Zpráva Nejvyššího kontrolního úřadu o fungování resortních sportovních center znovu otevřela téma, které se v českém sportu vrací s pravidelností: chybějící infrastrukturu pro vrcholové sportovce. Tréninkové haly se slibují, projekty se připravují, ale výsledky zůstávají omezené. Kontrola na to upozorňuje správně. Otázkou však je, zda se díky ní skutečně přiblížíme řešení, nebo se opět spokojíme s pouhým popisem problému.

Nejvyšší kontrolní úřad plní svou roli hlídače veřejných prostředků a upozorňuje na slabiny v hospodaření i řízení. Pokud však debata skončí u jednotlivých zjištění, riskujeme, že přehlédneme hlavní příčinu. Tou totiž není selhání jedné instituce, ale dlouhodobě nejasné a roztříštěné řízení sportu na úrovni státu.

Sport a sportovní infrastruktura jsou dnes v České republice rozděleny mezi několik úrovní. To, co dříve spadalo především pod Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy, má dnes na starosti Národní sportovní agentura jako ústřední orgán státní správy pro podporu sportu a sportovní reprezentace. Vedle toho hrají významnou roli kraje a obce.

Důležitou součástí systému zůstávají i resortní sportovní centra — DUKLA armádní sportovní centrum pod Ministerstvem obrany, OLYMP Centrum sportu Ministerstva vnitra a VICTORIA Vysokoškolské sportovní centrum při MŠMT.

Nově se k tomu přidává i zřízení funkce ministra bez portfeje pro sport, prevenci a zdraví. Na papíře to může působit jako posílení tématu. V praxi to však znamená další koordinační vrstvu v systému, který už dnes nemá jednoznačné centrum rozhodování. Neexistuje nikdo s jasným mandátem, kdo by mohl říci, kde má stát budovat špičkovou infrastrukturu, které sporty jsou strategické a jaké investice mají přednost.

Kontrola pak logicky konstatuje, že se projekty nerealizují nebo se vlečou — a to i v prostředí, kde běžné povolovací procesy samy o sobě představují významnou časovou zátěž. To však není selhání jednotlivců, ale důsledek systému, který neumí rozhodovat.

Debata o sportovním centru Olymp

Zvláštní pozornost věnuje zpráva NKÚ resortnímu centru OLYMP. Kontrola zde upozorňuje i na jednotlivé problematické výdaje a pochybení v hospodaření, včetně způsobu schvalování některých nákladů. Z kontextu zprávy je však zřejmé, že nejde o izolované excesy, které by samy o sobě vysvětlovaly dlouhodobé potíže tohoto centra. Jádrem zjištění je především absence funkčního vnitřního kontrolního systému a dlouhodobého řídicího rámce, který by umožňoval systematicky plánovat, vyhodnocovat a korigovat činnost instituce.

To však nutně otevírá otázku role zřizovatele. OLYMP je organizační složkou státu, hospodaří s prostředky státního rozpočtu v kapitole ministerstva vnitra a jeho činnost i hospodaření jsou součástí výkonu zřizovatelského dohledu. Pokud se systémové slabiny hromadily po delší dobu, je legitimní ptát se, jak byly tyto skutečnosti reflektovány při projednávání rozpočtových a hodnoticích podkladů na úrovni resortu.

Debata, která se soustředí výhradně na samotnou instituci, proto míří vedle. Problém nespočívá v jednotlivých rozhodnutích, ale v tom, že sport jako agenda zjevně dlouhodobě nepatřil mezi oblasti, jimž by byla věnována soustavná pozornost na úrovni řízení.

Když se z kontroly stává mediální zkratka

Velký mediální prostor dostala také otázka zahraničních cest. Tady je však potřeba zklidnit emoce. Vrcholový sport je ze své podstaty mezinárodní. Pokud mají státní instituce rozumět tomu, jak se dnes organizují velké sportovní akce, jak se staví infrastruktura a jak fungují vztahy mezi federacemi a partnery, nemohou jejich představitelé zůstat zavření v kancelářích.

Zahraniční cesty mohou být legitimním nástrojem sportovní diplomacie, sběru zkušeností i podpory sportovců přímo na místě. Poznatky z praxe ukazují, že sportovci takovou podporu vnímají velmi citlivě — jako signál, že o jejich podmínkách nerozhodují lidé odtržení od reality. Samozřejmě to platí pouze za předpokladu, že cesty jsou účelné, přiměřené a transparentní.

Způsob, jakým Nejvyšší kontrolní úřad svá zjištění prezentuje, však vyvolává otázky i v širším kontextu. Kontrolní zpráva by měla být především podkladem pro věcnou a odbornou debatu. V tomto případě však místy převažuje snaha o výraznou mediální prezentaci, která odvádí pozornost od podstaty problému — tedy od systémového nastavení řízení sportu.

Tomu odpovídá i způsob, jakým se v závěru zprávy pracuje s výsledky dotazníkového šetření mezi evropskými kontrolními institucemi. Bez hlubšího metodického vysvětlení a kontextu působí spíše jako ilustrativní doplněk než jako analytický základ a jeho přínos k pochopení situace v českém prostředí zůstává nejasný. Kontrolní orgán, který staví svou autoritu na metodické přesnosti, by si neměl dovolit nahrazovat analytickou hloubku efektní zkratkou. Jinak se sám stává součástí problému, který kritizuje.

Zpráva Nejvyššího kontrolního úřadu správně popisuje symptomy. Pokud však má vést k reálnému zlepšení, musí se debata posunout od mediálního vzrušení k systémovým řešením. Český sport dnes stojí na křižovatce: kontrolní impuls, tlak sportovní veřejnosti i nové politické ukotvení sportu vytvářejí šanci na změnu. Bez jasného řízení a odpovědnosti ji ale promarníme stejně jako mnoho předchozích.