V kauze hokejového trenéra mládeže Martina Stloukala a jeho kritizovaného „motivačního“ proslovu k hráčům jste se v médiích důrazně vymezil vůči rasismu, xenofobii, machismu a urážení mladých hráčů. Co vás k tomu vedlo?

Mnohé z toho, co Martin Stloukal řekl, pro mě bylo naprosto nepřijatelné a považoval jsem za povinnost se k tomu vyjádřit. Mrzelo mě, že jasný a kritický postoj proti výrokům brněnského mládežnického trenéra nezaujalo více lidí, především pak Český svaz ledního hokeje. Ten se sice částečně vymezil, ale ne dostatečně razantně.

Nemám žádný oficiální mandát, nejsem členem výkonného výboru Svazu, ale přece jsem si dovolil jasně se ozvat. Jako bývalý reprezentant jsem se za výroky trenéra, které se dostaly na veřejnost a které mimo jiné urážely romské spoluobčany, omluvil.

V uniklé nahrávce bylo ovšem mnohem víc věcí, s nimiž nemohu za žádnou cenu souhlasit. Například to, jak se trenér vyjadřoval k rodičům kluků, jak hazardoval se zdravím mladých lidí nebo jak sebe nadřazoval nad ostatní.

Jako by si ty kluky bral jako rukojmí, když vyhrožoval, že to zabalí a odjede na Floridu. Takový člověk by neměl pracovat s mládeží. Bohužel z toho, co zaznívalo v reakci na nahrávku z různých stran, soudím, že podobné praktiky jsou běžnou součástí přístupu některých trenérů v naší společnosti. 

Český svaz ledního hokeje vyzval Martina Stloukala, aby se omluvil za zjevné rasistické a vulgární výroky, ten to odmítl. Jak by měl svaz dále postupovat?

Svaz se měl především ozvat mnohem dřív a — jak už jsem řekl — mnohem razantněji. Měl mít jasná stanoviska přímo od předsedy či Slávy Lenera, šéftrenéra svazu ledního hokeje, který zodpovídá za mládežnický hokej. Slova Martina Stloukala jsou prostě jasně za hranou. Neměl by být vzorem pro mládež.

Proč se takto jasně neozvalo více sportovců? Rasismus ve sportu přece jen není novým tématem…

Je to velká škoda. Jsem přesvědčený, že by se našlo mnoho sportovců, kteří by s vyjádřeními kouče nesouhlasili. Pohybujeme se však v prostředí, kde se podobné výroky berou jako sranda. Jejich autoři si zřejmě vůbec neuvědomují, že tím mohou druhému ublížit. Anebo je jim to jedno. 

Výsledkem nicméně je, že se mnozí lidé bojí ozvat. Není „sexy“ se nahlas vůči takovému proslovu vymezit. Pro mě osobně jsou přitom slova Martina Stloukala urážkou nejhrubšího zrna. Přes to všechno věřím, že se věci postupně budou měnit. Minimálně já na tom budu pracovat. 

V reakcích na vaše vyjádření jsem mimo jiné slyšela, že sportovci by se k podobným kauzám vyjadřovat neměli. Jaká je tedy podle vás role sportovců ve společnosti? 

Už nejsem aktivní profesionální sportovec, takže mě se to netýká. Ale když vrcholově sportujete, každá podobná kauza může odvádět vaši pozornost. Hráči jsou ve složité situaci. Musí mít čisté hlavy, aby odváděli špičkové výkony.

Jako mladý vrcholový hokejista jsem měl myšlenky pouze na to, abych chytal góly a abychom večer vyhráli. Ostatními věcmi jsem se nechtěl příliš zatěžovat a určitě to výkonům prospělo. To ovšem neznamená, že když je něco až takto za hranou, máme mlčet. Pokud to tak sportovci či sportovkyně cítí, jsem přesvědčený, že je správné, aby nahlas vystoupili.

Rasismus nesmí mít ve sportu místo. Neházel bych ovšem vinu zdaleka pouze na hráče. Často jsou to ještě mladí lidé, kteří okoukávají okolní svět a formují své názory. Hlavní zodpovědnost je na straně Svazu a majitelů klubů. Tito lidé nastavují v týmech pravidla.

Několik rasistických incidentů se v poslední době přihodilo ve fotbale. Alespoň na Spartě, co já vím. Samozřejmě mě pak mrzí — zvlášť jako ještě pořád sparťanského fanouška — že se k tomu pan Křetínský coby majitel neumí jasně vymezit. Ten postoj se pak bohužel přenáší na hráče a celou organizaci.

Jak si to vysvětlujete?

Kluby se bojí toto téma řešit. Pro ně je důležitější výkon na hřišti nebo na ledě. Vítězství a případně peníze. Pokud toto nadále budou jejich jediné priority, nic se nezmění. Pomoct může jedině tlak veřejnosti. A ten tu ještě není tak silný.

