„Jak můžeš fandit takovému sportu?“ zeptala se mě nedávno kolegyně. Stály jsme v kuchyňce s hrnkem čaje v ruce a na chvíli jsem nevěděla, co říct. Fotbal miluju od dětství. Sleduju ligu, mluvím a píšu o fotbale, jezdím na stadiony, většinou ale na ty prázdné. Přestože jsem fotbal před ní hájila, její otázka mi v hlavě zůstala. A pak přišla sobota 22. listopadu.

O víkendu se skupina romských dětí z fotbalových klubů Mongaguá z Jihlavy a Ostravy vracela z turnaje v Děčíně. Při přestupu na pražském hlavním nádraží se střetli s fanoušky FC Baník Ostrava. Baník ten den hrál na Stínadlech proti domácím Teplicím.

Podle trenéra ostravské pobočky Mongaguá Jaroslava Horvátha fanoušci Baníku procházeli kolem dětí s alkoholem, dívali se na ně a opakovaně je uráželi. Říkali, že je potřeba „vyčistit to tady od těch Egypťanů“, že „v tom vagonu je černo“, výsměšně opakovali „more, more“ a padaly i další, ještě horší výroky, které trenér nechce veřejně opakovat.

Situace byla natolik vážná, že Horváth dětem nařídil, aby si nasadily kapuce a čepice, nedívaly se kolem sebe a zůstaly úplně potichu. „Řekl jsem jim: koukejte dolů, neodpovídejte nikomu, nechoďte na záchod. Aby neměli žádný důvod nás napadnout,“ popsal pro Romea. Nakonec musely být děti za asistence policie odvedeny a čekaly na hlavním nádraží více než dvě hodiny na další spoj. Pro policii to zřejmě bylo snazší řešení než vyvést z vlaku dav opilých agresivních fanoušků, kteří tak dosáhli svého a bez problémů cestovali dál domů.

Fotbal, který znám já, a fotbal, který mě děsí

Fotbal pro mě vždycky znamenal víc než devadesát minut hry. Znamená společenství, vášeň, emoci, která dokáže spojit tisíce lidí bez ohledu na původ. Znamená ty chvíle, kdy se celý stadion zvedne jako jeden člověk.

A právě na té atmosféře mají obrovský podíl ultras a fanouškovské skupiny. Jsou to oni, kdo stojí celých devadesát minut, kdo připravují chorály, kdo táhnou tým dopředu. Bez nich by fotbal na stadionech nebyl tím, čím je.

O to větší odpovědnost ale jejich role nese. A právě proto musím říct, že útok na malé fotbalisty z Mongaguá je zradou všeho, co by fotbal měl představovat.

FC Baník Ostrava incident odsoudil. To je správně. Zároveň ho však označil za selhání jednotlivce z okrajového spektra fanoušků.

Jenže svědectví trenéra Horvátha i dalších lidí dokládá něco jiného. Horváth během jednání na Úřadu vlády otevřeně prohlásil, že Baník má s rasismem dlouhodobý problém. „Miluju fotbal, vedu k němu děti. Ale neumím si představit, že by se nás sešlo deset patnáct romských kluků a šli společně na Baník. To není možné — a taky to neuvidíte,“ uvedl.

Podle něj romští rodiče v Ostravě svým dětem říkají, aby se ve dnech zápasů Baníku raději držely doma a nechodily do centra. Pokud rodiče učí děti vyhýbat se městu kvůli obavám z chování fanoušků, těžko mluvit o selhání jednotlivce.

A je tu ještě jeden důležitý moment: incident se neodehrál na stadionu, ale ve veřejném prostoru. Jediné, co ty lidi spojovalo, byly barvy klubu. Právě proto je namístě, aby Baník jasně řekl: kdo šíří nenávist, nereprezentuje nás. Jinak riskuje, že jeho postoj bude vykládán jako tolerance.

Potřebujeme systémovou změnu

Omluva klubu je jen první krok. Nestačí říct „odsuzujeme“. Je třeba ukázat konkrétní opatření. Zakladatel Mongaguá Lukáš Pulko navrhl, aby se hráči Baníku vyfotili s transparentem odsuzujícím rasismus.

Takové gesto by mělo silnou symbolickou hodnotu. Ale nestačí jedna fotografie. Je nutná dlouhodobá práce: vzdělávání fanoušků, jasná pravidla, lepší spolupráce s městem a policií. A jasné odsouzení rasismu z řad samotných ultras.

Fanoušci a zejména ultras mají obrovský vliv. Určují kulturu na tribunách, nastavují tón, určují hranice toho, co je přijatelné. A právě proto by měli být první, kdo jasně a hlasitě řeknou: „Tohle není fandění. Tohle s námi nemá nic společného.“

Fandění neznamená jen skandování a zpěv chorálů. Znamená také sdílení hodnot, které klub navenek reprezentuje. Pokud se fanoušci mimo stadion chovají agresivně a nenávistně, pak to není projev lásky k fotbalu. Je to laciná výmluva pro uvolnění vlastních frustrací.

Fotbal má spojovat, ne zastrašovat děti

Projekt Mongaguá funguje už více než dvanáct let a působí v osmnácti městech po celé republice. Zakladatelem projektu je Lukáš Pulko. Mongaguá dává dětem z vyloučených lokalit šanci dělat to, co by si jinak nemohly dovolit — sportovat, být v bezpečném prostředí, věřit ve vlastní schopnosti. Je paradoxní a zároveň hluboce smutné, že právě tyto děti se staly terčem útoku lidí, kteří tvrdí, že fotbal milují.

Sport má bourat předsudky, ne je posilovat. Má spojovat, ne rozdělovat. A obraz dětí skrčených v kapucích, které se bojí zvednout oči od podlahy, je obrazem, který by měl otřást každým, kdo má k fotbalu vztah.

A tak se vracím k otázce své kolegyně: „Jak můžeš fandit takovému sportu?“

Fandím, protože fotbal v sobě stále nese sílu, která dokáže spojovat lidi, kteří by se jinak nikdy nesetkali. Protože na tribunách vznikají momenty kolektivní radosti, které nejdou replikovat nikde jinde. A protože jsem sama vyrůstala s představou, že sport může měnit životy — tak jako je mění děti, které v malém klubu Mongaguá nacházejí velkou naději.

Vím, že fotbal je dnes terénem, na kterém se odehrává víc než jen hra. Je to prostor, v němž se testují hranice naší tolerance, odvahy i schopnosti postavit se za ty, kteří nemají hlas. A pokaždé když se fotbal stane kulisou pro šíření jakékoli nenávisti, musíme si připomenout, že ticho není neutrální pozice — ticho je souhlas.

Nestačí říkat, že za útok může „jednotlivec“. Nestačí čekat, až se klub nebo instituce přihlásí o slovo. Jestli chceme, aby fotbal zůstal místem, kde se děti učí hrdosti, odvaze a respektu, musíme tu hranici bránit sami: fanoušci, hráči, trenéři, rodiče.

Protože fotbal má být pro všechny. Pro ty, kteří stojí v kotli, i pro ty, kteří si teprve vážou tkaničky na svých prvních kopačkách. Pro děti z Mongaguá, které se v sobotu večer vracely z turnaje domů a místo radosti z hry zažily strach, který žádné dítě nikdy zažít nemá.

A možná právě v tom se skrývá odpověď na otázku, proč tomu sportu pořád fandím: protože chci, aby jednou vyrůstaly generace, pro které bude fotbal skutečně znamenat to, co má — prostor, kde nejsou dveře zavírány před nikým.