Příběhy z Idomeni: lidé v špatném svědomí Evropy
Gaby KhazalováV druhém textu připraveném z výpravy za uprchlíky do Idomeni Gaby Khazalová představuje čtyři charakteristické příběhy lidí, kteří uvízli na špatné straně žiletkového plotu.
Příběhy Syřanů z tábora Idomeni si jsou v lecčem podobné. Všichni prošli stejnou trasou, do níž investovali veškerý svůj majetek, a všichni mají společný cíl: dostat se do západní Evropy. Přesto je každý z nich jedinečný, a co více každé další vyprávění nás přiblížilo alespoň k základnímu pochopení toho, proč se na cestu vydali a co nyní prožívají.
Jalala, Simav, Mohameda i Tarika jsme potkali během posledních dvou dní. Každý z nich se s námi dal do řeči sám od sebe, stačil pozdrav jako projev slušnosti, ať už v arabštině či angličtině.
Jalal: „Třeba si jednou zahraju šachy i s Viktorem Lázničkou.“
Jalal se svou ženou Azar táboří hned vedle žiletkového plotu oddělujícího Řecko a Makedonii. Ondra se s ním seznámil, když fotil jeho sotva tříletou dceru Nasrin, jak si hraje u ostnatého drátu. Spojila je společná záliba: šachy.
V porovnání s námi působí Jalal upraveně. V nažehlené košili a s čerstvě umytými vlasy si sedá na otrhanou deku a rozestavuje figurky. Zatímco se oba soustředí na hru, si s ním povídáme o tom, co prožil a co jeho rodinu ještě čeká.
Jalal studoval anglickou literaturu v Homsu, kvůli válce však musel odejít do Aleppa, a poté, když jej dostihla i tam, do tureckého Istanbulu. S Azar se vzali dva měsíce před válkou. Mají dvě malé děti. Po dvou letech Turecko opustili — Jalal vydělával 250 euro měsíčně. Přestože se k nim nastěhoval jejich bratr, nedokázali vyjít. Vydali se proto na cestu do Evropy, aby svým dětem zajistili lepší budoucnost. Stejný motiv bychom našli i u většiny ostatních uprchlíků.
Během našeho povídání přichází několik Jalalových přátel. Kroutí hlavou nad každým jeho dalším tahem v šachové partii. Jednatřicetiletý šachista s online přezdívkou „7 Complete“ Ondru navzdory pochybovačným pohledům suverénně poráží. Jeho tříletá dcerka nás zvědavě pozoruje. „Všechny děti tady jsou nemocné,“ vysvětluje Jalal, když se zeptám na její silný kašel.
Rozhovor přerušuje neustálý bzukot armádního vrtulníku. Na ten jsou ale lidé v Idomeni zvyklí. Více nás ovšem překvapí, když se pár metrů od nás, v prostoru kontrolovaném armádou, objeví několik kameramanů a novinářů. Fyzickou blízkost narušuje symbolická vzdálenost - jsou pro nás na míle daleko, za ostnatým plotem, skrze který si natáčí neštěstí na druhé straně hranic. Jeden z nich mi neochotně vysvětluje, že očekávají příjezd makedonského ministra obrany.
Ondra s Jalalem mluví o jeho oblíbených šachistech, padají i česká, pro mě dosud neznámá jména. „Nehrál jsem už dva měsíce, ale třeba si jednou zahraju i s Viktorem Lázničkou,“ doufá Jalal a zmiňuje se o partiích, které tento druhý nejlepší český šachista sehrál.
O tom, jestli z Idomeni odejít, diskutují se svou ženou každý den. Jalal byl jedním z těch, kteří se minulé pondělí přidali k nebezpečnému přechodu přes hraniční řeku, makedonská policie je ale vrátila zpět. Podle Jalala ušli čtyřicet dlouhých kilometrů.
