↗

Přestože rok 1997 znamenal s definitivní platností konec britské správy, ve Spojeném království a dalších zemích přetrvával zájem chránit své aktivity a občany v Hongkongu. Postupně tak byly uzavřeny první extradiční dohody. Drtivá většina zemí při uzavření extradičních dohod navazovala na smlouvy již existující, čímž sledovala vlastní a jistě legitimní cíle. O to nesrozumitelnější je cesta, jíž se vydala Česká republika. Foto Isaac Lawrence, AFP

V prvním článku této série byl věnován prostor historii uzavření dohody, jejímu legislativnímu schválení a v neposlední řadě jejímu významu a postavení po zveřejnění návrhu tzv. extradičního zákona. V tomto článku si autor klade za cíl v tématu plynule pokračovat a skrze příklady ze světa poukázat na zbytečnost české účasti.

Exkluzivní společnost

Česká republika se přijetím dohody o předávání osob hledaných pro trestní řízení zařadila k ostatním zemím západní Evropy — Německu, Francii či Spojenému království — stejně jako k dalším významným čínským obchodním partnerům, jakými jsou USA či Jižní Korea. Od roku 1997, kdy správa nad Hongkongem přešla na Čínskou lidovou republiku, uzavřel Hongkong totožnou extradiční dohodu s celkem devatenácti státy, jejichž postavení v globální politice objektivně mnohonásobně převyšuje postavení České republiky.

Platí zároveň, že Česká republika je s výjimkou Německa jedinou zemí tzv. „východního bloku“, která s Hongkongem takovou dohodu uzavřela, a na první pohled by se tak mohlo zdát, že se ČR přijetím dohody zařadila do velmi úzkého kruhu geopoliticky významných hráčů.

Český „příběh“ však od počátku provází zcela jiné okolnosti. Za zmínku stojí již samotný okamžik přijetí dohody. Většina výše uvedených zemí dohodu s Hongkongem totiž uzavřela právě po jeho přechodu zpět pod čínský vliv ze zcela srozumitelných důvodů.

Kontinuita právního řádu ve znamení ochrany vlastních zájmů

Již období britské správy Hongkongu institut předávání osob znalo. Do hongkongského právního řádu jej implementovalo v roce 1967, kdy se působnost britského zákona o uprchlých pachatelích (Fugitive Offenders Act) rozšířila i na Hongkong. Pachatele trestné činnosti bylo nově možné vydávat jak do Spojeného království, tak do ostatních zemí Commonwealthu a Irské republiky.