Píše se sobota, 22. listopad. Modř oblohy nad severoitalskou metropolí Milán nenarušuje jediný mrak. „Bydlení pro všechny!“ skanduje přibližně tisícihlavý dav na náměstí Loreto, tvořeném obrovským kruhovým objezdem obklíčeným obchody. Skupina hudebníků a hudebnic z plných plic vyhrává svéráznou žesťovou verzi osmdesátkového hitu Smalltown Boy od Bronski Beat, z palestinského bloku demonstrace se line hudba arabská.

Arabská hudba se kdysi linula z mnoha obchůdků a bister v okolních ulicích běžně. Loreto dřív platilo za chudou čtvrť pracující třídy a migrantského obyvatelstva. Dnes je však Loreto, stejně jako řada dalších kdysi cenově dostupných čtvrtí, postižené obzvlášť silnou gentrifikací. Dělnickou či migrantskou populaci vytlačily bílé límečky, kebab bistra nahradily šik tlumeně osvětlené kavárny. Obvyklá cena za pronájem pokoje ve sdíleném bytě se dnes v Miláně pohybuje mezi osmi sty a tisícem eur.

V Miláně se píše stejný příběh jako ve většině ostatních evropských velkoměst. Zlom zde představoval rok 2015, kdy se ve městě konala světová výstava Expo. Francesco, který v rukách třímá jednoduchý kartonový transparent „Žádáme dostupné bydlení“, poukazuje, že Milán dřív platil za průmyslové město, důležité především pro Itálii.

„Po Expu se však z Milána stalo globální město, centrum globálního turismu,“ myslí si. S tím souhlasí i Alesandra, která ve vzduchu mává palestinskou vlajku doplněnou symbolem bojovně zdvižené pěsti: „Z Milána se tehdy stalo povrchní město instagramovatelných zážitků. Lidé se fotí a sbírají lajky, aniž by přemýšleli nad dlouhodobými následky čehokoliv.“

Pamatuju časy, kdy na horách bývalo víc sněhu než kokainu

V roce 2016 se s podporou středolevé koalice stal starostou Milána Giuseppe Sala. Tedy někdejší generální ředitel Expa, kterého v roce 2019 usvědčil soud, že během organizace světové výstavy falšoval podpisy na dokumentech, za což mu uložil pokutu ve výši pětačtyřicet tisíc eur.

Právě Sala vehementně usiloval o to, aby se na území města konala další světová megalomanská akce: zimní olympijské hry. O pořadatelství se nakonec Itálie přetahovala pouze se Švédskem — ostatní země z výběru hostitelských zemí vycouvaly. Mezi 6. a 22. únorem tak ke starostově spokojenosti bude světové publikum upírat zraky mimo jiné právě do Milána.

V rámci Zimních olympijských her Milano Cortina 2026 se v Miláně budou konat závody v krasobruslení, rychlobruslení či ledním hokeji. Kvůli tomu tu postavili zbrusu nový zimní stadion Santa Giulia a nevyužívané nakládové nádraží ve čtvrti Porta Romana přeměnili na olympijskou vesnici.

O názor na olympijské hry žádám na protestu dvě mladé kamarádky, které se představují jako Kitty a Gaia. „Moje máma bydlí kousek od nového stadionu. Nemá moc peněz, takže bydlí v městském bytě nevalné kvality. Ceny v okolí mezitím stoupají — za bydlení, ale i za služby,“ vysvětluje dvacátnice Kitty.

„Přesně tak,“ doplňuje ji dlouhovlasá Gaia, „naše babička bydlí v pronajatém domě kousek od Cortiny [druhého centra nadcházející olympiády]. Není nijak velký, má dvě místnosti, přesto si jej naše rodina přestává být schopna dovolit.“

Dnešní demonstrace za dostupné bydlení se účastní i řada lidí, kteří v rukách třímají červený banner, na němž se velkými bílými písmeny píše „Milano Cortina 2026. Neudržitelná olympiáda od hor až do města. C.I.O. — Výbor neudržitelné olympiády“. Zkratka jejich kolektivu je hříčkou — C.I.O. je totiž v italštině zároveň zkratka Mezinárodního olympijského výboru.

Milána se zmocňuje tma a mráz, o demonstrující se pokouší únava, když vtom si tato partička začne prozpěvovat parodickou verzi známé italské písně: „Milano Cortina! Pamatuji doby, kdy na horách bývalo tolik sněhu — a nebyl to kokain.“ Z Cortiny, kdysi chudé vesničky, se totiž stalo luxusní středisko, kde se s trochou nadsázky vskutku častěji šňupe kokain, než sněží přírodní sníh.

