V neděli 16. června byla v Hongkongu k vidění jedna z největších demonstrací, jaké se za toto století na světě odehrály. Podle organizátorů se zúčastnily dva miliony lidí, podle policie něco mezi 300 a 400 tisíci. Na každý pád byla dvojnásobně překonána účast na demonstraci proběhnuvší o týden dříve.

Znalí pozorovatelé velké protesty očekávali, výsledná síla ale ohromila mezinárodní publikum i domácí politiky, a to natolik, že značně znejistily jak vedoucí exekutivy (vrchní administrátorku) Carrie Lamovou, tak centrální vládu v Pekingu.

Současnou vlnu protestů spustily obavy obyvatelstva z přijetí zákona, který by umožňoval vydávání podezřelých ze závažných trestných činů do pevninské Číny, kde není garantován spravedlivý soudní proces. I když se objevovaly dílčí záruky, že o vydání podezřelých z politických a náboženských zločinů budou rozhodovat hongkongské soudy, velkou část obyvatelstva nepřesvědčily.

Důvody pro tak obrovský rozsah protestů jdou však nad rámec sporu o jeden zákon. Zásadní roli hraje pocit značné části obyvatel Hongkongu, že dochází k oslabování autonomie Hongkongu a že dohled Pekingu brání další demokratizaci.

↗

Masové protesty občanské společnosti dokázaly prozatím uspět. Pomyslné vysoké trumfy drží však spojenectví mezi Pekingem, pro-pekingskými politiky v Hongkongu a hongkongskými obchodními obry. Foto Hf9631, WmC

Autonomie Hongkongu je stále natolik rozsáhlá, že z Hongkongu činí přinejmenším v některých ohledech polo-suverénní politickou jednotku, která má oproti pevninské Číně distinktivní politický, právní i ekonomický systém.