Kopeme za lepší svět!
Fatima RahimiFotbal se proměnil v nudný byznys. Přitom by mohl být zábavou, která spojuje napříč národy a etniky.
V každé společnosti a v každé kultuře existuje mnoho rozdílů, ale také mnoho podobností, která nás napříč zeměmi spojuje. Jedna z těchto podobností může být sport. Je spoustu způsobů, jak sportovat a fotbal je jedním z nich. Fotbal je proslavený snad na celém světě. Nepotřebuje totiž drahé pomůcky a dá se hrát všude.
Česká republika už jedenáct let realizuje myšlenku využití sportu jako efektivního a přitom zábavného způsobu vzdělávání a osobního rozvoje. A tak v rámci spolupráce s keňskou organizací MYSA (Mathare Youth Sports Association) vznikl při české organizaci INEX-SDA jedinečný osvětový projekt „Fotbal pro rozvoj“. Účelem tohoto projektu není za každou cenu střílet góly, ale dosažení hravého ducha a fair play.
Fotbal, který se v rámci tohoto projektu hraje, je zábavný, akční, hravý, cílevědomý, přestože chybí rozhodčí. Nehledí se na pohlaví, věk či barvu kůže, a podporuje tak toleranci ve společnosti. Prostřednictvím fair play se pořadatelé snaží propojit místní komunity, přenést tyto myšlenky z hřiště do běžného života a dostat je do povědomí veřejnosti.
Fotbal jako univerzální jazyk spojuje odlišné jedince i kultury. Od roku 2005 ho proto tento mezinárodní projekt využívá jako nástroj neformálního vzdělávání, který je schopný unést složitá sociální témata.
Hrát pro čest
Jako dítě v Herátu jsem toužila být klukem. Viděla jsem se totiž na hřišti, jak střílím jeden gól za druhým. Ale jako holka jsem byla mimo hru. Sociopolitické poměry v Afghánistánu byly natolik špatné, že jsem velmi často nemohla ani sledovat svoje oblíbené zápasy v televizi, natož si kopat venku.
Situace se změnila, když jsme se dostali do České republiky. Moje fotbalová vášeň zůstala. Mezi mými prvními českými knížkami proto byl román „Muži v ofsajdu“ od Karla Poláčka.
Přestože se říká, že fotbal nesnášel, napsal toto: „Ale oč je poctivější fotbal? Hle, pane, zápas se odehrává před pozorným zrakem tisíce diváku. Každý z nich může vydat svědectví, bylo-li hráno dobře, měl-li zápas úroveň, jsou-li hráči ve formě, a jestli se každý z nich snažil o zdar společného díla. Ve fotbalovém zápase, pane, nejsou oblíbeny parádičky, hra pro galerii, ale každý dává přednost účelné a přesné souhře. Žádá se, aby každý hráč vydal ze sebe vše a měl porozumění pro souhru celku.“
Škoda, že již dlouho slova Karla Poláčka neplatí. Dnešní světový fotbal je bohužel — podobně jako každý vrcholový sport — na prvním místě byznysem a fotbalista je zbožím, s kterým se na trhu obchoduje. Hráči na hřišti padají na povolení, simulování se stalo součástí hry. Vrcholový fotbal tak bývá velmi často nudný. Málokterý tým dokáže překvapit.
Eduard Bass, československý spisovatel a novinář, ve své knize „Klapzubova jedenáctka“ popisuje situaci, kdy malý pihovatý kluk odmítne hrát s profesionálními hráči, protože on hraje pro čest, zatímco oni pro peníze.
Jako kdybychom zapomněli, že fotbal se hraje pro zábavu, pro diváky, pro pobavení. Že je to hra! Stala se z něj nudná technika obchodu. Starověké gladiátorské divadélko.
Fotbal ale nemusí být jenom sport, ale i prostředek k lepšímu vzájemnému porozumění a toleranci ve společnosti.
Proč tu hru, která nás napříč celým světem spojuje, nevyužít a neukázat, že možná je někdo vyšší, někdo zas menšího vzrůstu, někdo má plnější hruď, delší vlasy nebo třeba tmavší kůži, ale jak říká perské přísloví, „všichni jsme uvnitř stejní, máme červenou krev“. Proč z fotbalu neudělat opět hru? Hru, kterou milují a která baví miliony dětí i dospělých na celém světě.
To je další rozměr, který tato aktivita sleduje, aby docházelo ke skutečnému začleňování všech.