„Projekt hledí do budoucnosti“

Itálie slibovala už ve své kandidátní složce, že nadcházející zimní olympijské hry Milano Cortina 2026 budou první udržitelnou olympiádou v historii. A to především díky rozprostření akcí do Milána, Cortiny a šesti dalších horských lokací a díky využívání již existující infrastruktury. Jakákoliv nová výstavba měla být v souladu s dlouhodobým městským plánováním v místě.

Skutečnosti, že šlo o plané sliby, jsem věnovala předchozí reportáž z Cortiny. Jak se však nadcházející sportovní akce podepisuje na druhém centru, severoitalské metropoli Milán?

Za jeden z nejcitovanějších příkladů udržitelnosti nadcházející olympiády platí milánská olympijská vesnice Scalo di Porto de Romana, kterou developerská společnost COIMA SRG postavila v areálu nevyužívaného nákladového nádraží.

PR tým společnosti vykresluje na svém webu projekt následovně: „Olympijská vesnice (...) odráží milánského olympijského ducha: poté, co nabídne prostor Zimním olympijským hrám 2026, se stane majetkem místní komunity. Projekt hledí do budoucnosti a vědomě vytváří odkaz.“

Vesnička údajně bude mít nulový dopad na životní prostředí: energii mají generovat solární panely a tepelná čerpadla, dále má disponovat systémem na zachycení a využívání dešťové vody. A hlavně: jen co olympijské hry skončí, vesnička se prý stane odpovědí na jeden z nejpalčivějších milánských problémů. Má v ní totiž mimo jiné vzniknout dostupné studentské bydlení.

Mnoho peněz a spekulací v mafiánském státě

Dřevotřískový plot vedoucí kolem jedné strany vesničky nenechává kolemjdoucího na pochybách o tom, co se za ní skrývá: je pomalovaná motivy zimních sportovců. Mezi šedými obrázky lyžaře a rychlobruslaře se píše obrovským červeným písmem slovo EFFORT, tedy „úsilí“, na bledě modré ploše je zvěčněný pár krasobruslící v objetí se zasněně přivřenýma očima, doplněný spoustou mírových symbolů hippies.

Z druhé strany se přes celý chodník táhne kovový plot, za nímž září sterilně bílá omítka výškových budov a domků s šikmými šedivými střechami. Jakmile se k objektu přiblížím, z budky vedle vchodu vykukuje hlídač a pohybem ruky mě odhání pryč.

„Žádali jsme město, abychom mohli objekt využít jako občané: mohlo v něm vzniknout sociální bydlení, park, něco pro lidi. Místo toho jsme dostali sovětské betonové bloky,“ hodnotí projekt Antonia, seniorka v barevné pletené čepici a dlouholetá obyvatelka čtvrti, které z košíku na kole čouhají zelené listy mangoldu.

Antonia patří mezi tu část místních, kteří jsou z uspořádání olympijských her v jejich městě nešťastní. „Kolem olympiády se točí tolik peněz a to znamená v našem mafiánském státě mnoho spekulací! Skončíme s velkými dluhy — tak jako všechna pořadatelská města v historii,“ vysvětluje.

Mladého Alesandra zastihuji, zatímco s notebookem v podpaží míří do práce — víkendu navzdory. „Jsem rád, že se olympiáda koná zrovna tady: jde o vylidněnou izolovanou čtvrť, kterou kvůli olympiádě lépe propojili se zbytkem města veřejnou dopravou. Je pravda, že olympiáda a výstavba s ní spojená způsobí emise — ale ve světě se dnes děje spoustu hrozných věcí a nemyslím si, že olympiáda je jednou z nich,“ vysvětluje spěšně.

Další dva lidé, které oslovuji, prý o olympijských hrách mnoho nevědí. „Ale ráda bruslím, tak doufám, že díky olympiádě vznikne nové místo, kam budu moct chodit bruslit,“ odpovídá dvacátnice, která díky svým bledě modrým třpytivým očním stínům a bílé bundě vypadá vskutku jako ledová královna.

Privatizace vykreslovaná jako služba veřejnosti

Tolik omílané studentské bydlení však bude v objektu Scalo di Porta de Romana tvořit menšinu. Kromě dalších rezidenčních budov a zeleně tu vyroste obchodní centrum, kancelářské a komerční prostory.

Zásadní otázka pak zní: co považují developeři v kontextu předraženého Milána za dostupné bydlení? Ceny pronájmu zatím zveřejněny nebyly, podle členů kolektivu Výbor neudržitelné olympiády se prý šušká, že studentské pokoje budou stát mezi osmi sty a tisícem eur za měsíc. Půjde koneckonců o soukromý projekt, nikoliv o veřejné univerzitní koleje.

