O rasismu, předsudcích, spravedlnosti a humoru

Filip Outrata

Jak souvisí rasové a národnostní předsudky v literárních a filmových dílech s násilím a urážkami na fotbalových stadionech? Co se proti rasismu dá dělat? A jak při tom může pomoci humor?

Humor a svoboda tvorby a jako podmínka otevřenosti, kreativity a sebereflexe? Sympatickou postavu Apu Nahasapímapetilona, indického majitele koloniálu v seriálu Simpsonovi, tvůrci stáhli, odrážela totiž podle kritiků rasové stereotypy. Repro DR

Kauza údajného rasistického výroku hráče pražské Slavie Ondřeje Kúdely a výše trestu, uděleného mu evropskou fotbalovou asociací UEFA, hýbe českou veřejností. Vyvolává emotivní reakce a chápou se jí i politici a veřejní činitelé, jako třeba prezidentův kancléř Vratislav Mynář. Jak už to tak v českých debatách o rasismu bývá, bojuje se proti představě, že se kdosi pokouší udělat ze všech Čechů rasisty, což neodpovídá skutečnosti. A že prý je to nespravedlivé, stejně jako vysoký trest udělený hráči Slavie.

Celá záležitost, jako ostatně všechno spojené s projevy rasismu a obecněji s předsudky a stereotypy všeho druhu, má mnoho rovin. Snad bude proto užitečné podívat se na ni z několika na první pohled nesouvisejících perspektiv. V otázce rasismu se totiž setkávají a střetávají různé světy, různé zkušenosti a mentality, různě strukturované společnosti s různou historickou zkušeností — a pouze s vědomím této neobyčejné různosti se můžeme vyhnout tomu, abychom v debatách o rasismu skončili buď u naprostého zmatku, nebo u zjednodušujících zkratek.

Simpsonovi a strukturální rasismus

Začněme tedy doslova „ze zcela jiného soudku“, jak praví zlidovělý výrok ze skečů Monty Pythonů. Komik a člen legendární skupiny Monty Python John Cleese zveřejnil na Twitteru parodickou reakci na vystoupení herce Hanka Azarii, který se emotivně omluvil všem lidem indického původu za to, že propůjčil v americkém seriálu Simpsonovi hlas indickému majiteli koloniálu jménem Apu Nahasameemapetilon. Cleese nechtěl zůstat pozadu a jménem Monty Pythonů se omluvil bílým Angličanům.

Azaria, který je sám „bílý“, konkrétně sefardského židovského původu, a v populárním seriálu namluvil hned několik postav, většinou rovněž bílých, jako je majitel baru Očko nebo šerif Wiggum, doslova řekl, že cítí potřebu omluvit se jednomu každému člověku indického původu. Na začátku celé kauzy, když v roce 2017 americký komik indického původu Hari Kondabolu natočil hodinový dokument o tom, jak postava Apua ztělesňuje stereotypy vůči indické menšině, přitom Azaria kritiku odmítal.

O tři roky později ale změnil názor a s dabováním Apua skončil. Postava jako taková byla ze seriálu stažena. Azaria se během tří let po zveřejnění dokumentu sešel s mnoha lidmi indického původu a podle svých vlastních slov pochopil, že postava majitele obchůdku, byť byla vytvořena v dobrém úmyslu, je projevem strukturálního rasismu.

I sám tvůrce seriálu Matt Groening nakonec uznal, že změny jsou nutné. „Rasismus a předsudky jsou obrovský problém a je správné vydat se cestou rovnosti a spravedlivějšího zastoupení,“ řekl. Pro postavu Apua se v současnosti hledá nový a vhodný hlas. Zajímavější ovšem bude, jestli bude postava i jinak pojatá, a pokud ano, jak.

