O rasismu, předsudcích, spravedlnosti a humoru
Filip OutrataJak souvisí rasové a národnostní předsudky v literárních a filmových dílech s násilím a urážkami na fotbalových stadionech? Co se proti rasismu dá dělat? A jak při tom může pomoci humor?
Kauza údajného rasistického výroku hráče pražské Slavie Ondřeje Kúdely a výše trestu, uděleného mu evropskou fotbalovou asociací UEFA, hýbe českou veřejností. Vyvolává emotivní reakce a chápou se jí i politici a veřejní činitelé, jako třeba prezidentův kancléř Vratislav Mynář. Jak už to tak v českých debatách o rasismu bývá, bojuje se proti představě, že se kdosi pokouší udělat ze všech Čechů rasisty, což neodpovídá skutečnosti. A že prý je to nespravedlivé, stejně jako vysoký trest udělený hráči Slavie.
Celá záležitost, jako ostatně všechno spojené s projevy rasismu a obecněji s předsudky a stereotypy všeho druhu, má mnoho rovin. Snad bude proto užitečné podívat se na ni z několika na první pohled nesouvisejících perspektiv. V otázce rasismu se totiž setkávají a střetávají různé světy, různé zkušenosti a mentality, různě strukturované společnosti s různou historickou zkušeností — a pouze s vědomím této neobyčejné různosti se můžeme vyhnout tomu, abychom v debatách o rasismu skončili buď u naprostého zmatku, nebo u zjednodušujících zkratek.
Simpsonovi a strukturální rasismus
Začněme tedy doslova „ze zcela jiného soudku“, jak praví zlidovělý výrok ze skečů Monty Pythonů. Komik a člen legendární skupiny Monty Python John Cleese zveřejnil na Twitteru parodickou reakci na vystoupení herce Hanka Azarii, který se emotivně omluvil všem lidem indického původu za to, že propůjčil v americkém seriálu Simpsonovi hlas indickému majiteli koloniálu jménem Apu Nahasameemapetilon. Cleese nechtěl zůstat pozadu a jménem Monty Pythonů se omluvil bílým Angličanům.
Azaria, který je sám „bílý“, konkrétně sefardského židovského původu, a v populárním seriálu namluvil hned několik postav, většinou rovněž bílých, jako je majitel baru Očko nebo šerif Wiggum, doslova řekl, že cítí potřebu omluvit se jednomu každému člověku indického původu. Na začátku celé kauzy, když v roce 2017 americký komik indického původu Hari Kondabolu natočil hodinový dokument o tom, jak postava Apua ztělesňuje stereotypy vůči indické menšině, přitom Azaria kritiku odmítal.
O tři roky později ale změnil názor a s dabováním Apua skončil. Postava jako taková byla ze seriálu stažena. Azaria se během tří let po zveřejnění dokumentu sešel s mnoha lidmi indického původu a podle svých vlastních slov pochopil, že postava majitele obchůdku, byť byla vytvořena v dobrém úmyslu, je projevem strukturálního rasismu.
I sám tvůrce seriálu Matt Groening nakonec uznal, že změny jsou nutné. „Rasismus a předsudky jsou obrovský problém a je správné vydat se cestou rovnosti a spravedlivějšího zastoupení,“ řekl. Pro postavu Apua se v současnosti hledá nový a vhodný hlas. Zajímavější ovšem bude, jestli bude postava i jinak pojatá, a pokud ano, jak.
Pro člověka, který nežije ve Spojených státech a nezná kontext těchto debat, ale má rád Simpsonovy a jejich humor, je dost těžké pochopit, co se vlastně děje a co vede lidi jako Azaria k takto emotivním prohlášením. Stručně řečeno, Simpsonovi vždy byli a stále jsou parodickým ztvárněním amerického „obyčejného člověka“ v jeho různých podobách. Nejvíc „naloženo“ dostávají v tomto směru postavy bílých Američanů, počínaje samotným Homerem Simpsonem přes hrabivce Burnese a jeho poskoka Smitherse až po pokryteckého svatouška Neda Flanderse.
Simpsonovy nesleduji, nemohu tedy konkrétně soudit. Nicméně - pro popisovanou změnu názorů onoho představitele či dabéra mohu mít pochopení, jakož i pro pojem "strukturálního rasismu".
Jde o to: ano, humor je potřebný; a satira ze své samotné podstaty musí být sžíravá. Ale - i humor musí mít své hranice. I humor musí být empatický - to jest, musí si vždy být vědom svých důsledků. Humor nemá žádnou absolutní licenci bezhlavě snižovat a urážet kohokoli. Protože pak přestává být humorem, a stává se pouhým exhibicionismem.
A v daném případě je především zásadně nutno rozlišovat mezi tím, zda se svým humorem strefuji do někoho, kdo má dominantní postavení (jako je stále ještě anglický bílý muž), anebo do někoho, kdo je příslušníkem stále ještě nějak "upozaděného" národa. Ironická omluva J. Cleese bílým Angličanům je tedy sice vtipná, ale zároveň je zcela mimo.
--------------------------
Co se "politické korektnosti" týče (a jmenovitě v oblasti humoru, ale i fotbalu) - to je v současném světě opravdu krajně složitý problém. Na jednu stranu je nutno chápat naprostou důslednost boje proti jakýmkoli projevům diskriminace - ale na straně druhé pokud tento boj nabude formalizovaných či ritualizovaných, a především dogmatických podob, pak je to samozřejmě zase špatně. (Například to povinné poklekávání před fotbalovými zápasy: původně to byla bezpochyby ušlechtilá myšlenka vyjadřující solidaritu, ale postupem času se z toho stává čím dál tím více jenom vyprázdněný rituál.)