Jalal doufá, že se hranice otevře. Ví, že řeckou ekonomiku stojí uzavření železniční trati nemalé peníze. Pokud se koleje nezprůchodní i pro uprchlíky, chystá se prostě dále protestovat. „Řekové se již pokusili trať vyklidit, posedáme si na ni znovu, když bude třeba,“ říká odhodlaně.
Simav: „Tohle město je jako moje město.“
Patnáctiletá Simav má tři mladší sourozence, bratra a dvě sestry. Se svou matkou táboří v Idomeni už více než šest týdnů. Jejich otec žije v německém Düsseldorfu. Tak jako mnoho dalších rozdělených rodin doufají, že se k němu co nejdříve připojí.
Simav mluví plynně anglicky, ve své škole v Aleppu brala hodiny navíc. Namísto absolvování závěrečných zkoušek a ukončení deváté třídy se ale vydala na vyčerpávající čtyřměsíční cestu — pěšky, lodí, autobusem. Mluví s námi o svých spolužácích, které už asi nikdy neuvidí, ale také o tom, že chce jít na univerzitu a být inženýrkou.
S rozpačitým úsměvem nám překládá z arabštiny slova svojí matky: „Chybí nám.“ Mluvíme o jejím otci, kterého neviděli skoro rok. Každý den si však volají — podle Simav se snaží najít si zaměstnání, zatímco se učí německy.
V Sýrii pracovala její matka jako módní návrhářka. Povídáme si o bombardování a o tom, kdo z jejich rodinných přátel při něm zahynul. Při zmínce jejich rodného města kolem nás Simaviny mladší sourozenci nadšeně vykřikují: „Aleppo! Aleppo!“
Pro Simav představuje Idomeni jiný, ale dobře známý svět. „Tohle město je jako moje město. Ale už tu nechci být,“ vysvětluje. Ukazuju jí stránky v arabštině, kde si může přečíst nejnovější informace o situaci na hranicích a možnostech o žádosti o azyl. Posílá je svému otci. Všem lidem mimo uzavřený svět tábora v Idomeni chce vzkázat: „Otevřete hranice. Prosím.“
Mohamed: „Řecko má dost svých vlastních problémů.“
„Co potřebujete? Naši sousedi šli do tábora,“ přichází za námi mladík, když čekáme ve stínu stanu na rodinu, s níž jsme se seznámili předchozí den. Představuje se jako Mohamed. Díky perfektní anglické výslovnosti působí suverénním a komunikativním dojmem.
Chápavě se usměje, když jej požádáme o rozhovor — s novináři prý mluví často. A skutečně, se zapnutím diktafonu začne vyprávět svůj příběh, jakoby měl slova nacvičená.
Postupně nám představuje celou rodinu: matku, otce, dva bratry (dvacetiletého a ročního) i svou ženu Rahaf. Mohamed je stejně starý jako já. Ve svých třiadvaceti letech opustil své městečko poblíž Homsu, kde se před čtyřmi měsíci rozhořely boje mezi Daesh a Asadovou armádou.
Jako mnoho dalších se Mohamedova rodina pokusila žít v Turecku. Protože tam ale nemohl dokončit své vzdělání (studoval biochemii) a najít práci, rozhodl se prodat veškerý svůj majetek a odcestovat do Evropy. Za cestu do Řecka zaplatil každý z jeho rodiny tisíc dolarů. V Idomeni strávili již měsíc a půl.
Zpočátku přes hranici pouštěli asi čtyřicet lidí denně, pak se ale zavřela úplně. Mohamed sleduje evropské zprávy a dobře ví, co se na hranicích děje. Přesto doufá, že Evropa začne jejich situaci řešit.
„Evropa už zastavila příliv uprchlíků z Turecka, teď se přece musí zabývat tím, co bude s námi. Jsme koneckonců na území Evropské Unie,“ vysvětluje. „Neříkám, aby se okamžitě otevřely hranice, ale nějak se státy rozhodnout musí, Řecko má přece své vlastní ekonomické problémy a spousta lidí tady nemá práci,“ dodává.
