Röszke, Subotica, Miratovac, Gevgelija... Míjíme cedule na dálnici upozorňující k sjezdu na hraniční místa, která ještě před rokem nikdo neznal. Přes tisíc kilometrů dlouhá cesta z Brna na řecko-makedonské hranice připomíná putování po polozapomenutých místech zhmotňujících to, co dnes nazýváme uprchlickou krizí.

Mediální zájem o ně postupně opadal v souladu s tím, jak jednotlivé státy uprchlíky propouštěly dál či uzavíraly hranice a odváděly do detenčních center. Na privilegované dálnici může Evropanovi krizi připomenout už jen matná vzpomínka na název jedné z oněch vesnic, kde „kdysi“ tábořili lidé na poli v nehumánních podmínkách, a nepříjemnost v podobě zvýšených kontrol na hraničních přechodech. Místním potom její hmatatelný pozůstatek: žiletkové ploty, které jsou však očím projíždějících skryty.

Jeden z takových sjezdů vede do Miratovace, malé vesničky na jihu Srbska. Dva a půl kilometru od ní, v těsné blízkosti makedonských hranic, se rozkládá území, médii překřtěné na „zemi nikoho“.

Po polní cestě přijíždíme na místo, kde ještě v zimě tábořily stovky uprchlíků. Jejich přítomnost nyní připomíná prázdný tábor, hlídaný pár vojáky. Miratovac sloužil jako tranzitní centrum, přes nějž lidé přecházeli podél železniční tratě z makedonského Tabanovce dále do srbského Preseva.

Obyvatelé Miratovace se s příchodem jara vrátili k běžnému životu. Při projíždění vesnicí nás sledují s úžasem. Jsme koneckonců ve vesnici, kam mnoho turistů nezavítá a doba dobrovolníků již pominula. Oslovujeme starší paní, která zrovna okopává zahradu.

„Uprchlíci? Ano, ti tu byli,“ přikyvuje a ukazuje směrem k hranici. Pole, kde dobrovolníci vybudovali provizorní tábor, je nyní čerstvě zorané, na loukách se pasou krávy. 

Po cestě zpět nabíráme stopaře. Owen je z Velké Británie, poslední dva týdny pomáhal v táboře v Presevu a nyní se přesouvá do řeckého Idomeni, kam míříme i my. Když zjistí, že jsme novináři z České republiky, nadšeně vyjmenovává jména dobrovolníků z Czech teamu, s nimiž se setkal, a vytahuje časopis Respekt. Idomeni pro něj představuje nejen další zastávku na dobrovolnické cestě, ale i setkání se starými známými.

O oficiálních táborech v Tabanovce i Presevu, kde žijí stovky lidí v nelidských podmínkách bez vyhlídky na lepší budoucnost, se dnes mluví pramálo. Krize, ta viditelná navenek, se zkrátka znovu přesunula o pár stovek kilometrů po balkánské trase dál. A s ní i dobrovolníci a média.

Kolektivní dobrovolnické vření

Po poledni přijíždíme do Polykastra, městečka na severu Řecka, od hranic a tábora Idomeni vzdáleného zhruba dvacet kilometrů. Sklad pro distribuci pomoci, spravovaný právě Čechy, jsme našli až překvapivě jednoduše. Již z dálky je vidět parkoviště, na němž stojí modrá dodávka s velkým nápisem „Czech team“.

V následujících dnech na toto téma ještě několikrát žertujeme s  dobrovolníky z jiných zemí — Češi jsou jediní, kteří se sami hrdě pojmenovali podle své národnosti. „V každém vzbuzuje dobrovolnická práce trochu sebeuspokojení a pýchu,“ pousmívá se s pochopením francouzská novinářka, s níž jsem se jako s jednou z mnoha dalších dala do řeči v místním Park hotelu hned naproti skladu.

Díky vstřícnosti místních slouží budova otevřená čtyřiadvacet hodin denně jako základna dobrovolníkům: od čištění zubů či přístupu na internet až po organizování informačních schůzek. Během diskuse dospíváme k označení, které se mi nyní pro to, co se v hotelu od ranních hodin odehrávalo, zdá zdaleka nejvýstižnější:

L´effervescence collective neboli kolektivní vření. 

Francouzský pojem klasika sociologie Émila Durkheima označuje momenty, kdy sdílíme s ostatními nejen fyzické místo, ale cítíme se jako součást kolektivu, jednoho těla. Osobní příběhy, informace o situaci nejen v Řecku, zážitky z jiných táborů a diskuse o velké, zdánlivě odtržené, politice. To vše probíhá spontánně v kavárně Park hotelu mezi lidmi z nejrůznějších zemí, kteří se mezi sebou zdraví jako staří známí, přestože se dosud neznali.

