„Boj proti terorismu v Afghánistánu je zároveň boj za práva afghánských žen,“ prohlásila při své první návštěvě této země tehdejší první dáma Spojených států Laura Bushová. Od pádu islamistického hnutí Tálibán v Afghánistánu uplynulo letos již patnáct let. Země je však nadále velmi nestabilní a v některých provincích se stále bojuje. Jak se tyto změny promítají do situace afghánských žen?

V roce 2002, pár měsíců po pádu Tálibánu, se po dlouhé pauze opět otevřely školy a po celé zemi začaly vznikat nové vzdělávací instituce. Moje teta působí jako učitelka v Herátu, třetím největším afghánském městě, odkud pocházím i já. Studovala anglickou literaturu a perštinu a působila na herátské univerzitě. Pamatuji si, jak mi tehdy nadšeně do telefonu vyprávěla, že se vrací do školy a může opět učit.

Afghánské ministerstvo školství v prosinci loňského roku oznámilo, že školu momentálně navštěvuje zhruba šest milionů afghánských dětí, což je zhruba čtyřicet procent. Je však třeba dodat, že afghánské úřady dodnes s přesnosti nevědí, kolik dětí je vlastně doopravdy školou povinných. Miliony dětí, většinou dívek, tak stále zůstávají negramotné a z mnoha důvodů nemají možnost navštěvovat jakoukoliv vzdělávací instituci.

Afghánská společnost je v mnoha věcech značně konzervativní a zachovává velmi přísné patriarchální zvyky. Za negramotností dětí však zdaleka nemohou jen tradice, nedůvěra ve vzdělávací instituce či neochota rodin pustit děti do školy, jak se často mylně a bez jakéhokoli vysvětlení či kontextu uvádí.