O sportovcích se často mluví jako o „vzorech“. Vyzdvihují se osobnostní charakteristiky hráče jako pracovitost, vytrvalost či odhodlání. Poukazuje se na charitativní činnost hráčů… Neměli by být sportovci vzorem i v boji proti rasismu?

Sportovci mají ve společnosti obrovskou moc, to máte pravdu. Lidé je vidí každý den v televizi či na internetu. Obdivují je, hltají každé jejich slovo, napodobují je a pro mladší lidi jsou to často velké vzory. Vím to z vlastní zkušenosti.

Pro malého kluka nebo holku jsou nejdůležitější rodiče a hned potom ten borec, co dál gól. Ať je to fotbalista Messi nebo Ronaldo nebo tady v českých zemích třeba Souček nebo v hokeji Pastrňák. Je proto nesmírně důležité, jak se chovají, neboť jejich vrstevníci a mladší lidé je v mnohém napodobují.

Většinu zámořské kariéry jste trávil v USA. Českou republiku jste opustil na začátku devadesátých let. Setkal jste se tam s nějakými předsudky? Třeba jako hráč z východní Evropy?

Určitě ano, v kabině jsem to jako cizinec na počátku cítil. Je to složité a člověk se tomu musí postavit čelem. Moje velká nevýhoda byla, že jsem neuměl jazyk. Když mi kluci něco řekli, neuměl jsem reagovat a vrátit jim to.

Štěstí však bylo, že na ledě jsem předváděl dobré výkony. To mou situaci velmi zjednodušilo. Pokud ovšem narážíte na rasistické předsudky, tak si vážně na nic nepamatuji. Neumím si představit, že by ještě v devadesátých letech zaznělo v hokejových klubech ve Spojených státech něco podobného tomu, co řekl trenér v Brně.

Setkal jste se někdy sám jako hokejista s podobným výstupem v kabině, jako byl ten od trenéra Martina Stloukala?

Křik nebo nějaké nadávky jsem možná kdysi zažil v A mužstvu v dospělých. Nepamatují si však, že by tam trenér negativně zatahoval menšiny. Ani to, že by se stavěl do role, že to jako největší srab zabalí a odjede na chatu, tedy v případě trenéra Stloukala na Floridu. 

Prošel jste několika kluby. Existovaly v nich nějaké postupy proti rasismu či nábory hráčů mezi společenskými menšinami?

V Chicagu jsem byl ještě hodně mladý a neuměl jazyk. Takže jednoduše řečeno, nevím, nepamatuji. V Buffalu a Detroitu jsem již celkem dobře znal majitele a tam jsem v kabině ani mezi zaměstnanci nepociťoval rasovou či jinou diskriminaci. Na druhou stranu musím uznat, že v hokeji moc lidí tmavé pleti není. Hrál jsem rok a půl s jedním hokejistou černé pleti v Buffalu a s dalším rok v Ottawě. 

Je ovšem důležité vědět, že Amerika je jinak založená. Rodiče musí platit od dětství všechny sportovní výdaje. Za led, za výzbroj, za hokejku, za trenéra, zkrátka za všechno. I proto jsem v roce 2001 založil v Buffalu projekt, který nese název Hasek Heroes. Jde o hokejový program pro děti ze sociálně slabších rodin.

Jak to funguje?

Poskytujeme dětem do patnácti let možnost zdarma se učit bruslit a hrát hokej. Děti, které podporujeme, musí zároveň chodit do školy. Sledujeme jejich prospěch a spolupracujeme se školami. Dvakrát až třikrát týdně mají možnost chodit na led a když mají zájem, tak i častěji.

Těm nejlepším se podařilo dostat se do mužstva na střední škole. Byl bych moc rád, kdyby v budoucnu některé z našich dětí mělo možnost dosáhnout na hokejové stipendium na univerzitě. Teď máme velmi šikovného kluka černé pleti.

Před pár roky v devíti letech přišel s maminkou z Afriky. Dostal se včas do našeho programu a před pár měsíci mu nabídli stipendium na soukromé střední škole s možností trénovat každý den. To je úžasné!

To teda je, budeme držet palce… Žil jste v několika amerických městech. Hrál jste za Chicago, Buffalo, Detroit. Měl jste možnost sledovat i tamní politiku? 

V Americe jsem žil sice osmnáct let, ale na začátku jsem se o politiku tolik nezajímal. Až na konci kariéry. Teď ji sleduji mnohem bedlivěji. 

Co si o ní myslíte?

Přiznám se, že když jsem odjížděl z Ameriky, vůbec by mě nenapadlo, že se někdo jako Donald Trump může stát prezidentem. Ve světě teď ale na více místech vyhrávají lidé, kteří obdivují diktátorské režimy. Trump nepřemýšlí dlouhodobě. Reaguje na to, co v daném okamžiku chtějí někteří lidé slyšet. Říká to a vyhrál s tím specifické americké volby, přestože ho volilo asi o tři milióny lidí méně než protikandidátku. 