----------------------------------
Co se pak kauzy Kúdela týče: tady je nutno rozlišovat dva aspekty věci. Na jedné straně se desetizápasový trest skutečně jeví v daném kontextu naprosto nepřiměřeným - pokud vycházíme z toho že rasistický podtext jeho výroku na adresu protihráče nebyl prokázán. Jednání disciplinární komise UEFA se tu jeví být značně alibistickým: my sice nevíme jestli si to doopravdy stalo, ale protože je to politicky tak citlivá záležitost, tak pro j i s t o t u udělíme exemplární trest.
Na straně druhé mě ale nemálo zarazila jedna diskuse v české televizi na dané téma. Prakticky všichni její účastníci se samozřejmě rozčilovali nad neúměrností trestu pro hráče Slávie Kúdelu; ale sotva kdo projevil byť i sebemenší pochopení pro pocity hráče černé barvy kůže, když je uražen rasisticky. Jeden účastník diskuse se dokonce vyjádřil tak, že "smůla je že dneska ti kluci (tedy naši fotbalisté) umějí anglicky; my bysme mu to řekli česky a tím by to bylo vyřízeno!"
V české společnosti se stále ještě nevyvinulo vědomí a povědomí o tom, jak strašlivě ponižující je i sebemenší náznak rasismu. Nebo vůbec: urážet někoho něčím, proti čemu se nedá bránit. Příklad z nerasové oblasti: já mohu třeba v zápalu boje říci z d r a v é m u protihráči (nebo i spoluhráči), že hraje jako hrbáč; ale nikdy bych to nesměl a ani nemohl říci někomu kdo by skutečně takto byl postižen. Protože urážka takového druhu jde až na samotnou dřeň vlastní sebeúcty postiženého. A to samé - a ještě mnohem více - platí i o invektivách s rasistickým podtextem.
Takže tu zase proti sobě stojí dvě strany, z nichž každá si věc příliš zjednodušuje a ulehčuje: na straně jedné alibistický rozsudek disciplinární komise, na straně druhé latentní rasismus, nebo přinejmenším naprostý nedostatek empatie v české společnosti.
Fakt, že jediná postava indického původu je prodavač v koloniálu, skutečně může v Indovi vzbuzovat pocity nespravedlnosti, že jeho komunitě jsou upřeny všechny ostatní možnosti, až na to prodávání v obchodě. Teenagerka to se slzami v očích potvrdila, jak pro ni byla postava Apua v tomto směru traumatizující. Já samozřejmě také se slzami v očích potvrzuji, jak je pro mě nesmírně traumatizující, že postava Čecha nejen že v tom seriálu nebyla ani prodavačem v koloniálu, ale dokonce se tam vůbec taková postava ani neobjevila, a to přesto, že v Americe je lidí českého původu přece spousta. Cítím to jako nespravedlnost a mám slzy v očích.
Ono je to ve skutečnosti ještě horší. V seriál vystupuje jedna postava, jejíž český původ je poměrně snadno dešifrovatelný: Clancy Wigum.
V češtině -- a právě jen v ní -- mluvící jméno Vygum charakterizuje velmi přiléhavě tohoto bodrého policejního velitele, podobně jako jeho typicky česká postava, která ani v nepovedené americké animaci nemůže zapřít svůj vztah k Josefu Švejkovi -- ona milá obezita tak odlišná od nehezké oteklosti takové Homera.
A vidíte, tvůrci seriálu nalhávají dětem z české menšiny, že Wigum je Ir.
To je otázka spíše pro literární kritiky, jestli byl Švejk vygumovanej, nebo zda vygumovaní byli představitelé rakousko-uherské armády. Když jsem před mnoha a mnoha lety začínal svoji vojenskou anabázi jakožto adept strážní služby, který měl chránit muniční sklad nedaleko říčky Vláry před všehoschopnými agenty západních rozvědek, všiml si důstojnický sbor hned po jednom měsíci, že nosím brýle a tudíž jsem strážní služby vlastně neschopen. My jsme zase ale pro jejich těžkou práci měli pochopení, takže těm, co měli na rameni zlaté hvězdičky jsme souhrnně říkali "gumy", a to nikoliv pro jejich flexibilitu.
Tenkrát prostě vůbec nepřicházelo v úvahu, aby se nám ti agenti promenádovali po muničáku. (Ale ani ti agenti už bohužel nejsou co bejvali.)
Pane Outrato,
rád bych zde připomněl, že vážně míněná starost, aby postava prodavače v koloniálu nebyla traumatizující a nevháněla citlivým jedincům [a jedinkám] slzy do očí - že tato opravdu vážně míněná starost dosti spolehlivě vhání citlivé jedince do řad gurmánů vychvalujících ostrý ruský režim, neboť pak tuto baštu považují za jedinou baštu zdravého rozumu.
Když se progresivní levice zblázní, neznamená to pochopitelně, že baštou zdravého rozumu je ruský režim - přestože ruskému režimu jde toto bláznovství silně k duhu (i když sám je mnohdy považován za neduh).
Zastávání tohoto - zde v článku naznačeného stanoviska bohužel ve společnosti hloubí zcela nepřekonatelný myšlenkový příkop. S někým, kdo tohle zastává, nejsem už prostě schopen se vůbec domluvit a jsem tudíž buď
a) nucen považovat ho za blázna,
b) nebo jsem sám blázen, který potřebuje morální převýchovu v intencích progresivistické levice.
Ať už platí kterákoliv z těchto dvou možností, jde o skutečnou tragédii.