Pětitisícové městečko Cortina d'Ampezzo na severu Itálie je ze všech stran obklíčené mohutnými horami, na jejichž kamenitých vrcholcích polehává hustá mlha. Z tlumeně bílé oblohy se k zemi lenivě snáší sníh. Píše se dvacátý listopad, v nadmořské výšce dvanáct set metrů nad mořem jde o první letošní sníh.

Centrum kdysi chudé vesničky dnes působí jako blyštivá výkladní skříň zimního turismu. Mezi bezchybnými fasádami hotelů a restaurací, v nichž nejlevnější hlavní chod stojí okolo osmnácti eur, nechybí obchody se švýcarskými hodinkami či Prada.

Žena s mužem spěšně strojí okna jedné z mnoha kaváren — obkládají je větvičkami jehličnanů a umělohmotnými červenými bobulkami. Blízkost Vánoc zvěstuje i městské osvětlení s motivem vánočních koulí.

S mimořádným napětím ale lidé v Cortině a okolí očekávají jinou událost. Čas, který do jejího začátku zbývá, odpočítávají ohromné digitální hodiny na hlavním náměstí, pojmenovaném po slavném horském průvodci Angelu Dibonovi: osmasedmdesát dní, sedm hodin, jednadvacet minut, padesát sekund.

Na hodinách sedí poněkud nevkusná červená plastika ve tvaru čísla 26, odkazující k blížícímu se roku 2026. Jde o logo zimních olympijských her, které začínají šestého února a jejichž centrem bude kromě Milána právě Cortina. Na vyhlídce kousek od náměstí stojí plastika olympijských kruhů, u níž se zrovna s extaticky roztaženými pažemi fotí turisté.

„Jsem rád, že hostíme olympiádu. Pro Cortinu to znamená nový začátek: staví se nové silnice a hotely a to znamená nové pracovní pozice,“ tvrdí plavovlasý číšník v restauraci, v níž obědvám.

První udržitelná olympiáda?

Nový začátek. Přesně to pro Cortinu znamenaly olympijské hry v roce 1956. Jak na svém webu popisuje horský průvodce a cortinský rodák Enrico Maioni, do roku 1956 znala Cortinu pouze hrstka horských nadšenců. Hostit olympiádu před sedmdesáti lety znamenalo pro mnoho místních splněný sen: novou infrastrukturu, světovou pozornost, turistický boom.

Po tehdejších olympijských hrách zůstala v Cortině mimo jiné ledová dráha, pojmenovaná po jednom z nejslavnějších bobistů všech dob Eugeniovi Montim. S ohledem na vysoké provozní náklady, plynoucí zejména z energetické náročnosti chlazení, a na nízký počet bobistů — v Itálii jich žije méně než sto — se dráha v roce 2009 uzavřela.

Stejný osud postihl v roce 2011 i bobovou dráhu v severoitalském středisku Cesana Pariol, postavenou za 110 milionů eur kvůli olympijským hrám 2006 v Turíně. Napříč světem platí ledové dráhy za typický příklad takzvaných bílých slonů — předražených staveb, které po olympiádě nejsou dostatečně využívané, a tak se záhy zavřou a chátrají.

Itálie se do boje o pořadatelství zimních olympijských her 2026 přihlásila v roce 2018. O post hostitelské země se však nakonec přetahovala pouze se Švédskem. Ostatní země z klání vycouvaly, a to často kvůli občanskému tlaku — organizaci olympiády na svém území v referendu odmítlo obyvatelstvo Kanady i Švýcarska. Italská populace na výběr nedostala.

V kontextu sílící kritiky negativních dopadů olympiády na místní obyvatelstvo, životní prostředí a veřejné prostředky Mezinárodní olympijský výbor v roce 2020 přijal Agendu 2020, tedy nové směrnice, jež měly olympiádu učinit šetrnější. Agenda 2020 klade důraz na využívání již existující infrastruktury nebo na to, aby nová výstavba za účelem konání olympiády byla v souladu s dlouhodobým městským plánováním v místě.