Přitom pokud si dobře pamatuji, fandil jsem během svého života v Americe spíše republikánům. Sám jsem tam ale volit nemohl.

Zajímáte se o politiku, měl jste i politické ambice, připouštěl jste kandidaturu na prezidenta. Když ne tuzemští, kdo jsou dnes vám blízcí zahraniční politici?

Řeknu vám zajímavou věc. Před pěti lety jsem se stal myslivcem. Když jsem si měl koupit první zbraň, každý mi doporučoval německou značku. Pět let zpátky jsem říkal: „Ne to v žádném případě. Já si přece nikdy nekoupím německou pušku.“ Představa německé značky střelné zbraně v mých rukách mi byla vyloženě nepříjemná. Takže jsem hledal jinde.

Když se ale dívám dnes, jak se chová během posledních pěti let Angela Merklová a jak Donald Trump, změnil jsem názor. Mám teď německou flintu, kterou bych před pěti lety nevzal do ruky. 

Co na německé kancléřce oceňujete?

Líbí se mi její vystupování, její rétorika a to, jak se chová k lidem. Je to zkrátka politička. Dnes už bych si asi nekoupil americkou zbraň. Tedy přesněji, žádnou další již nepotřebuji. Nejsem sběratel, pouze konstatuji.

Řekl byste, že mají Američané oproti Čechům jiný vztah k politice?

Amerika je velká země. A stejně jako jinde i Američanům záleží především na domácí politice. Samozřejmě, že mají povědomí o tom, kde je válka a kde mají svoje vojáky, ale mnohem více řeší, co se děje doma. A zajímají se o státní a lokální politiku. I když se pamatuji, jak byli v devadesátém roce vyděšení z války v Zálivu. 

Spojené státy mají jinou historii než my. Druhá světová válka se neodehrávala na jejich území. Nemají zkušenosti s komunistickým režimem. Pro ně to byl vnější nepřítel, proti kterému bojovali především v zahraničí. Řekl bych, že u nás se lidé zajímají o politiku trochu více.

Jak se díváte na poslední události v Americe?

Máte asi na mysli hlavně Black Lives Matter. Dívám se na to tak, že mnozí lidé, jsou z celospolečenského chování a přístupu vůči afroamerické menšině nespokojení. Za mě: když něco podobného doroste do takovýchto rozměrů, je třeba se tím zabývat, hledat odpovědi a následná řešení.

V Americe jsou na startovní čáře hodně nerovné podmínky. Můžeme zůstat třeba u hokeje, který znám. To, že v NHL je tak málo černochů, je dáno z velké částí tím, že hokej prostě hrát nemohli, ani kdyby moc chtěli. To platí samozřejmě i pro mnohé jiné děti. Ale pokud mluvíme v procentech, jsou nejvíce postižení právě mladí Afroameričani.

Hokej je drahý i v České republice. Myslíte si, že je i tak oproti tomu americkému více rovnostářský? 

Myslím, že tady má mladý člověk z chudších poměrů lepší možnost dosáhnout vyššího vzdělání. Rovněž myslím, že dělat nějakou další aktivitu jako například sport, je tu dostupnější. Radši ale budu v těchto výrocích opatrný… V pětadvaceti letech jsem odjel do Spojených států a pohyboval se především v profesionálním hokejovém prostředí, můžu mít zkreslenou představu.

Pojďme se vrátit ještě krátce k českému hokeji, jak je na tom podle vás dnes? 

Na českém hokeji mi velice záleží. Nejsme na tom tak špatně, ale bohužel výsledky k nám nejsou moc přívětivé. Téměř deset roků bez medaile! A přitom si myslím, že jsme měli během těch deseti let často smůlu a nějakou medaile si i zasloužili. 

V čem vězí podle vás příčina?

Problém není pouze u A týmu. Začíná to u mládeže. Musíme s ní začít tvrdě pracovat. Je to vidět u osmnáctek a dvacítek, jak nám ujel vlak. Nejsme téměř schopní porazit Kanadu, Rusko, Švédsko nebo Finsko. Nebo jen velmi výjimečně. Sám už dlouho nepracuji v hokejovém prostředí, nebudu hrát na chytrého experta, který ví přesně, kde je chyba.

Jestli se ovšem i někteří další mládežničtí trenéři chovají podobně jako ten brněnský, jsem přesvědčený, že se to odráží v přístupu mladých hráčů k hokeji, jejich dovednostech a následně v jejich výkonech. To je bez debat.

FATIMA RAHIMI

 

Projekt podpořila Nadace OSF v rámci programu Active Citizens Fund, jehož cílem je podpora občanské společnosti a posílení kapacit neziskových organizací. Program je financován z Fondů EHP a Norska.