Pro Putinovu propagandu byly olympijské hry vždy něčím víc než jen sportovní událostí. Představovaly příležitost demonstrovat efektivitu ruského státu a ukázat, že země znovu získává ztracenou autoritu. Kult sportovních úspěchů přitom zapadá do širšího „kultu vítězství“, který je jedním z pilířů Putinova režimu. O to citelnější je pro Kreml skutečnost, že ruský tým přišel o možnost soutěžit na olympijských hrách pod vlastní vlajkou.

Doping a válka

V minulosti pomáhala vítězství ruských olympioniků Vladimíru Putinovi upevňovat popularitu. Sportovci vystupovali na prokremelských shromážděních a veřejně jej podporovali ve volbách. Sportovní triumfy byly součástí širšího vyprávění o obnovené velikosti Ruska.

Vrchol tohoto trendu — a zároveň zlom — představovaly zimní olympijské hry 2014 v Soči, kde Rusko skončilo první v medailovém pořadí. Krátce po jejich skončení však začala anexe Krymu a následně vyplul na povrch rozsáhlý dopingový skandál. Ukázalo se, že v Rusku fungoval systematický mechanismus obcházení antidopingových pravidel a že do manipulací se vzorky byli podle svědectví bývalého šéfa antidopingové laboratoře zapojeni i příslušníci Federální bezpečnostní služby.

Po tomto skandálu Kreml do značné míry přišel o možnost využívat olympijské úspěchy ve své propagandě. Od roku 2018 kvůli dopingovým machinacím a po roce 2022 v důsledku ruské invaze na Ukrajinu mohou ruští sportovci startovat pouze pod neutrální vlajkou a nemají přístup k týmovým soutěžím.

Zpočátku nebylo jasné, zda se Rusové letošních zimních olympijských her v Miláně a Cortině d'Ampezzo pod neutrálním statusem vůbec zúčastní. Do roku 2024 ruské ministerstvo sportu a ruský olympijský výbor nebyly schopny formulovat jednotný postoj k účasti sportovců pod neutrální vlajkou. Po olympijských hrách v Paříži se situace změnila. Přesto se letos na zimní olympiádu v Itálii kvalifikovalo rekordně málo Rusů — pouhých třináct — a získali jedinou stříbrnou medaili.

Olympiáda na okraji zájmu, ale přece součástí propagandy

V situaci, kdy se mnoho ruských sportovců na olympiádu nedostalo a ti, kteří se jí účastní, jsou nuceni vystupovat bez národních symbolů, pochopitelně v Rusku klesá zájem o olympijské hry jako takové. Podle průzkumů plánovalo letošní zimní hry sledovat jen patnáct procent respondentů. Státní televize olympiádu vůbec nevysílala.

Oficiální ruské kanály přesto věnovaly velkou pozornost tématu politizace her a tvrdily, že na zbývající ruské olympioniky je vyvíjen nátlak a že rozhodčí přistupují k Rusům předpojatě. Ruská média dále upozorňovala na technické problémy pořadatelů, nízkou návštěvnost či jednotlivé skandály, čímž se snažila se vyvolat dojem, že olympiáda byla neúspěšná a chaotická.

Pro Kreml by samozřejmě bylo výhodnější oslavovat další triumfy — alespoň ve sportu, když jich na ukrajinském bojišti mnoho nepřibývá. Nyní nezbývá, než v propagandě využívat kombinaci příběhů o křivdách a vítězstvích. V televizi se Rusům tvrdí, že Evropa Rusko ponižuje a nepočítá s ním, ale Rusko je sebevědomé, útočí a vítězí. Příběhy o tom, že Rusové utrpěli křivdu i na olympijských hrách, kde by jinak slavně vítězili, je nenápadnou součástí tohoto vyprávění.