Současné afghánské vládě v čele s prezidentem Ašrafem Gháním se povedlo uzavřít mírovou dohodu s bývalým povstaleckým vůdcem Golbaddinem Hekmatyárem. Stárnoucí válečník vedl jednu z nejsilnějších stran — Hezbe eslámí (islámská strana) — a bojoval proti Sovětskému svazu během sovětsko-afghánského konfliktu v osmdesátých letech minulého století. Podle zahraničních „dárců“ (státy, které mají v Afghánistánu své zájmy a pomáhají finančně či vojensky) a diplomatů představuje mírová dohoda s Hekmatyárem  nezbytný krok k usmíření s Tálibánem.

Golbaddin Hekmatyár by se podle dohody měl vzdát vládě, čímž by ji uznal a spolu s ní i současnou afghánskou ústavu. Jeho návrat do Afghánistánu má přinest mír, po kterém obyčejní Afghánci tolik touží. Kábulský řezník, jak se mu přezdívá, se totiž sám líčí jako prostředník, který může požádat Tálibán, aby složil zbraně a podepsal mírovou dohodu.

Ne každého tím však přesvědčil. Hekmatyár je totiž pro mnohé zločincem, který během občanské války v devadesátých letech zmasakroval celá města. Předpokládá se, že jeho strana zabila více civilistů než kterákoli jiná povstaletcká skupina. Vedle bezohledného ostřelování civilistů je také obviněn z vraždění intelektuálů, monarchistů a aktivistů. Na základě zločinů, které v Afghánistánu spáchal, pak lidé v devadesátých letech vítali Tálibán jako svého zachránce. Jeho příchod proto vzbuzuje strach z budoucího směřování Afghánistánu.

Kam bude Afghánistán směřovat

Zatím to vypadá, že jeho návrat způsobil jen chaos už v tak nestabilní afghánské vládě. Hekmatyár má totiž několik tisíc oddaných vojáků, kteří tiše čekají. I když devětašedesátiletý Hekmatyár působí spíše jako duchovní rádce než bojovník, obyčejní civilisté z něj mají hrůzu.

Po svém návratu do Afghánistánu se stáhl do ústraní a soukromě se schází s předními představiteli paštúnských kmenů. Veřejně vystoupil pouze jednou, přičemž kritizoval současnou vládu a slíbil, že se pokusí uzavřít mírovou dohodu s Tálibánem.

Podle Hekmatára je afghánská vláda loutkou Spojených států a nedělá nic bez jejího svolení. Kritizoval také složení parlamentu, kde má prý šíitská menšina příliš mnoho představitelů. Tímto prohlášením se snažil získat na svou stranu sunnitské paštúnské kmeny. Situace v  současném Afghánistánu je velmi choulostivá. Etnický nacionalismus je na vzestupu a takové prohlášení může pouze prohloubit všudypřítomnou nenávist mezi etnickými skupinami.

O své minulosti Hekmatyár mlčí. To jako by vyhovovalo i afghánské vládě. Nikdo po něm nechce, aby cokoliv vysvětloval či se omlouval za své činy. Vláda ho přivítala na červeném koberci jako nějakého národního hrdinu.

Pro afghánského prezidenta Ašrafa Gháního je mírová dohoda s Hematyárem krokem, kterým může dokládat, že se snaží o celonárodní usmíření. Hekmatyár však nikdy nebyl týmovým hráčem a nikdy s nikým reálně nespolupracoval. Má svou vizi a podle toho také koná. Ašraf Ghání, který nyní koexistuje v nestabilní vládě, se potýká s charismatickým a historicky silným vůdcem. Vypadá to, že je pouze otázkou času, kdy Hezbe eslámí opět zaujme silnější pozici ve vládě a otočí tak celým Afghánistánem. Zatím to totiž nevypadá, že by se Hekmatyár vzdal, ba naopak. Jako by se vláda vzdala jemu.