Pro pochopení toho, jak úzký je vztah mezi politikou a konáním olympijských her v současné Číně, je třeba znovu připomenout povahu čínského politického zřízení, které je ve své podstatě i ve svých oficiálních postojích s hodnotami olympijského hnutí neslučitelné.

„Nová Čína“, jak samu sebe nazývá v domácí propagandě, byla po vítězství v krvavé občanské válce od základu vybudována za pomoci sovětských poradců a podle vzoru politického zřízení SSSR Stalinovy éry. V tomto duchu se Čínská lidová republika dodnes slovy své ústavy profiluje jako „demokratická diktatura lidu v čele s dělnickou třídou ve spojenectví s rolníky“.

V čínské ústavě se sice výslovně nehovoří o vedoucí úloze strany, konstatuje se tu však, že „socialistický systém je základním systémem Čínské lidové republiky“ a jeho „narušování jakoukoliv organizací či jednotlivcem je zakázáno“. Každý čínský občan ví, že „socialismus“ zde znamená vedoucí úlohu strany ve všech jejích projevech, včetně odmítnutí základních občanských práv i nezávislého soudnictví.

Komunistická strana v duchu leninského pojetí samu sebe představuje jako avantgardu čínského lidu, jejž vede k utopické budoucnosti, v posledních letech zejména pod nebezpečně nacionalistickým heslem „velkého znovuzrození čínského národa“. Komunistická strana oprávněnost svého výlučného postavení opírá o ideologii „vědeckého poznání společenského vývoje a jeho historických zákonitostí“.

To prý stranu opravňuje k „řízení společnosti“ v zájmu „absolutní většiny lidí“, přičemž jednotlivec má v tomto uspořádání místo pouze jako vykonavatel vůle strany, a je-li třeba, své osobní zájmy musí být kdykoliv připraven obětovat zájmům „všeho lidu“. Co jsou to tyto zájmy lidu, ovšem nerozhoduje nikdo jiný než orgány komunistické strany, od nejvyššího stranického vedení až po tajemníky místních organizací, kteří si tak mnohdy zajišťují také svoje osobní výhody.

Jinými slovy, tento stát je svou institucionální a ideologickou povahou dodnes stalinský — s tím rozdílem, že po krachu plánovaného hospodářství se starý politický systém zachránil částečným zavedením nových tržních principů do ekonomiky a řízeným přístupem zahraničních firem na čínský trh. Úspěch reforem zajistilo neomezené zapojení Číny do globální ekonomiky, vynucený transfer technologií a know-how z vyspělých zemí, pokud jejich firmy chtěly v Číně podnikat, a to vše v kombinaci s různými omezeními pro přístup zahraničních firem na domácí trh.