V Řecku nyní uvízlo na dvaapadesát tisíc uprchlíků. S Mohamedem se shodujeme na tom, že by takový počet mohl přijmout jakýkoli evropský stát. Do Evropy přišel, protože jí důvěřoval. Nyní je ale zklamaný. „Tohle je evropský humanismus?“ ptá se. Odpovídám, že není.
Náš rozhovor přerušuje italský dobrovolník. Mohamed se spěšně omlouvá, má schůzku. Hned druhý den v táboře se zapojil do distribuce humanitární pomoci. Spolu se svými dalšími dvaceti přáteli zjišťuje, co lidé potřebují.
„Všude jsou dobří i špatní lidé,“ uzavírá s lítostí nad teroristickými útoky v Bruselu. „Hodně vojáků Daesh přece pochází i z Evropy, ne?“
Tarik: „Jsem člověk jako vy.“
Osmadvacetiletý Kurd Tarik přijel do Evropy sám. V Sýrii zůstala jeho matka, příliš stará na to, aby náročnou cestu zvládla. Naposled s ní Tarik mluvil před měsícem — v městečku u Aleppa na hranicích s Tureckem, kde žije, přerušila turecká strana telefonní spojení a rozhlasové i televizní vysílání.
Tarik nám ukazuje své tetování na rameni — křesťanský kříž je jedním z důvodů, proč musel odejít. „Jsem káfir,“ pomáhá si arabským slovem označujícím bezvěrce a vysvětluje, že pokud by ho Daesh dopadl, hrozila by mu smrt.
Velkou část rozhovoru spolu hovoříme o víře. Tarik sám sebe označuje za „otevřeného“. Není ani křesťan, ani muslim, boha hledá sám v sobě. Bůh je mír a láska. A právě ty hledá v Evropě, kterou pokládal za humánní a tolerantní.
„Vím, že někteří jdou do Evropy kvůli penězům, já chci jen zpět svou práci a žít v míru,“ objasňuje. V Sýrii pracoval jako optik.
Přestože jsme se mu představili jako novináři, a nikoli dobrovolníci, neustále nám děkuje. Z Tarika čiší vděčnost každému Evropanovi, který v Idomeni pomáhá nebo je prostě jen přítomen. Se svou situací je smířený: „Budu jen čekat a čekat.“
Do Idomeni se dostal jako většina ostatních uprchlíků místním autobusem. Cesta z Atén, vzdálených 550 kilometrů, mu však zabrala deset dní. „Policie nás neustále zastavovala a chtěla vrátit zpět,“ popisuje. Zdá se, že Řekům příliš nedůvěřuje: „Lidé tady pomáhají, ale někteří se na nás snaží i vydělávat.“
Tarik má příbuzné a přátele ve Švédsku, Německu či Belgii.
Dostává od nich pravidelné zprávy. „Vím, že někteří Evropané se bojí a odmítají přijímat Syřany, ale kdyby viděli, co jsme zažili a v čem žijeme teď…,“ vysvětluje ustaraně a pokyne směrem k malým dětem jeho přátel. „Jsem člověk jako vy,“ usměje se na nás a vrací se k partičce karet, kterou si muži v Idomeni často krátí nekonečné čekání.
Inu ty se psaly v době, kdy ještě lidé neměli hmatatelné konkretní zkušenosti, jak to vlastně s migranty je. V době, kdy veřejnost věřila ještě tomu, že se jedná o uprchlíky před válkou, kteří prchají, aby si zachránili holý život. V době, kdy se více věřilo "trenérovi", než vlastním očím. V době, kdy neziskovky dokázaly přesvědčit náš stát, že je třeba zachránit holý život iráckým křesťanům tím, že je k nám přivezeme a postaráme se o ně.