Pro člověka, který nežije ve Spojených státech a nezná kontext těchto debat, ale má rád Simpsonovy a jejich humor, je dost těžké pochopit, co se vlastně děje a co vede lidi jako Azaria k takto emotivním prohlášením. Stručně řečeno, Simpsonovi vždy byli a stále jsou parodickým ztvárněním amerického „obyčejného člověka“ v jeho různých podobách. Nejvíc „naloženo“ dostávají v tomto směru postavy bílých Američanů, počínaje samotným Homerem Simpsonem přes hrabivce Burnese a jeho poskoka Smitherse až po pokryteckého svatouška Neda Flanderse.

Problém je však v tom, že bílé postavy v seriálu zcela převažují. Jeho tvůrci na konci 80. let pochopitelně necítili potřebu vyvažovat percentuální zastoupení jednotlivých etnických skupin. Soustředili se na to, jaký daný člověk je a jak se chová, ne na to, jakou má barvu pleti.

Apu, pokud mohu soudit, vychází ze seriálu dost sympaticky. Ale sám fakt, že jediná postava indického původu je prodavač v koloniálu, skutečně může u někoho vzbuzovat pocity nespravedlnosti. Dítě indického původu sledující s ostatními dětmi seriál může zažívat pocity, že jsou jeho komunitě upřeny všechny ostatní možnosti, až na to prodávání v obchodě. Azaria mluví o setkání s teenagerkou, která mu se slzami v očích potvrdila, jak pro ni byla postava Apua v tomto směru traumatizující.

Aby seriál jako Simpsonovi v etnicky pluralitním prostředí, které intenzivně řeší otázku rasismu a spravedlivého zastoupení jednotlivých skupin, správně „fungoval“, musí jeho tvůrci dovedně rozmístit do děje víc postav afroamerického, indického, hispánského původu a kulturního zázemí, přidělit jim různé role a charaktery. A přitom se vyhnout tomu, aby to působilo nepřirozeně, nuceně. Pak se zřejmě vyhnou kritice. I když jisté to zdaleka není.

Politická korektnost, humor a náležitý etnický původ

Vraťme se k reakci britského komika. Letos jednaosmdesátiletý John Cleese už několik let vystupuje jako kritik politické korektnosti, která podle jeho názoru ničí samotnou možnost humoru. Nejde mu přitom jen o kritiku různých konkrétních projevů, od „cancel culture“ a vytěsňování nepohodlných názorů a jejich nositelů až po fenomén popírání klimatické změny, ale o zachování kreativity a otevřenosti lidské mysli.

Humor je v jeho pojetí zásadní pro to, aby se člověk neuzavřel v jakési — byť dobrovolně přijaté — totalitní čisté společnosti jednoho správného náhledu. Cleese doslova mluví o „orwellovské noční můře“. Už před pěti lety se svěřil s tím, že nechodí vystupovat do některých studentských kampusů, protože původně dobrá myšlenka ohleduplnosti vůči znevýhodněným se zvrhla ve strach z otevřené kritičnosti jako takové. A humor podle Johna Cleese vždy musí mít kritický potenciál, musí popuzovat.

Ve své reakci na omluvu Hanka Azarii Cleese doslova řekl, že se omlouvá všem bílým Angličanům a Angličankám, kterých se jejich skeče dotkly. A že jich bylo. Cleese s ostatními Pythony s oblibou parodoval například nabubřelé britské imperialisty, ať už ve vojenských uniformách, nebo v odění byznysmenů, učitelů a úředníků. Strefoval se do rasismu, do náboženské bigotnosti i do politického partajničení a malichernosti ve všech myslitelných podobách.

Pořad jako Monty Pythonův létající cirkus by dnes pravděpodobně BBC nenatočila. A nejen proto, že by prostě nešlo dát prostor tak etnicky a genderově uniformní sestavě, jako byla pětice bílých Angličanů doplněná o jednoho bílého Američana. Hlavně proto, že by záměrně vyhrocený, nekorektní — ve smyslu neuhlazovaný, nebojící se být co nejotevřenější — humor byl potenciálním zdrojem stížností, žalob a potíží všeho druhu. Doba se změnila.