Milano Cortina 2026 představuje vůbec první olympiádu, která se má novými směrnicemi řídit od začátku do konce. Itálie ve své kandidátní složce zmínila slovíčko „udržitelnost“ více než stokrát. Podle nadace Milano Cortina 2026 jde o „první olympijské hry, které se přizpůsobují teritoriím, a nikoliv naopak“. I proto jsou nadcházející olympijské hry „decentralizované“ — kromě Milana a Cortiny se soutěže budou odehrávat v šesti dalších různých horských lokacích.

Symbol olympijského selhání

Sinavý odstín krajiny narušují žluté a červenobílé krky stavebních jeřábů, které vyrostly po celé Cortině. Městečkem se trousí skupinky dělníků v monterkách, plastový sáček s pečivem v ruce. „Je to teď hektické, ale zvládneme to po italsku: jako zázrakem na poslední chvíli,“ říká mi po cestě zaměstnanec mediálního týmu olympiády.

Konečně přicházím k místu, o jehož budoucnosti se vedlo tolik sporů. S čerstvě napadaným sněhem kontrastují pruhy oranžové síťoviny, která odděluje staveniště se stavebními stroji od veřejného prostoru. A pak také zbytky zežloutlého jehličí na okolních sto šedesát let starých modřínech. Před zahájením prací jich zde rostlo o osm set víc.

Nad silniční zatáčkou se klikatí obrovský železobetonový had. Zbrusu nová bobová dráha. A to na stejném místě, kde léta rezivěla ta předchozí — ta prý byla v natolik zbídačeném stavu, že se nakonec víc vyplatilo ji zbourat a postavit novou než rekonstruovat starou, jak původně Itálie slibovala ve své kandidátní složce.

Jde o stavbu, která v očích části občanské společnosti ztělesňuje mnohovrstevnaté a kolosální selhání italské vlády a nadace Milano Cortina 2026 při organizaci první údajně udržitelné olympiády.

S ohledem na vysoké náklady na stavbu a údržbu ledových drah a na závazek zbytečně kvůli olympiádě nestavět a využívat již existující infrastrukturu se Mezinárodní olympijský výbor nápadu italské vlády postavit novou bobovou dráhu vzpíral. Nabízela se možnost uspořádat závody v bobování, skeletonu a na saních na fungujících drahách v okolních zemích — v rakouském Innsbrucku nebo švýcarském Svatém Mořici.

Guvernér benátského regionu Luca Zaia však namítal, že bez ledové dráhy v Cortině by se účast regionu na pořadatelství olympiády stala „bezvýznamná“, jelikož by se zde konaly „pouze“ závody v alpském lyžování žen a curlingu. Dušoval se, že výstavba proběhne bez záboru nové půdy, ba že povede k „obnově nevyužívané opuštěné oblasti“.

Projekt podporuje i cortinský starosta Gianluca Lorenzi, který pro Le Monde uvedl, že díky dráze se po olympiádě v Cortině budou pořádat další mezinárodní závody a že tam budou moct jezdit trénovat tuzemské i zahraniční týmy. Ba doufá prý, že díky tomu se městu podaří každý rok vydělat dostatek na na údržbu dráhy — odhadem milion a půl eur ročně. V neposlední řadě na tom, že veškeré soutěže proběhnou na území Itálie, trvala italská premiérka Giorgia Meloniová.

Osm set vykácených modřínů a prasklina v zemi

Náklady na výstavbu se vyšplhaly na 128 milionů eur, tedy na více než dvojnásobek původních odhadů. Práce na projektu přitom pokračují — samotná dráha je sice hotová a použitelná, hlediště však bude pravděpodobně připravené až po olympiádě.

V září policie zatkla dva bratry, kteří údajně vyhrožovali dodavatelům v Cortině, a nyní se vyšetřuje, jak moc se jim a podobným mafiánským strukturám podařilo zasahovat do výstavby infrastruktury pro olympijské hry.

