Afghánistán se brzy rozloučí s jednou ze svých anekdot: „Víte, kolik kilometrů železnice má Afghánistán? Přesně nula.“ Stát totiž konečně zařídil dlouho vysněnou železniční trať.

První nákladní vlak, který projede Afghánistánem, nejprve zamíří do Kazachstánu a Uzbekistánu a svou pouť zakončí v Balchu, dříve známém jako Baktra, kdysi důležitém centru středoasijské oblasti.

Afghánská vláda tak zažívá euforii a na sociálních sítích i v tradičních médiích se urputně probírá velká dohoda mezi Afghánistánem a Čínou. Do Balchu totiž povede železniční trať právě z Číny. Její obchodní zájmy jsou zde podobně intenzivní jako čínské působení v Africe.

Nákladní vlaky by měly z Afghánistánu odvážet železnou rudu, mramor, šafrán a sušené ovoce. Očekává se celkové zlepšení afghánské ekonomiky, budování nových pracovních míst a upevnění vztahu mezi oběma státy.

Vlak budoucnosti na troskách dějin

Během dvacátého století se totiž čínští obchodníci angažovali v Afghánistánu jen velmi poskrovnu. Jenže Peking dostal zálusk na energie a přírodní zdroje. A navíc po roce 2001 otevřela afghánská ekonomika náruč zahraničním investorům.

Čína byla mezi prvními státy, které navázaly oficiální styky s vládou Hámida Karzaje (tehdy ještě s jeho přechodnou vládou, která vznikla po pádu Tálibánu). Jakožto největší zahraniční investor čerpala Čína praktické výhody, a proto se velmi rychle chopila podstatné části zdejších přírodních zdrojů.

Měla k tomu silnou motivaci: Afghánistán je jedním z předních těžařských center světa. Pyšní se zlatými doly, mědí, kobaltem, lithiem, velkou zásobou minerálních látek, železné rudy a zemního plynu.

Například zmíněné lithium je klíčovým materiálem pro výrobu baterií do notebooků a podobných zařízení. Díky zásobám této suroviny se z Afghánistánu nejspíš stane jeden z předních dodavatelů.

Afghánistán ale chystá posílat po kolejích také další komodity. Příprava měděného dolu Mes Aynak, který leží nedaleko Kábulu v provincii Logar, byla největší zahraniční investicí v historii země. Mes Aynak se rozléhá na osmadvaceti kilometrech čtverečních a podle odhadů může skrývat železnou rudu a měď až za sto miliard dolarů.

Celá ta sláva má ale háček. Aktivity čínské státní těžební společnosti se totiž kvapně blíží k archeologickému nalezišti, které leží v dotyčné oblasti. Qadir Temori, afghánský archeolog, proto závodí s časem. Chce zachránit pět tisíc let starou lokalitu, než z ní začnou dychtivě tahat měď.

V současné době bylo v Mes Aynaku dokončeno pouze deset procent archeologické práce. Budoucí objevy by ovšem mohly zásadně změnit pohled nejen na historii Afghánistánu, ale také na vývoj buddhismu v tomto regionu. Artefakty, které byly nedávno vystaveny v Praze, ostatně pocházejí právě z tohoto místa.  

Qadir Temori a jeho kolegové proto vedou těžký boj nejen s čínskou těžební společností, ale také s Tálibánem a místními politiky. Čína totiž z pozice největšího ekonomického partnera uplatňuje mocenský vliv a politická reprezentace se snaží vyjít vstříc jejím zájmům. A u toho se samozřejmě také napakovat.

Navíc není jisté, zda tato dohoda vůbec přinese nějaké výhody pro chudší část obyvatel, jestli se skutečně finanční situace země zlepší natolik, aby se alespoň částečně zahladily ekonomické nerovnosti. Politické elity by proto měly být obezřetnější, aby jim ten slavný čínský vlak nakonec tak trochu neujel před nosem.