John Cleese se po čtyřiceti letech od debat po uvedení snímku Život Briana, kdy bránil své svatokrádežné filmové dílo nabité humorem proti popuzeným představitelům křesťanských církví, posunul do role „starého bílého muže“, který nechápe, jaké jsou problémy a potřeby dnešní doby. Aspoň v tomto duchu, s naivním a zřejmě nereflektovaným ageismem v pozadí, vyznívají dnes některé kritiky jeho názorů.

Vzhledem k tomu, co má John Cleese za sebou a kolik toho svým humorem udělal proti předsudkům všeho druhu, má dnes plné právo se ozývat proti tomu, co považuje za nebezpečí pro svobodu a kreativitu člověka. Společnost by mu měla pozorně naslouchat, protože v prostředí, kde se rozhodujícím kritériem například pro překlad básně či pro propůjčení hlasu kreslené postavičce stává náležitý etnický původ, je něco zásadního špatně.

Kultura jako taková je založena na tom, že je možné překročit, překonat sociální, rasové a další stereotypy, že lidé jsou si co do své kreativity, v níž se nejplněji projevuje jejich lidství, rovni. I kdyby byly pohnutky pro vyžadování „správné etnicity“ pro ten či onen kulturní výkon sebeušlechtilejší, vedené sebeupřímnější snahou o rovnost a spravedlivé zastoupení, ve skutečnosti je to popření samotné podstaty lidského tvoření. Nepohybujeme se už ve sféře kultury, ale politického zápasu. A „kde mluví zbraně, mlčí múzy“.

Trestat rasismus přísněji než brutalitu hraje do karet rasistům

Pokud jde samotnou fotbalovou kauzu zmíněnou v úvodu, problém s desetizápasovým trestem uděleným UEFA slávistickému obránci Ondřeji Kúdelovi za údajnou rasistickou urážku hráče Glasgow Glena Kamary není v trestu samotném, ale v tom, že je neúměrně a nesmyslně vysoký — zejména ve srovnání s případem brutálního faulu s následným zraněním a fyzického napadení po zápase, za které nebyl udělen trest ani poloviční. Z boje proti rasismu se tím stává cosi vyčleněného z celku, povzneseného nad všechno ostatní. Jakési náboženství, dokonce i s náležitým a vyžadovaným rituálním pokleknutím.

Záměr je dobrý — rasismus je jasné zlo, které je správné zřetelně odsoudit. Následky takovéhoto přístupu však mohou být velmi negativní. Neúměrně vysoký trest je z principu nespravedlivý, i kdyby pro jeho udělení existovaly jakkoli pádné důvody. Odsuzovat a trestat rasismus a současně tolerovat násilí a nechat je procházet bez adekvátního trestu je ta nejlepší služba nejen rasistům a násilníkům, ale i demagogům všeho druhu. Dostávají tím totiž kýženého protivníka, nespravedlivý a utlačující „systém“.

Všichni, kdo to s potíráním rasismu v české společnosti myslí vážně, by proto měli nespravedlivý dvojí metr UEFA kritizovat jedním dechem s odsouzením všech rasistických projevů. Není to žádný populismus, ale naopak velice racionální a důležité počínání. V případě Ondřeje Kúdely nevíme, zda k rasistickému projevu skutečně došlo, nicméně nelze opomenout ani svědectví Glena Kamary a jeho spoluhráčů.

Bude zajímavé sledovat, co bude obsahovat konkrétní zdůvodnění rozsudku, které zatím nebylo zveřejněno a obě strany sporu si je vyžádaly. Ale trest, který obránce Slavie dostal, rozhodně neměl být vyšší než tresty pro dva hráče soupeře za jejich brutální fyzická napadení.

