V Hongkongu byl schválen další bezpečnostní zákon. Byl přijat rychle a bez výraznější známek odporu, na rozdíl od prvního pokusu přijmout podobně orientovaný zákon v roce 2003. Tehdy jeho schválení pomohly zabránit první velké občanské protesty od předání Hongkongu Číně v roce 1997.

Aktuální zákon je více než dvě stě stran dlouhý a mimo jiné umožňuje postihovat velezradu, sabotáž či „vnější vměšování“, které jsou navíc pouze vágně definované. Dochází také k zavedení přísných trestů za tyto přečiny, včetně doživotí, i prodloužení možnosti držet osoby ve vazbě bez obvinění z původních dvou na šestnáct dnů.

Zaměření současného návrhu zákona již dříve potvrdila i pročínsky orientovaná vláda Hongkongu, která zdůraznila, že zákon reaguje na působení „zahraničních agentů a hongkongských zastánců nezávislosti, … kteří stále číhají v naší společnosti“.

Jde bezpochyby o jasný vzkaz hongkongské občanské společnosti, tvořené z velké části mladými a kosmopolitně orientovanými lidmi, aktivními v prosazování demokratických principů. V roce 2014 a poté v letech 2019 a 2020 proběhly v Hongkongu obrovské demonstrace, kterým se ale podařilo dosáhnout jen dílčích úspěchů.

Utužování státního dohledu pomocí práva

S trochou cynismu je možno říct, že nový zákon není ničím přelomovým, daný trend je totiž pevně nastavený již dřívějšími opatřeními. Celá situace proto vybízí k neveselému ohlédnutí.

Asi nejvýraznějším milníkem bylo přijetí národního bezpečnostního zákona, který prosadil čínský parlament v roce 2020. Hongkong je oficiálně součástí Čínské lidové republiky, avšak do roku 2047 má mít z hlediska právního systému výraznou nezávislost. Tehdejší krok byl z právního hlediska přinejmenším sporný, spíše však přímo porušil principy hongkongské autonomie.

Hlavní rozdíly mezi zákonem z roku 2020 a tím současným spočívají v tom, že dnes zákon přijímají přímo hongkongské autority a je ještě podrobnější. Hodnotit současný zákon tedy nedává příliš smysl bez předcházejícího, jelikož mezi oběma je zjevná návaznost.

Zákon z roku 2020 zvýšil možnost Pekingu přímo zasahovat do dění v Hongkongu, a to pomocí nově vytvořených bezpečnostních orgánů. Jsou jimi Kancelář ústřední vlády pro ochranu národní bezpečnosti a Výbor pro ochranu národní bezpečnosti. Klíčové je, že prvně zmíněná instituce spadá pod přímý dohled pekingské centrální vlády. Tím došlo k vytvoření právně definovaného a stálého kanálu přímého vlivu Pekingu v Hongkongu, což představovalo přelomový moment.

Svůj právní vliv nicméně Peking prosazoval již dříve, například se pokoušel prosadit i další právní úpravy. Především ale čínský parlament využíval své možnosti vykládat význam hongkongské ústavy.

Asi nejkontroverznější případ nastal v roce 2016. Tehdy šest nastupujících poslanců hongkongského zákonodárného sboru upravilo znění svého poslaneckého slibu. Následně čínský parlament přispěchal s vlastním výkladem toho, jak musí být slib proveden. Celá situace následně skončila odejmutím mandátu daným osobám.

V roce 2021 v Hongkongu proběhla také volební reforma, která zvyšuje vliv pročínsky orientovaných zájmových byznysových skupin a snižuje význam přímých voleb. Celkově se tak možnost zvolit politiky kriticky orientované vůči Pekingu minimalizuje. I proto se při přijímání současného bezpečnostní zákona nemohla v hongkongském parlamentu projevit žádná výraznější opozice.

Politická praxe čínského vlivu

Již před těmito právními kroky ale přibližně od roku 2003 posiloval čínský vliv v Hongkongu. Zvyšoval se zákulisní tlak centrální vlády na hongkongské politické elity, ale také se konsolidovaly zájmové koalice s hongkongskými podnikatelskými elitami.

Ty jsou důležité jednak proto, že Hongkong byl vždy především obchodním přístavem a finančním centrem, ale také kvůli vlivu v rámci volebního systému. Hongkongští oligarchové na plné demokratizaci nikdy zásadní zájem neměli, a navíc mohou od čínské centrální vlády získat podporu v přístupu na obří čínský trh.

Ačkoliv Komunistická strana Číny v Hongkongu oficiálně nemůže působit, využívala zde svůj systém jednotné fronty. Pomocí něj se například snažila při volbách mobilizovat příznivce pročínsky orientovaných hongkongských politiků. Některé výzkumy dokonce naznačují, že při potlačování prodemokratických demonstrací docházelo ke spolupráci mezi jednotnou frontou a skupinami organizovaného zločinu.

Ochromit občanský aktivismus pak definitivně pomohla proticovidová opatření. Ta byla ve srovnání s jinými státy a regiony velmi přísná a doznívala ještě dlouho po odchodu pandemie.

Hongkong nikdy plně demokratický nebyl, ale velká část tamního obyvatelstva takovou vizi měla. Mohlo se snad i zdát, že nejde o utopické přání. Ovšem vývoj především v posledních pěti letech učinil takové představě definitivní konec. Dnes si lze jen těžko představit, že by se situace mohla obrátit.