Hlavně proto, že by záměrně vyhrocený, nekorektní — ve smyslu neuhlazovaný, nebojící se být co nejotevřenější — humor byl potenciálním zdrojem stížností, žalob a potíží všeho druhu. Doba se změnila.

John Cleese se po čtyřiceti letech od debat po uvedení snímku Život Briana, kdy bránil své svatokrádežné filmové dílo nabité humorem proti popuzeným představitelům křesťanských církví, posunul do role „starého bílého muže“, který nechápe, jaké jsou problémy a potřeby dnešní doby. Aspoň v tomto duchu, s naivním a zřejmě nereflektovaným ageismem v pozadí, vyznívají dnes některé kritiky jeho názorů.

Vzhledem k tomu, co má John Cleese za sebou a kolik toho svým humorem udělal proti předsudkům všeho druhu, má dnes plné právo se ozývat proti tomu, co považuje za nebezpečí pro svobodu a kreativitu člověka. Společnost by mu měla pozorně naslouchat, protože v prostředí, kde se rozhodujícím kritériem například pro překlad básně či pro propůjčení hlasu kreslené postavičce stává náležitý etnický původ, je něco zásadního špatně.

Kultura jako taková je založena na tom, že je možné překročit, překonat sociální, rasové a další stereotypy, že lidé jsou si co do své kreativity, v níž se nejplněji projevuje jejich lidství, rovni. I kdyby byly pohnutky pro vyžadování „správné etnicity“ pro ten či onen kulturní výkon sebeušlechtilejší, vedené sebeupřímnější snahou o rovnost a spravedlivé zastoupení, ve skutečnosti je to popření samotné podstaty lidského tvoření. Nepohybujeme se už ve sféře kultury, ale politického zápasu. A „kde mluví zbraně, mlčí múzy“.

Trestat rasismus přísněji než brutalitu hraje do karet rasistům

Pokud jde samotnou fotbalovou kauzu zmíněnou v úvodu, problém s desetizápasovým trestem uděleným UEFA slávistickému obránci Ondřeji Kúdelovi za údajnou rasistickou urážku hráče Glasgow Glena Kamary není v trestu samotném, ale v tom, že je neúměrně a nesmyslně vysoký — zejména ve srovnání s případem brutálního faulu s následným zraněním a fyzického napadení po zápase, za které nebyl udělen trest ani poloviční. Z boje proti rasismu se tím stává cosi vyčleněného z celku, povzneseného nad všechno ostatní. Jakési náboženství, dokonce i s náležitým a vyžadovaným rituálním pokleknutím.

Záměr je dobrý — rasismus je jasné zlo, které je správné zřetelně odsoudit. Následky takovéhoto přístupu však mohou být velmi negativní. Neúměrně vysoký trest je z principu nespravedlivý, i kdyby pro jeho udělení existovaly jakkoli pádné důvody. Odsuzovat a trestat rasismus a současně tolerovat násilí a nechat je procházet bez adekvátního trestu je ta nejlepší služba nejen rasistům a násilníkům, ale i demagogům všeho druhu. Dostávají tím totiž kýženého protivníka, nespravedlivý a utlačující „systém“.

Všichni, kdo to s potíráním rasismu v české společnosti myslí vážně, by proto měli nespravedlivý dvojí metr UEFA kritizovat jedním dechem s odsouzením všech rasistických projevů. Není to žádný populismus, ale naopak velice racionální a důležité počínání. V případě Ondřeje Kúdely nevíme, zda k rasistickému projevu skutečně došlo, nicméně nelze opomenout ani svědectví Glena Kamary a jeho spoluhráčů.

Bude zajímavé sledovat, co bude obsahovat konkrétní zdůvodnění rozsudku, které zatím nebylo zveřejněno a obě strany sporu si je vyžádaly. Ale trest, který obránce Slavie dostal, rozhodně neměl být vyšší než tresty pro dva hráče soupeře za jejich brutální fyzická napadení.

Pokud jde o Unii evropských fotbalových asociací, není to soud, ale organizace, která má právo stanovit si taková pravidla, jaká uzná za vhodné. Samozřejmě by měla být opodstatněná a spravedlivá. Smysl by asi dávalo, kdyby se zavedl paušální přísný trest za jakékoli výroky do ucha s ústy zakrytými dlaní, jak předvedl v Glasgow Ondřej Kúdela. Pak by se nemuselo řešit, zda podtext byl, či nebyl rasistický, protože by byl prokázán evidentní záměr protihráče nějak urazit. A to do fotbalu ani jakéhokoli jiného sportu prostě nepatří.