Pokud jde o Unii evropských fotbalových asociací, není to soud, ale organizace, která má právo stanovit si taková pravidla, jaká uzná za vhodné. Samozřejmě by měla být opodstatněná a spravedlivá. Smysl by asi dávalo, kdyby se zavedl paušální přísný trest za jakékoli výroky do ucha s ústy zakrytými dlaní, jak předvedl v Glasgow Ondřej Kúdela. Pak by se nemuselo řešit, zda podtext byl, či nebyl rasistický, protože by byl prokázán evidentní záměr protihráče nějak urazit. A to do fotbalu ani jakéhokoli jiného sportu prostě nepatří.

Patřičně tvrdé tresty za jakékoli násilné jednání by pak mohly snížit míru násilí a tím i jakýchkoli incidentů, včetně těch rasistických. Vždyť bez předchozí neúměrně brutální hry Rangers by z hráče Slavie inkriminovaná urážka, ať už jakákoli, pravděpodobně nevypadla. Snížení míry násilí by bylo v zájmu sportu samotného, hráčů, fanoušků, ale i celé veřejnosti. Rasistické projevy ani násilí ve fotbale by to bezezbytku nevymýtilo, ale přispělo by to k vytvoření prostředí, kde se jim bude méně dařit.

Záludnost předsudků a co proti nim dělat

Rasové, etnické a další předsudky skryté v postavách a příbězích uměleckých děl jsou záludné. Četli jsme právě s dcerou čtvrtý slavné potterovské série, Harry Potter a kouzelný pohár. Britská spisovatelka Joan K. Rowlingová v něm líčí finále mistrovství světa ve famfrpálu, jakémsi fotbalu na létajících košťatech, ve kterém se střetnou Irsko s Bulharskem. Popis hry, vystupování i vzhledu bulharského mužstva je stereotypní, nedá se chápat jinak než jako výraz předsudků, které na britských ostrovech panují vůči Východoevropanům.

Bulhaři jsou násilničtí, záludní, i jejich největší hvězda se uchyluje k nefér jednání. Postavy s východoevropsky znějícími jmény, pokud se objeví, jsou na straně zla. Pozoruhodné je, že hned po epickém vylíčení finálového zápasu následuje dramatická scéna projevu rasismu v potterovském světě. Ten je nasměrován k „mudlům“, což jsou obyčejní lidé — nekouzelníci, de facto bílí Angličané, a jako rasisté se vůči nim projevují čistokrevní kouzelníci, de facto jiní bílí Angličané.

Jedno a totéž dílo může obsahovat kritiku rasismu a současně přiživovat stereotypní představy založené na národnosti a etnickém původu, může předsudky zároveň odbourávat i jim nahrávat. A stejně tak platí, že jedna a táž událost, například fotbalové utkání, může „nasednout“ na různé již existující předsudky a posílit je. Bílý fotbalista východoevropského klubu rovná se zaostalý rasista. Černí hráči skotského klubu rovná se brutální násilníci. Ten, kdo má svůj názor a úsudek pevně dopředu daný, si ho jen utvrdí. Co se vlastně proti zakořeněným stereotypním pohledům dá dělat?

Tvorba, zvláště ta ovlivňující děti a mladé lidi, má velký potenciál k tomu rozvíjet pozitivní hodnoty a vlastnosti. Musí ale být univerzální, to znamená, že jejím základním a nejdůležitějším cílem nesmí být služba tomu či onomu skupinovému zájmu, ale snaha napomoci všem stát se lepšími lidmi. Etnická diverzita odrážející reálnou podobu společnosti je důležitý rozměr toho, aby jakékoli dílo bylo v souladu se skutečností, aby bylo pravdivé, a proto i mohlo oslovovat. Ale ještě důležitější je vštěpování obecně lidských hodnot.

Fotbalová kauza Slavie a problematický rozsudek UEFA ukazuje, jak důležité je celkově spravedlivě nastavené prostředí, ve kterém je postihování rasismu přísné, ale není absolutizováno a postaveno nad všechno ostatní. Pokud nebude důsledně a tvrdě postihován každý projev násilí, bez ohledu na etnické i další kategorie, bude to rasismus jen posilovat, ať už budou protirasistické kampaně jakkoli působivé a provázené jakkoli okázalými gesty. Nezbytná je přísná, ale spravedlivá represe.

