V neděli 16. června byla v Hongkongu k vidění jedna z největších demonstrací, jaké se za toto století na světě odehrály. Podle organizátorů se zúčastnily dva miliony lidí, podle policie něco mezi 300 a 400 tisíci. Na každý pád byla dvojnásobně překonána účast na demonstraci proběhnuvší o týden dříve.

Znalí pozorovatelé velké protesty očekávali, výsledná síla ale ohromila mezinárodní publikum i domácí politiky, a to natolik, že značně znejistily jak vedoucí exekutivy (vrchní administrátorku) Carrie Lamovou, tak centrální vládu v Pekingu.

Současnou vlnu protestů spustily obavy obyvatelstva z přijetí zákona, který by umožňoval vydávání podezřelých ze závažných trestných činů do pevninské Číny, kde není garantován spravedlivý soudní proces. I když se objevovaly dílčí záruky, že o vydání podezřelých z politických a náboženských zločinů budou rozhodovat hongkongské soudy, velkou část obyvatelstva nepřesvědčily.

Důvody pro tak obrovský rozsah protestů jdou však nad rámec sporu o jeden zákon. Zásadní roli hraje pocit značné části obyvatel Hongkongu, že dochází k oslabování autonomie Hongkongu a že dohled Pekingu brání další demokratizaci.

Autonomie Hongkongu je stále natolik rozsáhlá, že z Hongkongu činí přinejmenším v některých ohledech polo-suverénní politickou jednotku, která má oproti pevninské Číně distinktivní politický, právní i ekonomický systém.

Zároveň nelze říci, že by v Hongkongu po roce 1997, kdy byl předán Velkou Británií Číně, došlo ke skokové změně z demokratického na nedemokratický systém. Hongkong nikdy plně demokratický nebyl. Jeho správa však postupně zavedla řadu změn, které Peking různým způsobem pomáhal prosazovat a které potvrzovaly jeho nadřazené postavení.

V roce 2014 Peking nedovolil plně demokratizovat volbu vedoucího exekutivy a udržel si značnou kontrolu nad výběrem kandidátů. Tato konkrétní událost vedla k do té doby největším protestům, na které současné demonstrace navazují.

Mocenské koalice

Vliv si Peking udržuje na základě formálních mechanismům, které mu umožňují dohled nad hongkongskou politikou, i na základě zákulisního vlivu. Právě souhra institucionálních pravidel a neformálních faktorů je klíčem k pochopení celé situace.

Peking dokázal dlouhodobě udržovat mocenskou koalici s velkou částí hongkongských podnikatelských elit, které mají v Hongkongu jako obchodní metropoli důležité postavení. Navíc hongkongský volební systém je založen mimo jiné i na hlasování ve funkčních (profesních) sektorech, což význam (velkých) podnikatelů ještě zvyšuje. Proti této koalici se postupně formovala poměrně různorodá koalice pro-demokratických politických stran a občanské společnosti.

Právě ve fungování mocenských koalic lze hledat důvody provizorního úspěchu současných demonstrací (projednávání sporného zákona bylo pozastaveno). Protesty byly natolik rozsáhlé, že výrazně znepokojily mezinárodní korporace, a nakonec i ty čínské a hongkongské. Demonstrace pro ně znamenaly reputační náklady a celkové zvýšení nejistoty v daném prostředí.

Již dříve se dařilo pro-demokratickým (proti-pekingským) zástupcům navazovat styky se zahraničím (např. návštěvy v americkém Kongresu), avšak pozornost globálního publika nyní ještě vzrostla. Nakonec osobně situaci neunesla ani Carrie Lamová, což ji dovedlo k slzám i omluvě.

Dlouhodobě jsou ovšem vyhlídky občanského proudu, který se snaží o posilování demokracie a někteří z jeho zástupců usilují i o nezávislost Hongkongu, značně nejisté. Autonomie Hongkongu je garantována pouze do roku 2047. Během tří dekád, které nás dělí od daného roku, může dojít k výrazné proměně mezinárodního systému, což může výrazně ovlivnit budoucnost Hongkongu.

Avšak zcela nejpravděpodobnějším scénářem zůstává plná integrace Hongkongu s pevninskou Čínou. Aby se však Peking zbavil momentů výrazného odporu, musí situace pečlivě promýšlet již nyní. Stejně tak zástupci protestního hnutí ví, že hrají o nastavení vztahů do příštích let i dekád.

Faktor Šen-čen

Při snaze pochopit možnosti budoucího vývoje Hongkongu by bylo chybné se zaměřovat pouze na institucionální změny, jako je právě současný sporný zákon. Klíčovým faktorem je otázka fungování mocenských vazeb a také role obchodních elit. Ty britské a hongkongské již byly zčásti nahrazeny čínskými firmami. Navíc s velkými hongkongskými podnikateli zatím Peking vychází většinou dobře. Zároveň se otevírají cesty, které mají potenciál Hongkong integrovat s pevninskou Čínou elegantněji. Ve většině z nich opět hraje důležitou roli byznys.

Jedním z nejvýraznějších příkladů je myšlenka takzvaného velkého Šen-čenu. Jde o plán rozvoje čínského pevninského města, které se nachází na dohled od Hongkongu a které již v mnoha ohledech ekonomicky svého souseda přerostlo. Plán má potenciálně realizovat silnější ekonomické propojení v dané oblasti.

Ačkoliv by mohlo jít na první pohled pouze o ekonomickou spolupráci, vytvoření případné (či spíže stvrzení již částečně existující) megalopole by mělo i velmi zásadní politické důsledky. Otázka ohledně toho, zda a jak se má politicky Hongkong integrovat s Čínou by se stala téměř irelevantní, protože by byla předem rozhodnuta těsným ekonomicko-obchodním propojením.

Přesto současná situace ukazuje, že obyvatelé Hongkongu jsou schopni ovlivnit politický průběh i v momentech, kdy má pro-pekingský proud jiné představy. Zásadní a v podstatě strukturální nevýhodou takovýchto protestních hnutí však je, že se jen velice těžko udržují dlouhodobě.