Patřičně tvrdé tresty za jakékoli násilné jednání by pak mohly snížit míru násilí a tím i jakýchkoli incidentů, včetně těch rasistických. Vždyť bez předchozí neúměrně brutální hry Rangers by z hráče Slavie inkriminovaná urážka, ať už jakákoli, pravděpodobně nevypadla. Snížení míry násilí by bylo v zájmu sportu samotného, hráčů, fanoušků, ale i celé veřejnosti. Rasistické projevy ani násilí ve fotbale by to bezezbytku nevymýtilo, ale přispělo by to k vytvoření prostředí, kde se jim bude méně dařit.

Záludnost předsudků a co proti nim dělat

Rasové, etnické a další předsudky skryté v postavách a příbězích uměleckých děl jsou záludné. Četli jsme právě s dcerou čtvrtý slavné potterovské série, Harry Potter a kouzelný pohár. Britská spisovatelka Joan K. Rowlingová v něm líčí finále mistrovství světa ve famfrpálu, jakémsi fotbalu na létajících košťatech, ve kterém se střetnou Irsko s Bulharskem. Popis hry, vystupování i vzhledu bulharského mužstva je stereotypní, nedá se chápat jinak než jako výraz předsudků, které na britských ostrovech panují vůči Východoevropanům.

Bulhaři jsou násilničtí, záludní, i jejich největší hvězda se uchyluje k nefér jednání. Postavy s východoevropsky znějícími jmény, pokud se objeví, jsou na straně zla. Pozoruhodné je, že hned po epickém vylíčení finálového zápasu následuje dramatická scéna projevu rasismu v potterovském světě. Ten je nasměrován k „mudlům“, což jsou obyčejní lidé — nekouzelníci, de facto bílí Angličané, a jako rasisté se vůči nim projevují čistokrevní kouzelníci, de facto jiní bílí Angličané.

Jedno a totéž dílo může obsahovat kritiku rasismu a současně přiživovat stereotypní představy založené na národnosti a etnickém původu, může předsudky zároveň odbourávat i jim nahrávat. A stejně tak platí, že jedna a táž událost, například fotbalové utkání, může „nasednout“ na různé již existující předsudky a posílit je. Bílý fotbalista východoevropského klubu rovná se zaostalý rasista. Černí hráči skotského klubu rovná se brutální násilníci. Ten, kdo má svůj názor a úsudek pevně dopředu daný, si ho jen utvrdí. Co se vlastně proti zakořeněným stereotypním pohledům dá dělat?

Tvorba, zvláště ta ovlivňující děti a mladé lidi, má velký potenciál k tomu rozvíjet pozitivní hodnoty a vlastnosti. Musí ale být univerzální, to znamená, že jejím základním a nejdůležitějším cílem nesmí být služba tomu či onomu skupinovému zájmu, ale snaha napomoci všem stát se lepšími lidmi. Etnická diverzita odrážející reálnou podobu společnosti je důležitý rozměr toho, aby jakékoli dílo bylo v souladu se skutečností, aby bylo pravdivé, a proto i mohlo oslovovat. Ale ještě důležitější je vštěpování obecně lidských hodnot.

Fotbalová kauza Slavie a problematický rozsudek UEFA ukazuje, jak důležité je celkově spravedlivě nastavené prostředí, ve kterém je postihování rasismu přísné, ale není absolutizováno a postaveno nad všechno ostatní. Pokud nebude důsledně a tvrdě postihován každý projev násilí, bez ohledu na etnické i další kategorie, bude to rasismus jen posilovat, ať už budou protirasistické kampaně jakkoli působivé a provázené jakkoli okázalými gesty. Nezbytná je přísná, ale spravedlivá represe.

A John Cleese nám k tomu na samý závěr připojí význam humoru a obecně svobody tvorby a vyjadřování jako nezbytné podmínky pro to, aby jakákoli společnost zůstala otevřená, kreativní a schopná sebereflexe. Aby dokázala vidět slabá místa a odvrácenou stránku jakýchkoli idejí a veřejně prosazovaných koncepcí a politik. I těch nejušlechtilejších a tvářících se jako ztělesněné dobro. Protože i ty je třeba posuzovat v širším kontextu a s nadhledem. A to je bez humoru těžké až úplně nemožné.