A John Cleese nám k tomu na samý závěr připojí význam humoru a obecně svobody tvorby a vyjadřování jako nezbytné podmínky pro to, aby jakákoli společnost zůstala otevřená, kreativní a schopná sebereflexe. Aby dokázala vidět slabá místa a odvrácenou stránku jakýchkoli idejí a veřejně prosazovaných koncepcí a politik. I těch nejušlechtilejších a tvářících se jako ztělesněné dobro. Protože i ty je třeba posuzovat v širším kontextu a s nadhledem. A to je bez humoru těžké až úplně nemožné.

Diskuse

Simpsonovy nesleduji, nemohu tedy konkrétně soudit. Nicméně - pro popisovanou změnu názorů onoho představitele či dabéra mohu mít pochopení, jakož i pro pojem "strukturálního rasismu".

Jde o to: ano, humor je potřebný; a satira ze své samotné podstaty musí být sžíravá. Ale - i humor musí mít své hranice. I humor musí být empatický - to jest, musí si vždy být vědom svých důsledků. Humor nemá žádnou absolutní licenci bezhlavě snižovat a urážet kohokoli. Protože pak přestává být humorem, a stává se pouhým exhibicionismem.

A v daném případě je především zásadně nutno rozlišovat mezi tím, zda se svým humorem strefuji do někoho, kdo má dominantní postavení (jako je stále ještě anglický bílý muž), anebo do někoho, kdo je příslušníkem stále ještě nějak "upozaděného" národa. Ironická omluva J. Cleese bílým Angličanům je tedy sice vtipná, ale zároveň je zcela mimo.

--------------------------

Co se "politické korektnosti" týče (a jmenovitě v oblasti humoru, ale i fotbalu) - to je v současném světě opravdu krajně složitý problém. Na jednu stranu je nutno chápat naprostou důslednost boje proti jakýmkoli projevům diskriminace - ale na straně druhé pokud tento boj nabude formalizovaných či ritualizovaných, a především dogmatických podob, pak je to samozřejmě zase špatně. (Například to povinné poklekávání před fotbalovými zápasy: původně to byla bezpochyby ušlechtilá myšlenka vyjadřující solidaritu, ale postupem času se z toho stává čím dál tím více jenom vyprázdněný rituál.)

----------------------------------

Co se pak kauzy Kúdela týče: tady je nutno rozlišovat dva aspekty věci. Na jedné straně se desetizápasový trest skutečně jeví v daném kontextu naprosto nepřiměřeným - pokud vycházíme z toho že rasistický podtext jeho výroku na adresu protihráče nebyl prokázán. Jednání disciplinární komise UEFA se tu jeví být značně alibistickým: my sice nevíme jestli si to doopravdy stalo, ale protože je to politicky tak citlivá záležitost, tak pro j i s t o t u udělíme exemplární trest.

Na straně druhé mě ale nemálo zarazila jedna diskuse v české televizi na dané téma. Prakticky všichni její účastníci se samozřejmě rozčilovali nad neúměrností trestu pro hráče Slávie Kúdelu; ale sotva kdo projevil byť i sebemenší pochopení pro pocity hráče černé barvy kůže, když je uražen rasisticky. Jeden účastník diskuse se dokonce vyjádřil tak, že "smůla je že dneska ti kluci (tedy naši fotbalisté) umějí anglicky; my bysme mu to řekli česky a tím by to bylo vyřízeno!"

V české společnosti se stále ještě nevyvinulo vědomí a povědomí o tom, jak strašlivě ponižující je i sebemenší náznak rasismu. Nebo vůbec: urážet někoho něčím, proti čemu se nedá bránit. Příklad z nerasové oblasti: já mohu třeba v zápalu boje říci z d r a v é m u protihráči (nebo i spoluhráči), že hraje jako hrbáč; ale nikdy bych to nesměl a ani nemohl říci někomu kdo by skutečně takto byl postižen. Protože urážka takového druhu jde až na samotnou dřeň vlastní sebeúcty postiženého. A to samé - a ještě mnohem více - platí i o invektivách s rasistickým podtextem.