Ekologické dopady olympiády v Cortině pak bohužel nekončí emisemi vypuštěnými při výstavbě, extrémní spotřebou energie a vody při údržbě dráhy ani zmíněným vykácením osmi stovkám modřínů — za něž ministryně sportu Andrea Abodiová slibuje vysadit osm tisíc stromů nových.

Kvůli usnadnění pohybu mezi jednotlivými lokacemi se v Cortině staví kabinová lanovka, která má propojit olympijský stadion Apollonio se sjezdovkou Socrepes. A staví se nejen bez veřejné diskuse, ale i bez potřebných geotechnologických studií — a to v oblasti náchylné k sesuvům půdy.

O jak bezohledný a nebezpečný krok jde, dala krajina najevo letos v srpnu. Kousek od dráhy, na níž se má za pár týdnů v rámci olympiády závodit, se v zemi táhne třicet metrů dlouhá prasklina, kterou zakrývá bledě žlutý plast. Na státní společnost SIMICO, která má část výstavby olympijské infrastruktury na starosti, již podala skupina obyvatel bydlících v okolí trhliny žalobu. Stejně tak podali na SIMICO žalobu lidé bydlící nedaleko bobové dráhy, a to rovněž kvůli obavě z možných sesuvů půdy v důsledku stavby a kácení.

Starosta Lorenzi pro Le Monde uvedl, že jde pouze o povrchovou prasklinu a že „jsou dodržována veškerá bezpečnostní opatření“. S tím však nesouhlasí experti. Geografka Carmen de Jongová rovněž pro Le Monde varovala, že v případě neobvyklého počasí — prudkých dešťů či náhlého oteplení a následného tání sněhu — může být ohrožena bezpečnost sportovců i veřejnosti.

A co na to místní? Ptám se Daniela, třicátníka s nakrouceným knírkem, který před bankou, v níž pracuje, zrovna kouří cigaretu. „Jediný, kdo má z olympiády radost, jsou majitelé hotelů a restaurací, protože vydělávají víc peněz. Normální lidé jsou z ní nešťastní. Není tu nic, jen hotely a restaurace, které vaří hovězí, vepřové a pizzu, která není pizzou, zkrátka jídlo pro turisty. Každý den trávím hodinu dopravou do práce a pak z práce. Nemohu si dovolit bydlet tady, takže bydlím dvaačtyřicet kilometrů odsud, což v horách není malá vzdálenost,“ odpovídá s tím, že doufá, že jej zaměstnavatel brzy přeřadí na jinou pobočku.

Na olympiádě je dobré jen to, že zalátali díry v chodnících

„Místní z olympiády nemají nic, jen těžkosti. Ucpané silnice, přeplněná parkoviště, stoupající ceny. Pronajmout si zde bydlení je těžké, koupit si ho prakticky nemožné. Majitelé raději pronajímají byty turistům,“ souhlasí Marina Menardiová, předsedkyně iniciativy Občanský výbor Cortina. Spolu s námi sedí u stolu i opoziční městská zastupitelka za stranu Hlas Cortiny Roberta de Zanna. Setkáváme se v  kavárně, za okny hustě chumelí, z reproduktorů vyhrává italská opera.

Na úvod našeho setkání se vracíme k olympiádě v roce 1956, která se odehrávala ve výrazně menším formátu než ta nadcházející — za účasti menšího počtu sportovců a sportovkyň, kteří soutěžili v menším počtu disciplín a za menšího zájmu médií. „Tehdy jsme turisty potřebovali. Dnes je tu turismu naopak až příliš — a zvládnout nápor dalších zahraničních turistů během olympiády bude problém,“ podotýká Menardiová.

