V prvním článku této série byl věnován prostor historii uzavření dohody, jejímu legislativnímu schválení a v neposlední řadě jejímu významu a postavení po zveřejnění návrhu tzv. extradičního zákona. V tomto článku si autor klade za cíl v tématu plynule pokračovat a skrze příklady ze světa poukázat na zbytečnost české účasti.

Exkluzivní společnost

Česká republika se přijetím dohody o předávání osob hledaných pro trestní řízení zařadila k ostatním zemím západní Evropy — Německu, Francii či Spojenému království — stejně jako k dalším významným čínským obchodním partnerům, jakými jsou USA či Jižní Korea. Od roku 1997, kdy správa nad Hongkongem přešla na Čínskou lidovou republiku, uzavřel Hongkong totožnou extradiční dohodu s celkem devatenácti státy, jejichž postavení v globální politice objektivně mnohonásobně převyšuje postavení České republiky.

Platí zároveň, že Česká republika je s výjimkou Německa jedinou zemí tzv. „východního bloku“, která s Hongkongem takovou dohodu uzavřela, a na první pohled by se tak mohlo zdát, že se ČR přijetím dohody zařadila do velmi úzkého kruhu geopoliticky významných hráčů.

Český „příběh“ však od počátku provází zcela jiné okolnosti. Za zmínku stojí již samotný okamžik přijetí dohody. Většina výše uvedených zemí dohodu s Hongkongem totiž uzavřela právě po jeho přechodu zpět pod čínský vliv ze zcela srozumitelných důvodů.

Kontinuita právního řádu ve znamení ochrany vlastních zájmů

Již období britské správy Hongkongu institut předávání osob znalo. Do hongkongského právního řádu jej implementovalo v roce 1967, kdy se působnost britského zákona o uprchlých pachatelích (Fugitive Offenders Act) rozšířila i na Hongkong. Pachatele trestné činnosti bylo nově možné vydávat jak do Spojeného království, tak do ostatních zemí Commonwealthu a Irské republiky.

Přestože rok 1997 znamenal s definitivní platností konec britské správy, ve Spojeném království a dalších zemích přetrvával zájem chránit své aktivity a občany v Hongkongu. Postupně tak byly uzavřeny první extradiční dohody — s Kanadou, Austrálií, Novým Zélandem, Indií a Spojeným královstvím — které co do obsahu navazovaly na předchozí britskou legislativu. První vlna extradičních dohod, ke které se přidaly i Filipíny, Nizozemsko či USA, tak měla zejména zajistit kontinuitu právního řádu a předejít problémům s předáním osob u již zahájených řízení.

Nutnost dohody pro boj s organizovaným zločinem

Tento závěr ostatně vyplývá i z projednávání ratifikace dohody v Senátu USA. Tamní senátní výbor pro zahraniční záležitosti ve své zprávě upozornil, že s přechodem Hongkongu pod ČLR pozbude původní dohoda mezi USA a Spojeným královstvím platnosti, přičemž bude třeba na ni co nejrychleji navázat. Spojené státy americké se přitom již od 70. let potýkaly s obřím nárůstem nelegálního dovozu narkotik z Asie.

Role Hongkongu byla dvojí. V první řadě tamní finanční prostředí poskytovalo ideální příležitost k praní špinavých peněz amerických dovozců narkotik. Zároveň se v Hongkongu stále více rozrůstala samotná výroba narkotik. Zpráva amerického Senátu rekapituluje, že celá řada vydaných podezřelých z Hongkongu do USA na základě původní extradiční dohody byla následně obviněna právě z drogové trestné činnosti. Pozbytí platnosti původní dohody by tento proces značně ztížilo.

Od samého počátku však bylo zřejmé, že si američtí politici uvědomují možné zneužití dohody pro politické účely. Senátor Ashcroft z tehdejší republikánské opozice hovořil o nejisté budoucnosti čínsko-amerických vztahů, ve kterých bude Hongkong, jakožto maják volného obchodu a demokracie, hrát významnou roli. Zároveň zmínil blížící se výročí masakru na náměstí Nebeského klidu a skutečnost, že USA nikdy s žádnou totalitní zemí obdobnou dohodu neuzavřely.

Přesto USA dohodu ratifikovaly. Jako hlavní důvod nakonec převážila trvající nutnost se aktivně postavit asijskému organizovanému zločinu — tedy především boj s narkotiky na vlastním území.

