Röszke, Subotica, Miratovac, Gevgelija... Míjíme cedule na dálnici upozorňující k sjezdu na hraniční místa, která ještě před rokem nikdo neznal. Přes tisíc kilometrů dlouhá cesta z Brna na řecko-makedonské hranice připomíná putování po polozapomenutých místech zhmotňujících to, co dnes nazýváme uprchlickou krizí.

Mediální zájem o ně postupně opadal v souladu s tím, jak jednotlivé státy uprchlíky propouštěly dál či uzavíraly hranice a odváděly do detenčních center. Na privilegované dálnici může Evropanovi krizi připomenout už jen matná vzpomínka na název jedné z oněch vesnic, kde „kdysi“ tábořili lidé na poli v nehumánních podmínkách, a nepříjemnost v podobě zvýšených kontrol na hraničních přechodech. Místním potom její hmatatelný pozůstatek: žiletkové ploty, které jsou však očím projíždějících skryty.

Jeden z takových sjezdů vede do Miratovace, malé vesničky na jihu Srbska. Dva a půl kilometru od ní, v těsné blízkosti makedonských hranic, se rozkládá území, médii překřtěné na „zemi nikoho“.

Po polní cestě přijíždíme na místo, kde ještě v zimě tábořily stovky uprchlíků. Jejich přítomnost nyní připomíná prázdný tábor, hlídaný pár vojáky. Miratovac sloužil jako tranzitní centrum, přes nějž lidé přecházeli podél železniční tratě z makedonského Tabanovce dále do srbského Preseva.

Obyvatelé Miratovace se s příchodem jara vrátili k běžnému životu. Při projíždění vesnicí nás sledují s úžasem. Jsme koneckonců ve vesnici, kam mnoho turistů nezavítá a doba dobrovolníků již pominula. Oslovujeme starší paní, která zrovna okopává zahradu.

„Uprchlíci? Ano, ti tu byli,“ přikyvuje a ukazuje směrem k hranici. Pole, kde dobrovolníci vybudovali provizorní tábor, je nyní čerstvě zorané, na loukách se pasou krávy. 

↗

Krizi v Miratoveci připomíná jen prázdný vojenský tábor. Foto Ondřej Mazura, DR 

Po cestě zpět nabíráme stopaře. Owen je z Velké Británie, poslední dva týdny pomáhal v táboře v Presevu a nyní se přesouvá do řeckého Idomeni, kam míříme i my. Když zjistí, že jsme novináři z České republiky, nadšeně vyjmenovává jména dobrovolníků z Czech teamu, s nimiž se setkal, a vytahuje časopis Respekt. Idomeni pro něj představuje nejen další zastávku na dobrovolnické cestě, ale i setkání se starými známými.

O oficiálních táborech v Tabanovce i Presevu, kde žijí stovky lidí v nelidských podmínkách bez vyhlídky na lepší budoucnost, se dnes mluví pramálo. Krize, ta viditelná navenek, se zkrátka znovu přesunula o pár stovek kilometrů po balkánské trase dál. A s ní i dobrovolníci a média.

Kolektivní dobrovolnické vření

Po poledni přijíždíme do Polykastra, městečka na severu Řecka, od hranic a tábora Idomeni vzdáleného zhruba dvacet kilometrů. Sklad pro distribuci pomoci, spravovaný právě Čechy, jsme našli až překvapivě jednoduše. Již z dálky je vidět parkoviště, na němž stojí modrá dodávka s velkým nápisem „Czech team“.

V následujících dnech na toto téma ještě několikrát žertujeme s  dobrovolníky z jiných zemí — Češi jsou jediní, kteří se sami hrdě pojmenovali podle své národnosti. „V každém vzbuzuje dobrovolnická práce trochu sebeuspokojení a pýchu,“ pousmívá se s pochopením francouzská novinářka, s níž jsem se jako s jednou z mnoha dalších dala do řeči v místním Park hotelu hned naproti skladu.

↗

Hotel na kraji Polykastra slouží dobrovolníkům jako základna jen díky dobré vůli místních obyvatel. Foto Ondřej Mazura, DR

Díky vstřícnosti místních slouží budova otevřená čtyřiadvacet hodin denně jako základna dobrovolníkům: od čištění zubů či přístupu na internet až po organizování informačních schůzek. Během diskuse dospíváme k označení, které se mi nyní pro to, co se v hotelu od ranních hodin odehrávalo, zdá zdaleka nejvýstižnější:

L´effervescence collective neboli kolektivní vření. 

Francouzský pojem klasika sociologie Émila Durkheima označuje momenty, kdy sdílíme s ostatními nejen fyzické místo, ale cítíme se jako součást kolektivu, jednoho těla. Osobní příběhy, informace o situaci nejen v Řecku, zážitky z jiných táborů a diskuse o velké, zdánlivě odtržené, politice. To vše probíhá spontánně v kavárně Park hotelu mezi lidmi z nejrůznějších zemí, kteří se mezi sebou zdraví jako staří známí, přestože se dosud neznali.