Park hotel je ale i místem pro odpočinek, odtrženým od dvacet kilometrů vzdáleného Idomeni, odkud se většina dobrovolníků každý den vrací. Představuje intelektuální bublinu, která při střetu s realitou tábora takřka okamžitě splaskne, a poté se v zapadlém hotelu na kraji města Polykastro znovu obnoví.

Město za plotem

Pro naši první, úterní, návštěvu tábora jsme si zřejmě nemohli vybrat kýčovitější scenérii. Nad táborem Idomeni se zdvíhají zasněžené vrcholky makedonských hor, za něž právě zapadá slunce. Ve vzduchu cítím nepříjemný zápach spáleného plastu. 

Očekávám pocit otupělosti — všudypřítomné snímky malých dětí v rozblácené půdě mě dnes i díky vlastní zkušenosti šokují méně než na podzim, kdy Evropa „objevila“ uprchlickou krizi. A přesto, jak se před námi postupně rozevírá obrázek dvanáctitisícového tábora, pociťuji směs zděšení a naštvání. Banální otázku, jak jsme něco podobného mohli dopustit, si zkrátka nelze nepoložit.

Z vlastních úvah mě vytrhává známé „hello“, které během následujících pár hodin uslyším ještě nesčetněkrát. Je jakýmsi koloritem — co chvíli přiběhne dítě, které vás pozdraví nebo obejme. Díky odlišnému vzhledu pro ně představujeme atrakci v nezábavním parku.

Usmívají se na nás ale i dospělí a někteří zvou i k sobě do stanu, přestože sdílíme jen pár slov v arabštině a angličtině. Mé původní obavy z nepříjemné pozice nezvaného hosta, pozorovatele lidského utrpení, se díky lidem v táboře s každým dalším dnem rozplývají. Sebemenší rozptýlení nám oplácejí až nezaslouženým vděkem.

Postupem času zjišťuji, že Idomeni je oproti jiným improvizovaným táborům výjimečné nejen svou velikostí, ale i funkčností. Tábor není shlukem lidí, ale organizovaným městem, v němž mají jednotlivé aktivity pečlivě vyhrazená místa. Každodenní koloběh času se organizuje podle distribuce pomoci. Ti nejzdatnější vědí, v jaký čas stát v jaké frontě na jídlo či oblečení.

Zatímco přes den se většina lidí ukrývá ve stanech před horkým sluncem, večer ruch ožívá. Zaprášenými uličkami proudí rodiny i skupinky přátel, další posedávají u ohníčků a pijí čaj. 

K posezení nás volá skupinka mladých Syřanů s pozváním, které zjevně míří na mě a další dvě dobrovolnice. Konverzace se nijak neliší od táboráku u ohně, s tím rozdílem, že se namísto Konvičkovi smějeme Al-Bagdádímu, jemuž se jeden z nich nápadně podobá.

O pár dní později mě ona francouzská novinářka překvapí otázkou, jestli jsem si všimla dobrovolnic, které chodí v táboře s odhalenýma nohama. Odpovím jednoduše, že já chodím v kalhotách, protože respektuji kulturu lidí, kteří zde žijí.

Znovu si ale vybavím situaci u ohně — ve skutečnosti mohla proběhnout úplně stejně v našem prostředí. Zamyslím se nad vlastním pocitem bezpečí, ale také nad dalšími ženami a hlavou mi proběhne jiná chvíle z doby, kdy jsem se po táboře procházela sama.

Na polní cestě jsem míjela dívku v šátku asi mého věku, když k nám přilétl míč z nedalekého hřiště. Zatímco kluci hrající fotbal vyčkávali, až ho jedna z nás vrátí, jsme si vyměnily několik pohledů. Váhavě se na mě podívala a na moment se zdálo, že bude pokračovat bez povšimnutí dále. Usmála jsem se na ni. Míč zvedla a hodila zpět. Porozuměly jsme si i beze slov.

Pro nás běžné a každodenní situace jsou pro některé ženy v Idomeni — v prostoru, kde není takřka žádné soukromí — nové a nepředvídatelné. Většina z nich chodí po táboře ve skupinkách či se svými rodinami, některé samy. Část z nich ovšem zůstává schovaná ve stanech či na dekou zakrytých postelích.

Politika a obchod

V samém centru tábora, na železniční trati před bránou v ostnatém plotu se, jakmile zapadne slunce, začíná shromažďovat skupina mužů. Dnes se neprotestuje.

Pod plachtou se tísní asi stovka lidí, výhradně mužského pohlaví, kteří spolu živě diskutují. Z útržků a gestikulace pochopíme, že si sdělují informace a domlouvají další postup. Scéna v sobě má náladu z pradávných časů, jako malba antické agory.