„Jediné, co má nadcházející olympiáda s olympiádou v roce 1956 společného, jsou problémy s dluhy. Ty jsme měli už po olympiádě v roce 1956. A velké dluhy očekáváme i nyní — po celém světě se olympiády financují na dluh,“ doplňuje de Zanna, která město jakožto zastupitelka žádala v souvislosti s olympiádou o vyhlášení referenda a o veřejnou debatu. Marně. Jakmile městská samospráva vyjádřila souhlas s pořádáním olympiády na svém území, o osudu horského městečka se rozhodovalo jinde.

Obě se shodují, že přípravy na olympiádu zastínily všechno ostatní. „Městská samospráva se ničím než olympiádou nezabývá, ostatní problémy zmizely. Bydlení, zdravotnictví, školství veřejné služby, to teď nikoho nezajímá,“ upozorňuje de Zanna.

A zatímco stovky milionů eur z veřejných rozpočtů dávají vzniknout olympijským megaprojektům, v Cortině je už léta zavřený veřejný plavecký bazén. Od šedesátých let sem nejezdí vlak, bez auta se sem lze dostat pouze pár autobusy denně. Ceny pronájmu malého bytu začínají na patnácti stech eurech měsíčně.

Jak de Zanna podotýká, vloni se v Cortině narodilo pouze sedmnáct dětí. Dnes tu trvale žije asi pět tisíc obyvatel, zatímco před padesáti lety to bylo osm a půl tisíce lidí. „Každý rok se naše populace zmenšuje. A to znamená, že ztrácíme jak služby, tak kontrolu nad osudem našeho města. Ani nevíme, kdo tu vlastní hotely — ale místní to nejsou,“ vysvětluje de Zanna. Rozdílné názory na olympiádu prý zároveň přispívají k polarizaci místní komunity.

„Odkud je? Češka, že jo? Poznala jsem to podle přízvuku. Já jsem taky Češka,“ ptá se náhle mých respondentek blonďatá servírka v šedivém svetru. Pochází z Prahy, ale v Cortině už bydlí mnoho let. Ptám se, co si myslí o olympiádě ona. „Nic moc dobrýho. Jediný dobrý na tom je, že kvůli olympiádě konečně zalátali díry v chodnících,“ odpovídá příkře. S tím souhlasí i Menardiová — jediné, z čeho budou mít podle ní místní užitek, je několik opravených či nově postavených silnic.

Nadace Milano Cortina 2026 se chlubí, že pětaosmdesát procent olympijské sportovní infrastruktury již existovalo, případně jde o infrastrukturu dočasnou. To je případ i olympijské vesničky Fiames kousek nad Cortinou. „Olympijská vesnička mohla být příležitostí opravit některé staré domy v okolí. Místo toho se však organizátoři rozhodli postavit provizorní vesničku, což stálo osmatřicet milionů eur. Na domečky, které budou po olympiádě demontovány — a my z toho opět nebudeme mít nic!“ říká k tomu de Zanna.

Olympiáda jako alibi pro obcházení předpisů

Roztříštěnost olympiády do několika lokací sice snižuje zátěž na jednotlivá místa, na druhou stranu však vyžaduje výstavbu mnoha nových silnic, které jednotlivé lokace propojí. Z těch sice mohou těžit i místní, ve výsledku však bude zároveň znamenat dopravní nápor v křehkém alpském ekosystému.

Milán a Cortinu od sebe dělí celých čtyři sta kilometrů — a drtivá většina účastníků olympiády bude k dopravě mezi lokacemi užívat motorová vozidla. Zatímco do silniční infrastruktury stát v souvislosti s olympiádou investoval téměř tři miliardy eur, do železniční infrastruktury jen necelých sedm set tisíc eur.

„Že využívají existující infrastrukturu, je ta největší lež. Dráha v Cortině nebyla rekonstrukcí staré — jde o novou stavbu. A postavili tolik dalších věcí: nový skokanský můstek, silnice, parkoviště, infrastrukturu, která nemá s olympiádou mnoho společného — olympiádu zkrátka využili jako alibi, aby mohli obejít posuzování vlivu na životní prostředí. Staví se ve spěchu, bez veřejné kontroly,“ podotýká Nicola Pech, místopředseda občanské ekologické organizace Mountain Wilderness.