Takže tu zase proti sobě stojí dvě strany, z nichž každá si věc příliš zjednodušuje a ulehčuje: na straně jedné alibistický rozsudek disciplinární komise, na straně druhé latentní rasismus, nebo přinejmenším naprostý nedostatek empatie v české společnosti.

Fakt, že jediná postava indického původu je prodavač v koloniálu, skutečně může v Indovi vzbuzovat pocity nespravedlnosti, že jeho komunitě jsou upřeny všechny ostatní možnosti, až na to prodávání v obchodě. Teenagerka to se slzami v očích potvrdila, jak pro ni byla postava Apua v tomto směru traumatizující. Já samozřejmě také se slzami v očích potvrzuji, jak je pro mě nesmírně traumatizující, že postava Čecha nejen že v tom seriálu nebyla ani prodavačem v koloniálu, ale dokonce se tam vůbec taková postava ani neobjevila, a to přesto, že v Americe je lidí českého původu přece spousta. Cítím to jako nespravedlnost a mám slzy v očích.

MP
April 21, 2021 v 20.5
Jiřímu Nushartovi

Ono je to ve skutečnosti ještě horší. V seriál vystupuje jedna postava, jejíž český původ je poměrně snadno dešifrovatelný: Clancy Wigum.

V češtině -- a právě jen v ní -- mluvící jméno Vygum charakterizuje velmi přiléhavě tohoto bodrého policejního velitele, podobně jako jeho typicky česká postava, která ani v nepovedené americké animaci nemůže zapřít svůj vztah k Josefu Švejkovi -- ona milá obezita tak odlišná od nehezké oteklosti takové Homera.

A vidíte, tvůrci seriálu nalhávají dětem z české menšiny, že Wigum je Ir.

To je otázka spíše pro literární kritiky, jestli byl Švejk vygumovanej, nebo zda vygumovaní byli představitelé rakousko-uherské armády. Když jsem před mnoha a mnoha lety začínal svoji vojenskou anabázi jakožto adept strážní služby, který měl chránit muniční sklad nedaleko říčky Vláry před všehoschopnými agenty západních rozvědek, všiml si důstojnický sbor hned po jednom měsíci, že nosím brýle a tudíž jsem strážní služby vlastně neschopen. My jsme zase ale pro jejich těžkou práci měli pochopení, takže těm, co měli na rameni zlaté hvězdičky jsme souhrnně říkali "gumy", a to nikoliv pro jejich flexibilitu.

Tenkrát prostě vůbec nepřicházelo v úvahu, aby se nám ti agenti promenádovali po muničáku. (Ale ani ti agenti už bohužel nejsou co bejvali.)

Pane Outrato,

rád bych zde připomněl, že vážně míněná starost, aby postava prodavače v koloniálu nebyla traumatizující a nevháněla citlivým jedincům [a jedinkám] slzy do očí - že tato opravdu vážně míněná starost dosti spolehlivě vhání citlivé jedince do řad gurmánů vychvalujících ostrý ruský režim, neboť pak tuto baštu považují za jedinou baštu zdravého rozumu.

Když se progresivní levice zblázní, neznamená to pochopitelně, že baštou zdravého rozumu je ruský režim - přestože ruskému režimu jde toto bláznovství silně k duhu (i když sám je mnohdy považován za neduh).

Zastávání tohoto - zde v článku naznačeného stanoviska bohužel ve společnosti hloubí zcela nepřekonatelný myšlenkový příkop. S někým, kdo tohle zastává, nejsem už prostě schopen se vůbec domluvit a jsem tudíž buď

a) nucen považovat ho za blázna,

b) nebo jsem sám blázen, který potřebuje morální převýchovu v intencích progresivistické levice.

Ať už platí kterákoliv z těchto dvou možností, jde o skutečnou tragédii.