Oba tyto přístupy lze považovat za vysoce pragmatické. Spojenému království se v roce 1997 neodcházelo snadno, a proto uvítalo každý trestněprávní prostředek k pokračující ochraně vlastních zájmů v Hongkongu. Spojené státy americké prožívaly celospolečenský problém se zneužíváním návykových látek, které se do země valily z Asie, Střední a Jižní Ameriky i Evropy — extradiční dohoda zapadala do tehdejší skládačky nástrojů, jak tomuto problému lépe čelit.

Česká cesta plná otazníků

Jak již napověděl úvodní článek, okolnosti přijetí dohody mezi Českou republikou a Hongkongem by od těchto příkladů nemohly být odlišnější. K podepsání dohody českou stranou došlo v roce 2013, v účinnost a platnost pak vstoupila 13. února 2015. Podobně významné události jako v případě Spojeného království či USA, které by odůvodňovaly nutnost přijetí extradiční dohody Českou republikou, bychom hledali jen těžko.

Do očí bijícím kontrastem je i způsob, jímž dohoda prošla českým parlamentem. Američtí zákonodárci v Senátu pracovali v roce 1997 jen se zlomkem informací, které dnes o Hongkongu, potažmo o jeho „svrchovanosti“, máme, přesto si již tehdy kladli otázky a upozorňovali na témata, nad kterými se český zákonodárce o 17 let později ani nepozastavil.

Připomeňme ostatně znovu slova tehdejší ministryně spravedlnosti Válkové: „Je to velmi ve prospěch České republiky […] Dohoda o předávání osob hledaných pro trestní řízení je moderní mezinárodní smlouvou.“

Českému načasování nesvědčí ani skutečnost, že k podpisu dohody došlo jen pár měsíců po nástupu Si Ťin-pchinga, nového generálního tajemníka ÚV KS Číny, k moci. Jeho vláda se přitom od samého počátku vyznačuje snahou o prohloubení vedoucí úlohy komunistické strany, čehož se snaží dosáhnout „vládou zákona s čínskými rysy“ — pod Si Ťin-pchingem se z práva stal nástroj k institucionalizaci vlastní suverenity. Tento přístup je proto nutné vnímat jako výchozí předpoklad při interpretaci jakéhokoliv právního předpisu ČLR, a to včetně mezinárodních smluv.

Jako podivné se rovněž jeví, proč jen pár měsíců po podepsání dohody tehdejší nejvyšší představitel hongkongské vlády C. Y. Leung u příležitosti 95. výročí samostatnosti Československa vyzdvihl přijetí dohody jako jeden z vrcholů česko-hongkongské spolupráce. Takovéto uznání v oblasti právní spolupráce nelze vnímat jinak než jako pomyslný důkaz, že dotčený předpis nahrává zejména zájmům ČLR, respektive že je kompatibilní se Si Ťin-pchingovým chápáním práva.

Pro úplnost dodejme, že C. Y. Leung je i po svém odchodu z vedení správy Hongkongu hlasitým podporovatelem pekingské politiky a současně zastává pozici místopředsedy Čínského lidového politického poradního shromáždění. Jeho vlídná slova o přijetí dohody nejsou ničím jiným než pochvalou Pekingu za obrat, jejž způsobil v české zahraniční politice.

Nutno také říci, že drtivá většina zemí při uzavření extradičních dohod navazovala na smlouvy již existující, čímž sledovala vlastní a jistě legitimní cíle. I v tomto kontextu je česká cesta nejasná. A zatímco země, pro které se dohoda alespoň zpočátku jevila jako smysluplná či alespoň nezbytná, ji již vypověděly, zůstávají Česká republika a Portugalsko jedinými evropským státy, které dohodu drží v platnosti.

Česká republika se přijetím dohody sice na určitý čas dostala do elitního klubu světových mocností, pravdou však je, že její místo u stolu od počátku postrádalo jasný smysl. Česká účast se tak zdá být výsledkem naivity a servility. Ani v roce 1997, natož pak v roce 2013 neexistoval pádnější důvod, proč by Česká republika měla s Hongkongem takovou mezinárodní smlouvu uzavírat. O to méně pak existují důvody, aby nyní Česká republika otálela s jejím vypovězením.

Autor článků je studentem práv a sinologie. Práce je hrazena z grantu Nadačního fondu nezávislé žurnalistiky (NFNZ).