Jak upozorňuje Aurora, která donedávna učila na univerzitě a stejně jako ostatní členové kolektivu Výbor neudržitelné olympiády mě žádá o změnu jejího pravého jména, díky kvalitě místních univerzit se do Milána stěhují za studiem lidé z celé země: „V posledních letech si však všímám, že studenti z ostatních částí země pocházejí převážně z bohatých rodin, protože ostatní si nájem tady nemohou dovolit. Vedle toho se do Milána stěhuje rostoucí počet zahraničních studentů — rovněž z velmi bohatých poměrů.“

Skladba milánské populace se přitom nezměnila pouze mezi studujícími. Do nového globálního Milána začal zhusta proudit mezinárodní kapitál. Své sídlo sem přestěhovalo mnoho nadnárodních technologických společností, pojišťoven či bank, jejichž zaměstnanci našli domov v bytech, kde kdysi bydlela prekarizovaná část populace.

Co však členové Výboru neudržitelné olympiády opakovaně zdůrazňují, projekty typu olympijské vesničky Scalo di Porta de Romano jsou sice vykreslované jako chvályhodné služby veřejnosti, ve skutečnosti ale nejsou ničím jiným než privatizací kdysi veřejných objektů — v tomto případě někdejšího nákladového nádraží.

V podobném duchu pak kolektiv kritizuje výstavbu nového stadionu Santa Giulia, kterou částečně financuje veřejný rozpočet. Po skončení olympijských her se z něj totiž stane soukromá koncertní hala, která podle milánského radního pro sport Martina Rivy „dostane Milán na přední stránky novin“. V budoucnu prý pojme šestnáctitisícové publikum, díky čemuž se ve městě budou moct konat další světové akce.

„Stadion stavějí v oblasti, kde není dočista nic, kam nevede žádná dopravní komunikace — takže kromě stadionu stavějí i nové silnice, které jej s městem propojí,“ podotýká Aurora. „Případ stadionu Santa Giulia jasně poukazuje, že investoři zneužívají olympiádu k vysávání veřejných peněz způsobem, z nějž budou mít prospěch korporace, nikoliv lidé,“ zdůrazňuje.

Druhý Londýn

Se členy kolektivu se setkávám v baru, který připomíná něco mezi provinční cukrárnou a non stopem. Všechny žárovičkami osvětlené hip bary v okolí byly beznadějně plné.

Mezi nejčastější argumenty ve prospěch olympijských her patří vznik nových pracovních míst. Nabízí se však otázka: Jakých pracovních míst? A za jakých podmínek? Vše se staví a připravuje ve spěchu, což znamená dlouhé směny za každého počasí a snížené bezpečnostní standardy. Většina vzniklých pracovních míst je přitom krátkodobé povahy.

„Pro olympiádu navíc pracuje asi dva tisíce dobrovolníků — podobně jako před deseti lety pro Expo. Mám dojem, že od Expa se stal systém ještě sofistikovanějším. Včera jsem byla v nemocnici a dokonce i její prostory byly plné reklam na olympiádu. Značka Milano Cortina 2026 si koupila celé město, prodávají všechno možné, trička, hodinky, předměty bez užitku,“ podotýká naléhavě Chiara, další členka kolektivu.

Nejde přitom o to, že by olympijské hry způsobovaly nové problémy. „Výrazně však urychlují již probíhající přeměnu města. Zrovna včera proběhla rozsáhlá policejní operace v dělnické čtvrti Giambellino, kde bydlí mnoho lidí v sociálním bydlení. Co se týče socioekonomického skladby, během poslední dekády se asi třetina milánské populace obměnila,“ vysvětluje Marco z  Výboru neudržitelné olympiády.

S tím souhlasí i Nicola Pech, místopředseda občanské ekologické organizace Mountain Wilderness: „Je to deset let, co se Milán vydal podobnou cestou jako Londýn nebo Paříž, kde si život v centru mohou dovolit jen bohatí, zatímco ostatní vrstvy obyvatelstva jsou postupně vytlačovány. Začalo to s Expem, pokračuje to s olympiádou.“

Italská média se přitom neopovažují negativní dopady olympijských her kritizovat. „Důvod je jednoduchý: olympiádu sponzorují stejné firmy, které prostřednictvím reklamy financují provoz médií,“ vysvětluje Pech v baru v centru města, kde za dva zelené čaje platíme téměř dvanáct eur.

Výjimku představují nezávislá média jako měsíčník Altreconomia, jehož šéfredaktor Duccio Facchini spolu s předsedou organizace Mountain Wilderness Luigim Casanovou zasvětil kritice olympijských her celou knihu Oro Colato. Milánští aktivisté pak na toto téma dokončují dokumentární snímek Obrácená strana medaile.

Výbor pro neudržitelnou olympiádu zároveň hodlá nabídnout naději, že společná radost ze sportu může být udržitelná. V čase olympijských her proto pro místní organizují takzvanou Utopiádu, v rámci níž si bude moct zasportovat s ostatními každý bez rozdílu. Kde se bude Utopiáda konat, zatím netuší, rádi by však za tímto účelem obsadili některou z nevyužívaných existujících sportovních infrastruktur.