Bojové umění jako výraz emancipace

Fatima Rahimi

V afghánském Kábulu funguje na místní poměry netradiční sportovní klub. Skupina náctiletých děvčat tu trénuje bojové umění wu-šu, a to i přesto, že jim to jejich mužské okolí často vůbec nepřeje.

Bez ohledu na počasí, v zimě ve sněhu a v létě za horkých slunečních dní, se na vysokém kopci s výhledem na Kábul shromáždí parta děvčat ve věku čtrnácti až dvaceti let. V afghánském hlavním městě se učí bojové umění wu-šu. Ne, není to žádná příprava na „džihád“, ale jeden ze způsobů, jak zlepšit postavení afghánských žen.

Trenérkou a zakladatelkou klubu s názvem Šaolin je dvacetiletá Sima Azimi. Pochází z Jaghuri, města v provincii Ghazni ve středním Afghánistánu. Jako dítě milovala a se zájmem sledovala filmy bojových umění. Dlouholetá a krutá válka ji však donutila Afghánistán opustit a spolu s dalšími miliony Afghánců uprchnout do Íránu.

Azimi začala s cvičením právě v Íránu. Byla velmi nadanou žákyní a brzy začala vyhrávat různé soutěže. V Kábulu vyučuje zhruba rok. Mezi její největší fanoušky patří její otec, který ji podporuje a trénuje s ni v posilovně.

Cvičení wu-šu, více známé jako kung-fu, se vyvinulo ze starověkého čínského bojového umění. Velký důraz klade na postupný a individuální rozvoj jedince po všech stránkách, ať už fyzických, či mentálních.

Prioritou tradičních wu-šu stylů je bojový aspekt v reálných podmínkách, což představuje pro Azimi velmi důležitý faktor. Azimi totiž učí dívky žít v krutých afghánských podmínkách, kde není na ulicí nikdy bezpečno. „Wu-šu není pouze sebeobrana, je to opravdový sport pro tělo i duši,“ vysvětluje nadějná sportovkyně.

Sportem proti nacionalismu

Dívčí klub se schází v části Kábulu, který je domovem třetího nejpočetnějšího afghánského etnika Hazára. Nejvíce je tu Paštunů a na druhém místě Tádžiků. Hazára je persky mluvící etnikum většinou šíitského vyznání. V době Tálibánu zažívali tito lidé pronásledování a v současné době velmi často čelí útokům ze strany radikálních islamistů z Daeš.

„Největším problémem Afghánistánu je bezpečnost. Nezažijete tu pocit bezpečí a jistoty. Nevíme, kdy můžeme do klubu, a kdy ne. Mnoho lidi nás obtěžuje, často nám vyhrožují smrtí. My se ale nevzdáme, bojujeme dál,“ popisuje každodenní strach osmnáctiletá Zahra Timori.

Další velký problém znamená pro Afghánistán velký nárůst nacionalismu napříč všemi národnostmi. V Afghánistánu žije mnoho různorodých skupin, v současné době se mezi nimi však šíří všudypřítomná nenávist.

Všechny členky Šaolinu zatím pocházejí z řad Hazárů. Azimi doufá, že se do klubu přihlásí i dívky z jiných etnických skupin, což by mohlo napomoci jejich sblížení. Sport může přispět k vytvoření klidnějšího prostředí. „Mým cílem je zlepšit schopnosti afghánských dívek, zajistit jím účast na mezinárodní soutěži, zvýšit jím sebevědomí,“ říká Azimi.

Sportem za emancipaci

Bojová umění se v Afghánistánu těší velké popularitě. Stejně jako u ostatních sportů jsou však vnímána jako sport ryze mužský, se kterým by ženy neměly mít nic společného. Dívky proto musí velmi často čelit odporu ze strany mužů. V zemi, která obecně chápe sport jako čiště mužskou záležitost, představuje Šaolin výjimku a příjemnou změnu.

Výjimečná je i mistnost, ve které dívky cvičí. Tělocvična je polepená plakáty Hussajna Sadeghiho, mistra bojových umění, který patří také mezi Hazáry. V roce 1999 uprchl do Austrálie a později pracoval jako filmový kaskadér. Dívky vnímají Sadeghiho jako svůj vzor. Byl silný a nevzdal se a z neznámého uprchlíka se stal váženým mistrem.

Růžové kostýmy a bílé šátky afghánských bojovníc vysílají do světa jasný signál. Bojovat za vlastní práva má smysl. Dívky však nemohou bojovat samy, postavení žen se v Afghánistánu nezlepší bez celospolečenských změn a hlavně bez podpory mužů, jako je  otec Simy Azimi, který dal svojí dceři volnost a umožnil jí realizovat důležitý projekt. Projekt, který může do budoucna změnit atmosféru v afghánské společnosti.