Byla to doba, kdy jsme byli masívně přesvědčováni o tom, jak migranti s radostí a vděčností příjmou jakoukoliv pomoc, jakým přínosem nám budou, jak se budou do naší společnosti integrovat.
A nedej bože se jen pozastavit nad tím, zda to všechno takhle bude probíhat! Nadšení bylo povinnější, než účast na 1. máji.
Pod minulým článkem autorky jsem se dotázal, jak Evropa zklamala migranty, kteří chtěli "klid a mír". Odpovědi nět. Takže nemám ponětí, zda se vůbec ptát dál. Otázky bych měl. Zajímalo by mě, proč by Idomeni mělo být špatné svědomí Evropy? Celá Evropa, ba dokonce její větší část, se jistě nepodílela na tom, aby migranti uvěřili pozvání Merkelové a vydali se na cestu do Eldoráda. Až zde bude nadpis Merkelová - špatné svědomí Evropy, budu se jen ptát, proč zde takový článek není dávno.
Anebo to zkuste z jiné strany a podívejte se na znění mezinárodních smluv o uprchlících.
Magoření s vinou je kontraproduktivní. A navíc účelové. Němci nemohou nést kolektivní vinu za II. světovou ale my musíme nést kolektivní vinu za odsun. Na současné bílé Američany je kladen požadavek odškodnění Indiánů a otroků, ačkoliv s jejich trablemi logicky nemohli mít nic společného. Já nenesu žádnou vinu likvidaci státní moci v Iráku. Proč bych tedy měl nést náklady za irácké migranty? Proč bych měl vítat syrské uprchlíky?
Proč viníte celou Evropu a ne ty, kteří za to konkretně mohou? Proč používáte kolektivní vinu?
Proč neútočíte na skutečné viníky? Myslíte si snad, že když nevinný zbytek společnosti bude sanovat jejich škody, tak oni se zastydí a víckrát už takové škody páchat nebudou? Koalici ochotných posílal zvací dopis Havel. Zkuste se tady do něho za tohle navézt. Vrhnou se na vás všichni aktivisté jak sršni.
Ono je asi lehčí kopat do obyčejných občanů a nutit je pomáhat těm, kterým neublížili, než jít do střetu s pány nahoře. Neboť jinak by mi z vašeho textu vyplývalo to, že neúžitečnější aktivista bude ten, kdo povede lidi na barikády proti těm všem, kteří zlikvidovali jaktakž funkční systémy v arabském světě. A on se k tomu žádný nehlásí.
Mezinárodní smlouvy o uprchlících mě začaly zajímat, neboť se mi zdá, že se s nimi dosti účelně operuje. Nikde jsem se ale zatím v nich nedočetl, že by měl některý stát povinnost se starat o cizince, kteří se do něj přišli mít lépe. Třeba jsem ale něco přehlédl, takže mě poučíte.
Ale chtělo by to rychle. Iráčani, kteří nás přišli na 15 melounů už odjíždějí do Německa, nebo domů. Asi v Iráku najednou skončila válka a u nás začala.
Vůči příchozím zavládla velká solidarita, ale ovšemže se začaly objevovat i méně vstřícné přístupy. Naše noviny právem psaly o zhoršujícím se výměnném kursu schillingu ke koruně. Uprchlické tábory nebyly kolikrát právě působivou prezentací vyspělejšího světa. Možná, že si za hranicemi také mnozí říkali ony tři Zemanovy věty... Taky se mohli bát infiltrace komunistů.
Zkrátka a dobře, proč si stále ze zpráv o současné uprchlické vlně pořád vybírat jen takové, které podporují mé stanovisko? Kdo chce psa bít, hůl si vždycky najde. A na druhé straně kdo nechce vidět, nevidí, nebo má růžové brýle. Dá se k tomu konstatovat jediné, zas jednou se historie trochu opakuje.
Tam ale nejde o uprchlíky jako spíše o ty, co zatím ještě zůstávají. Takže při přemýšlení o vlastní odpovědnosti bychom měli myslet i na ně.
