Letos je to už pět let, co byla založena afghánská Premier League — první fotbalová liga. Představuje výjimečnou podívanou. V lize soutěží osm týmů a sezona trvá pouze tři měsíce — od srpna do října. Všechna utkání se hrají v jednom městě, většinou v Kábulu.

Osm týmů afghánské Premier League představuje osm hlavních regionů země. Každý tým má osmnáct hráčů, kteří na rozdíl od světových fotbalistů dostávají denně příspěvek v přepočtu ve výši přibližně 300 korun, což mohou ještě doplnit sponzorskými smlouvami a dalšími pracovními úvazky.

Ceny vstupenek jsou nastavené na zhruba 13 korun a kapacita největšího stadionu je kolem dvaceti tisíc divkáků. Na první oficiální zápas v roce 2012 se přišlo podívat zhruba deset tisíc lidí, přestože kapacita stadionu byla o polovinu menší. Publikum bylo uchváceno, lidé křičeli, povzbuzovali, někteří dokonce plakali. Fotbal v Afghánistánu není totiž jen sport. Je to záležitost, která také nastoluje určitý pocit normality.

Zápasy jako propaganda

Fotbal má v Afghánistánu, na rozdíl od mnoha dalších sportů, bohatou historii. Afghánská fotbalová federace vznikla již v roce 1933. Krátce po druhé světové válce roku 1948 se stala členem FIFA (mezinárodní federace fotbalových asociací). První oficiální zápas hrál Afghánistán na olympijských hrách téhož roku v Londýně.

Po sovětské invazi v roce 1979 a následné dlouholeté občanské válce nebyl prostor pro rozvíjení žadné aktivity, tedy ani fotbalu. Za vlády fundamentalistických islamistů z hnutí Tálibán mezi lety 1996 a 2001 nebyl fotbal tolerován. Fotbalové zápasy se odehrávaly tajně za vysokými zdmi, nebo dokonce ve sklepě v malých temných prostorách.

Mezinárodní zápasy se sledovaly potichu a bez nadšení. Byla to divoká doba. Z dálky byla slyšet střelba, po úzkých herátských ulicích chodili podivní lidé s kalašnikovy na ramenou, měli dlouhé vousy, na černo namalované oči a páchli. U nás na zahradě jsme ale fotbal hráli, tam byl svět aspoň trošku normální.

Oficiální fotbalové zápasy využíval násilný režim k propagandě, k zastrašování a vytváření atmosféry strachu ve společnosti. V poločase nehrála hudba, zato diváci museli přihlížet brutálnímu veřejnému trestání. Velmi často se před nebo během přestávky konaly veřejné popravy.

V posledních několika letech se stává Tálibán opět silnou opozici vůči afghánské vládě a ziskává čím dál větší území. Spolu s možným návratem této fundamentalistické skupiny roste ve společnosti strach a nejistota. Afghánistán je po desetiletích násilných konfliktů a bouřlivých bojů ostře rozdělený. Sociální nerovnosti ve společnosti jsou vidět na každém rohu. Miliony lidí nemají peníze na základní životní potřeby, jako je jídlo a bydlení.

V hlavním městě se konají velké demonstrace, lidé žádají vládu o větší bezpečnostní opatření. Právě z bezpečnostních důvodů jsou ligové zápasy omezené na dva stadiony v hlavním městě Kábulu.

Fotbal přináší úlevu od násilných a sebevražedných útoků, které jsou ve zprávách denně hlášeny, počet civilních obětí se za poslení půlrok odhaduje na 1600. Fotbal znamená normální svět, přináší pocit naděje.

Je opravdový zázrak, že afghánská fotbalová liga může vůbec existovat. Fotbal v Afghánistánu dnes hrají i ženy. V tak konzervativní a patriarchální společnosti, jako je ta afghánská, to však znamená každodenní boj. V Afghánistánu nyní existuje pevná základna, na níž může mužský i ženský fotbal vyrůst. Snad přijde den, kdy si ženy i muži budou moci bez strachu o život napsat svoje jméno na zadní stranu fotbalového dresu a svobodně hrát.