Politickou důležitost místa zvýrazňuje i neustálá přítomnost novinářů, vyčkávajících na další protesty a roztržky, a policistů, kteří sice bedlivě hlídají hranice, v samém táboře se ale nepohybují. Idomeni je zvenku vysoce střeženou zónou, uvnitř si ale musí lidé svá práva vymáhat svépomocí.

Bylo by proto naivní předpokládat, že nejslabší skupiny jako ženy nebo děti, nejsou mnohdy vystaveny obtěžování či jiným nepříjemným situacím. Obzvláště v tak psychicky vyčerpávajícím prostředí.

Zatímco policistů se u příjezdové cesty k táboru pohybuje pár, taxikářů s předraženými cenami je zde víc než dost. Většina lidí proto míří do vzdáleného Polykastra pěšky nebo nakupuje v malém obchůdku ve vesnici Idomeni.

Řekové i někteří uprchlíci rychle pochopili, že kde je mnoho lidí, kvete i obchod. Hlavní „ulice“ vedoucí do centra tábora se během naší návštěvy obsypala prodavači s cigaretami, potravinami, dětskými botami a vším, po čem je poptávka.

Svou šanci neváhali využít Svědci Jehovovi se svým informačním stánkem, jak se obrátit na „správnou stranu“ víry nebo skupinka švédských katolických důchodců, která se zkrátka „přijela podívat, jak to tady vypadá“.

Vysněná cesta ven

Po středečním dni stráveném na slunci se schováváme v zákrytu dodávek televizních štábů. Naší češtiny si všímá jeden z kameramanů, s nímž se dáváme do řeči. Yorgos se narodil v Krnově řeckým uprchlíkům z občanské války. Do Idomeni dojíždí z nedaleké Soluně prakticky každý den po několik měsíců.

„Lidé v Idomeni jsou jedna věc, kolik se jich ve skutečnosti na hranicích pohybuje, je ale otázkou,“ popisuje. Shodujeme se na tom, že v táboře zůstávají převážně rodiny — ty, kterým již došly peníze, aby zaplatily pašerákům, nebo ty, které to považují za příliš nebezpečné. Cena za osobu se podle Yorgose pohybuje kolem dvou tisíc eur a cesty, jak se přes hranice dostat, existují.

Všichni stále doufají v otevření hranic, někteří ale zkouší přejít na vlastní pěst či se schovávají, dokud nenastane správná chvíle. Další den se proto vydáváme do lesů podél žiletkového plotu. O několik kilometrů dále od tábora sahá sotva do pasu. Míjíme různé pozůstatky provizorních obydlí, z nichž je zřejmé, že v lese ještě nedávno někdo tábořil. Z makedonské strany nás v denním světle sleduje několik vojáků.

S Yorgosem se shodujeme, že v Idomeni zůstávají paradoxně uvězněni právě ti nejslabší. „Idomeni tu bylo dávno před krizí z posledních týdnů, řecká vláda jen dělala, že se nic neděje a nechávala lidi dále projít,“ objasňuje Yorgos a dodává, že plot vybudovala makedonská strana. „Nikdo nechce zůstat ani tady, ani v Makedonii, uzavření hranic přesahuje rozhodnutí obou států,“ uzavírá.

Přestože Yorgos i většina dobrovolníků vyzývá uprchlíky k přesunu do oficiálních táborů, nikdo je neposlouchá. Vzdát se naděje na překročení hranic pro nikoho nepředstavuje reálnou volbu.

Zatímco někteří dobrovolníci na místě pomáhají čistě z altruistických důvodů, jiní zvažují i politickou rovinu a přidávají se například k protestům za otevření hranic. Jaký důsledek má humanitární pomoc v Idomeni, je otázkou, kterou si musí každý zodpovědět.

Řecko buduje další a další hotspoty, z nichž v mnoha panují lepší podmínky než v Idomeni. „A hranice se stejně neotevře,“ shodují se prakticky všichni.

Yorgos táboru nedává víc než měsíc, s příchodem veder bude situace neudržitelná. Řecká vláda prozatím vyzývá pouze k dobrovolnému přesunu.

Co se stane, až uprchlíci „zmizí“ do oficiálních táborů, mimo zraky médií? Tak jako v Maďarsku, Srbsku, Makedonii či Chorvatsku. Šanci „být viděn a slyšen“ si uvědomují i sami uprchlíci.

Po týdnu v Idomeni se shodujeme na jediném: cestou je pokora. S ní alespoň část lidí ze zahraničí přistupuje k možnosti pochopit to, co se kolem nich odehrává, natožpak dát komukoli dobrou radu.