Podle té vyděračské teorie viny, která je nám zde vnucována, už jen tím, že si koupím ve zdejším krámě nějaký výrobek z třetího světa, tak nesu vinu za bídu jeho obyvatelstva. Já nesu plnou odpovědnost za svou vládu, kdežto migrant za svou ne. Nemluvě o tom, že jsem běloch z Evropy, takže jsem tím už svým narozením vinný za veškerý útlak a ožebračování jiných národů.
Mají to ti obchodníci s bídou dobře vymyšleno. Protože naši rodiče si museli utrhovat od huby a dělat od nevidím do nevidím a my, tzv. úspěšnější část společnosti, jsme se museli víc snažit a mít méně času na na své volno, než ti neúspěšní, máme se za to vše cítit vini. S tím pocitem viny rádi přistoupíme na jejich projekty. Miliony se pak obchodníkům jen sypou a sypat budou, neboť jejich "pomoc" nesmí vést ke skutečnému zlepšení situace potřebných, to samozřejmě v případě, pokud se vůbec skutečně potřebným dostává, což ovšem není tak často. Jak nyní vysvítá.
Ono těm "mravokárcům" nejde o nějaký humanismus, jak by to na první pohled mohlo vypadat. To by třeba neziskovky v Brně nezměnily zničehož nic, před vidinou 400 milionů, názor na koncepci bydlení. To by se aktivisté věnovali skutečně potřebným a ne jen těm, na které lze čerpat granty.
Kde jde o tak velké peníze, tak tam platí dvojnásobně, že vše je jinak, než vypadá a i to farizejství zde je minimálně dvojnásobné.
Je mi líto altruistů, kteří se nechají byznysmeny s chudobou vést a ještě za jejich byznys bojují. Jednou na to příjdou /snad/ a někteří na to možná jich přicházejí. Jen si nechtějí připustit, že byli někomu za voly.
Obzvlášť Německo je přímo křesťansky vzorné.
Třeba v Mnichově teď panuje obrovský stavební boom. Kolem města vzniká věnec obytných komplexů, kde se vejde 1000 - 3000 lidí.
Jen v Mnichově dostanou střechu nad hlavou desítky tisíc lidí.
((( pan Kolařík jistě potvrdí )))
* * * * * * * * * *
Ale co kdybychom se na věc podívali úplně bez optiky morálky?
Byl by to relevantní pohled a mohl by něco relevantního přinést?
Škoda že v rozhovorech nepadla přímá otázka, ale dá se předpokládat, že všichni tito lidé jdou do Německa.
A nezajímá je Polsko, ČR, Bulharsko, Litva atd. atp.
Asi by se dušovali, že jsou vděční za jakoukoliv pomoc kdekoliv,,,,,,,,,,,,,, ale oni sami prostě nejdou "kdekoliv", jdou do Německa. Ale jiní určitě rádi půjdou do Horní Dolní poblíž Nýdku, ne do Německa.................... jenže žádní jiní nejsou. Všichni jdou do Německa.....................
A neviděl bych to dokonce ani jako nic špatného a nepřirozeného - kdyby mě vyhnala válka na jiný kontinent (dejme tomu, že to tak je), taky bych si vybral bohatou zemi kde mám rodinu, přátele nebo známé, do země, kde mě přijmou důstojně, kdyby taková byla v nabídce.
Šel bych do Německa.
Útěky uprchlíků z Polska a ČR do Německa přece dokazují, že to není úplně přehnané a překroucené tvrzení.
Ale Německo (a Švédsko) není nafukovací. Potřebovali by je rozmístit po Evropě, jenže to naráží na odpor - ať už Francie, kde mnoho měsíců platí výjimečný stav a přijetí statisíců lidí je momentálně nepřijatelné, přes británii,,,,,,,,,,,,,, o postkomunistickém Východě nemluvě.
........................................
.....................
Jak tohle dopadne....................... (?)