O tom, že olympiáda leckdy posloužila spíše jako záminka stavět bez zátěže běžně platných předpisů, svědčí i skutečnost, že výstavba většiny oficiálně olympijské infrastruktury bude dokončena až po olympiádě.

Uspěchanou výstavbu navíc provází nedostatek transparentnosti. Vznikla proto iniciativa Otevřená olympiáda 2026, v jejímž rámci ekologické a protimafiánské občanské organizace žádají stát o transparentnost ohledně dodavatelských firem a pravděpodobného data dokončení olympijské infrastruktury.

Státní společnost SIMICO, která je zodpovědná za významnou část výstavby, v reakci na občanský tlak zveřejnila jednotnou databázi svých projektů, která požadovaná data obsahuje. Jak ale podotýká Pech, databáze neobsahuje údaje o dodatečných výdajích placených z rozpočtu místních samospráv nebo o objemu emisí, jež způsobí. „Nějaké informace máme, ale nemáme jich tolik, kolik bychom jich měli v demokracii mít. Přitom jde o naše peníze: máme právo vědět, jak se s nimi nakládá a co to způsobuje,“ doplňuje.

Znamená to, že udržitelná olympiáda je greenwashingový výmysl? Dle Pecha olympiáda může být udržitelná — nebo přinejmenším nemusí mít tak hrozivé dopady jako olympiáda nadcházející. Zásadní jsou dva předpoklady: zaprvé dodržování zákonů a závazků plynoucích z Agendy 2020 a z kandidátní složky, v čemž italský organizátorský tým selhal.

„A za druhé: skutečně udržitelnou olympiádu je třeba organizovat na více lokacích. Závody v lyžování tam, kde je sníh, závody v bobování tam, kde je dráha. Takže v různých zemích a možná i v různých časech, kdy panují v dané lokaci na danou disciplínu vhodné klimatické podmínky. Není sníh? Tak se závody v lyžování počkejme,“ myslí si Pech.

Veřejně dotovaný průmysl bez budoucnosti

Zatímco v lyžařských střediscích naplno běží přípravy na nadcházející zimní sezónu, jako by se nechumelilo, za padesát let v alpských oblastech položených níže než 1800 metrů nad mořem pravděpodobně chumelit vskutku nebude. Alpy se ohřívají ještě rychleji než zbytek Evropy.

A už teď je sněhu zoufalý nedostatek. Jak upozorňuje série analyticko-reportážních textů na italském serveru IRPI Media, na umělém zasněžování, které mělo původně sloužit v krajních případech jako doplněk sněhu přírodního, dnes závisí devadesát procent italských sjezdovek — a stejně tak sedmdesát procent sjezdovek rakouských, padesát procent sjezdovek švýcarských nebo devětatřicet procent sjezdovek francouzských. Záviset na něm bude samozřejmě i nadcházející olympiáda.

Umělé zasněžování je přitom drahý proces, velmi náročný na spotřebu vody a elektřiny. Uměle zasněžit kilometr sjezdovky stojí 30 až 40 tisíc eur. „Dokud máte peníze, máte sníh,“ shrnuje novinář Michele Bertelli, spoluautor výše citované série textů. Tento „průmysl bez budoucnosti“ je přitom vydatně dotován veřejnými rozpočty. „A horské komunity na něm závisejí. Jenže za padesát let pravděpodobně nebude existovat — a zatím k němu neexistují alternativy, nemáme plán pro budoucnost horských středisek bez lyžování,“ doplňuje.

Tím spíš jsou astronomické investice do infrastruktury pro zimní olympijské hry pomýlené a s nimi spojená necitlivost k přírodě krátkozraká. Obyvatelstvo Cortiny a dalších horských středisek nepotřebuje ani ledovou dráhu, ani pozornost turistů z celého světa, nýbrž — tak jako lidé všude jinde — dostupné bydlení, veřejné služby a perspektivu do budoucnosti.