Německé označení pro kompletní přeměnu energetiky „Energiewende“ podobně jako výraz pro škodolibou radost „Schadenfreude“ obletělo svět. Nyní by se všichni, kdo se zajímají o demokracii, fotbal nebo problematiku financí, měli seznámit s německým slovem „Verein“ — spolek, občanské sdružení. Spolkový model německého fotbalu, jakkoli nepřestává být vystavován těžkým zkouškám, totiž opět ukázal svou sílu.

Loni se vedení německé fotbalové ligy pokusilo vybrat soukromého investora, který se měl starat o globální marketing soutěže. Podle původního plánu se počítalo s investicí přes dvě miliardy eur, proti záměru se však postavili fanoušci. Obávali se nepřiměřeného vlivu investorů, kteří by se mohli snažit ovlivňovat například časy výkopů. Mezi šestatřiceti kluby, které hrají v první a druhou Bundesligu, tehdy plán nezískal potřebnou dvoutřetinovou většinu.

Místo aby od svého záměru vedení německé fotbalové ligy upustilo, o několik měsíců později se jej pokusilo protlačit znovu. Snížilo návrh investic na zhruba jednu miliardu eur během dvaceti let a prohlásilo, že existují meze, které investoři nesmějí překročit — například co se týče herních plánů. Fanoušci se však nenechali opít rohlíkem — už kvůli dřívějším nesplněným slibům vedení Bundesligy.

Finanční experti, jako například místopředseda představenstva 1. FC Kolín nad Rýnem a finanční analytik Eckhard Sauren, upozornili, že existují i méně riskantní způsoby financování německého fotbalu. Občanské organizace, jako například Finanzwende, zase zdůrazňovaly, že podstatou soukromého kapitálu je snaha o kontrolu. Spolu s dalšími finančními experty Finanzwende argumentovala, že vedení ligy prostě nemůže garantovat, že soukromý investor bude po dvě desetiletí dodržovat parametry, které předem slíbil.

Pochybný mandát

Prosincové tajné hlasování dosáhlo potřebné dvoutřetinové většiny jen těsně: čtyřiadvacet z šestatřiceti klubů první a druhé Bundesligy ligy souhlasilo s přepracovaným návrhem. Některé kluby následně zveřejnily, jak hlasovaly. Svůj krok odůvodnily tím, že jako spolky jsou vůči svým členům povinny být transparentní. Tak se rychle ukázalo, kterých deset klubů hlasovalo proti záměru — dva se při hlasování zdržely.

Problémy pro vedení ligy nastaly, když se ukázalo, že členové Hannoveru 96 pověřili svého zástupce Martina Kinda, aby hlasoval proti. Kind ovšem odmítl sdělit, jak hlasoval, a když vyšlo najevo, kterých deset klubů hlasovalo proti, bylo nanejvýš pravděpodobné, že hannoverský hlas byl pro, a tudíž rozhodující pro dosažení kvalifikované většiny.

Jasně se ukázalo, že mandát vedení ligy k jednání se soukromým investorem byl od počátku pochybný a naprostá většina organizovaných fotbalových fanoušků v Německu ho nepovažovala za legitimní. Kindovo počínání a evidentní spoléhání se vedení ligy na jeho hlas zpochybňovaly jednu z unikátních vlastností německého fotbalu, a to, že konečnou kontrolu nad kluby vykonávají členové občanských sdružení.

Tento systém je známý také jako „pravidlo 50+1“. Aby klub získal licenci, musí ho zcela nebo přinejmenším většinově vlastnit občanský spolek. Smyslem pravidla je zajistit, aby si členové klubu zachovali celkovou kontrolu, aby se klub nemohl stát obětí zájmů vnějších investorů. Ačkoli Kind pravidlo očividně porušil, vedení ligy se přesto snažilo využít jeho hlasu a vyjednávat o sporné investiční dohodě, kterou fanoušci odmítli již v předchozích měsících.

Vynalézavé protesty

Od prosince se proto protesty na stadionech vyhrotily. Mnoho zápasů v přímém přenosu bylo přerušeno, někdy i na více než třicet minut — a rozhodčí často zvažovali, zda zápas odložit. Fanoušci byli během protestů neuvěřitelně vynalézaví: házeli na hřiště citrony a v rukou třímali transparenty s nápisem „Soukromí investoři nás štvou“. Povedlo se jim dokonce propašovat na hřiště autíčka na dálkové ovládání s připevněnými světlicemi: „Proč autíčka? Přece nebudeme na dálkové ovládání.“ A stále dokola házeli na hrací plochu tenisové míčky, aby si vynutili přerušení hry.

Vedení ligy se pokusilo tyto projevy bagatelizovat s tím, že za nimi stojí pouze militantní menšina. Průzkumy však ukázaly, že protesty podporuje většina fanoušků — až dvě třetiny. A sympatie narůstaly i mezi těmi, kdo fotbal pravidelně nesledují, zejména když se ukázalo, jací investoři za plány stojí. Výběrové řízení se totiž zúžilo na investiční firmy Blackstone a CVC, které se tak dostaly pod drobnohled veřejnosti, jemuž se soukromé investiční skupiny obvykle snaží vyhnout.

Velmi kriticky se začalo hovořit o tom, že obě skupiny využívají peníze saúdskoarabského státního investičního fondu, stejně jako o jejich obchodním modelu, jehož cílem jsou extrémní zisky bez ohledu na to, zda se investice týkají rizikového start-upu, zdravotnictví nebo fotbalu.

Ve sportovních časopisech se rázem objevovaly rozhovory s finančními experty, v hlavních sportovních pořadech se rozebíraly lobbistické praktiky investičních společností, ve zprávách se vysvětlovalo „pravidlo 50+1“ a zástupci fanoušků v talkshow zpochybňovali obchodní model investičních fondů.